Diktatura (1923 - 1931)

Za první světové války bylo Španělsko neutrální, takže na válce vydělalo. V politice mezi sebou soupeřily Konzervativní strana a Liberální strana. Nebyly schopné reagovat na moderní trendy ve společnosti a místo přinášení komplexních programů spíše jen politikařily. Časté střídaní vlád, katalánská otázka, sociální neklid a politická nestabilita způsobily, že se ve společnosti rozhostila "blbá nálada".

Masakry v marocké válce se snažil zakrýt andaluský generál Miguel Primo de Rivera (1870 - 1930), když 13. 9. 1923 provedl pod vlivem krále Alfonse XIII. (1886 - 1941) klasické pronunciamento, jakých v 19. století zažilo Španělsko mnoho. Diktátor rozpustil Cortesy (parlament) a politické strany až na Španělskou socialistickou dělnickou stranu (Partido Socialista Obrero Español - PSOE) a její odbory Všeobecný svaz pracujících (Unión General de Trabajadores - UGT), protože nepředpokládal jejich výraznější politické ambice, s výjimkou sociálního zákonodárství. Oba spolky pak spolupracovaly s režimem.

PSOE založil typograf Pablo Iglesias Posse (1850 - 1925) v roce 1879 a UGT v roce 1888. V roce 1925 nastoupil po Iglesiasovi do čela UGT Francisco Largo Caballero (1869 - 1946). Významnější než profesně orientovaný UGT byly anarchistické odbory - Národní konfederace práce (Confederación Nacional del Trabajo - CNT), založené v roce 1910 - sdružení místních organizací, které vedl Salvador Seguí Rubiñals (1890 - 1923) a Angel Pestaña Núñez (1886 - 1937). Jejich programem byla přímá akce. Španělské anarchistické hnutí bylo nejsilnější na světě. Jeho členy byli především katalánští dělníci a andaluští rolníci. CNT měla pouze jediného placeného funkcionáře, ostatní byli dobrovolníci. Za diktatury byla CNT v ilegalitě. V Kastilii a Navarře byly silné katolické odbory Národní katolická zemědělská konfederace (Confederación Nacional Católica Agraria - CNCA).

Cílem diktátora byl pořádek a jednoduchost. Prohlásil, že "státní převrat byl nelegální, ale vlastenecký". Na svou podporu založil politickou stranu Vlastenecký svaz (Unión Patriótica - UP), který se však nesetkal s úspěchem. Diktátor svým myšlením vězel v 19. století a moderní hnutí, jako byl socialismus či fašismus mu nic neříkala; vojenská monarchistická diktatura byl klasický autoritářský režim. Diktatura přešlapovala na místě, žádné významnější reformy neprovedla a pouze se občas uchylovala k politickému teroru. Jediným výsledkem bylo, že se zkompromitovala myšlenka monarchie a král Alfonso XIII. osobně. Dělnické hnutí se zpolitizovalo na republikánské. Nakonec 28. 1. 1930 Primo podal demisi. Novou vládu sestavil generál hrabě Dámaso Berenguer y Fusté de Xauen (1873 - 1953), který obnovil právní stát, avšak ne demokracii. Velká krize postihla hlavně zemědělství a důlní průmysl, zvětšovala se inflace, nezaměstnanost, reálná kupní síla klesala. Vypukla stávková vlna.

Sílilo opoziční hnutí proti režimu, 17. 8. 1930 byl založen Revoluční výbor - San Sebastiánský pakt, který připravoval vojenský převrat a generální stávku. 12. 12. 1930 vypuklo předčasné, a proto neúspěšné, republikánské povstání v Jaca. Vůdcové byli popraveni. Přesto musela Berenguerova vláda 14. 2. 1931 odstoupit a Berenguer byl poté za republiky vězněn. 18. 2. 1931 sestavil vládu admirál Juan Bautista Aznar y Cabañas (1860 - 1933).

Vznik II. republiky

Nakonec otázku régimu vyřešilo neformální referendum - obecní volby, které se konaly 12. 4. 1931. Volby ve velkých městech vyhráli republikáni: sice těsnou většinou, ale ve většině provincií. Král Alfonso XIII. chtěl ještě události zvrátit násilím. Jeho černým koněm byl velitel Guardia Civil (četníků) generál José Sanjurjo Sacanell (1872 - 1936). Ten se ale odmítl angažovat ve prospěch zdiskreditované monarchie. 14. 4. 1931 byla vyhlášena Republika, král odešel do exilu. Revoluční výbor se přeměnil v prozatímní vládu.

Jak je obvyklé po každém obnovení demokracie, vzniklo nepřehledné množství politických stran; a protože Španělsko je románskou zemí, tak po vzoru politického systému francouzské III. republiky. Některé byly masové a od počátku významné: v čele konservativní a klerikální Lidové akce (Acción Popular - AP) stál JUDr. José María Gil Robles y Quinoñes (1898 - 1980). Středostavovská Republikánská radikální strana (Partido Republicano Radical - PRR) byla korupční, konservativní a neradikální. Jejím vůdcem byl JUDr. Alejandro Lerroux García (1864 - 1949). Vůdčími osobnostmi katolické Liberální republikánské pravice (Derecha Liberal Republicana - DLR) byli Niceto Alcalá Zamora y Torres (1877 - 1949) a Miguel Maura Gamazo (1887 - 1971). Organizátorem malé liberálně sociální strany Republikánská akce (Acción Republicana - AR) byl JUDr. Manuel Azaña y Díaz (1880 - 1940).

Jednou z největších politických stran byla v této době PSOE, která měla asi 50 000 členů. Socialistické odbory UGT měly asi milión členů, CNT o polovinu více. PSOE měla odpor k rolnictvu a separatistům. Pod jejím vlivem byly zavedeny konvence MOP: osmihodinová pracovní doba, pojištění atd. Cílem PSOE bylo znárodnění a průmyslová demokracie. V PSOE se vznikly 3 proudy: pravice (Julián Besteiro Fernández (1870 - 1940)), střed (Indalecio Prieto Tuero (1883 - 1962), Fernando de los Ríos Urruti (1879 - 1949)) a levice (Francisco Largo Cabellero, Julio Alvarez del Vayo (1891 - 1975)). Levice byla pro spolupráci s komunisty. Postupem času se střed přidal k levici a pravice byla potlačena.

Čas jiných měl teprve přijít: Komunistická strana Španělska (Partido Comunista Español - PCE) byla okrajovým hnutím. V roce 1931 měla asi 3 000 členů. Některé komunistické strany byly masové. V roce 1921 měla KSR(b) 550 000 členů, KPD 360 000, KSČ 350 000 a PCF 130 000. Většina komunistických stran však byly úderky - spolek několika stovek fanatiků. To platilo např. pro komunistickou stranu v Nizozemí, Polsku, Rakousku či Spojeném království; i ve Španělsku.

Část radikálních anarchistů z CNT (Juan García Oliver (1901 - 1980) a Buenaventura Durutti y Dominguo (1896 - 1936)) si v roce 1927 založila teroristickou skupinu Federace iberských anarchistů (Federación Anarquista Iberica - FAI). Na rozdíl od CNT však FAI byla nevýznamná. V únoru 1935 vznikla Dělnická strana marxistického sjednocení (Partido Obrero de Unificación Marxista - POUM). Jejími vůdci byli komunisté - odpůrci stalinismu - "revoluční marxisté": trockista Andrés (Andreu) Nin (1892 - 1937), který byl bývalý Trockého tajemník a vůdce Komunistické levice (Izquierda Comunista), bucharinovec Joaquín Maurín, který byl vůdcem Dělnického a rolnického bloku (Bloque Obrero y Campesino - BOC). Sloučením jejich stran POUM vznikla. K předním POUMistas dále patřili Juan Andrade a Julián Gorkin Goméz. Před vypuknutím občanské války měla 3 000 - 8 000 členů. Vazby POUM na Trockého byly jen volné. Lev Davidovič Trockij byl totiž mimořádně ješitný (např. puč zvaný VŘSR naplánoval na své narozeniny. Jak asi Koba nesl to, že je každý rok slavil?) Celý život vzpomínal na svou hvězdou kariéru v petrohradském sovětu. Proto byl frustrován tím, že Nin odmítl ve Španělsku zakládat sověty jakožto elementy cizí španělským tradicím.

Na druhé straně extremistického spektra v roce 1931 založil Ramiro Ledesma Ramos (1905 - 1936) časopis Dobytí státu (La Conquista del Estado), v němž vyjadřoval obdiv k Itálii, SSSR a Německu, ale neoznačoval se jako fašista. Katolík Onésimo Redondo (1905 - 1936) vydával časopis Svoboda (La Libertad). V říjnu 1931 se spojili ve Výbory národně odborového výboje (Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista - JONS), jejichž programem byla jednota Španělska, katolictví, přímá akce, syndikalismus, potlačení spekulace a odstranění gerontokracie. Počet členů nebyl velký: v roce 1932 - 25, 1933 - 400, 1934 - 300. Šlo hlavně o univerzitní studenty. Jonsismus je synonymum pro nacionální syndikalismus, tedy fašismus.

V roce 1933 založil JUDr. José Antonio Primo de Rivera (1903 - 1936), syn bývalého diktátora, a letec Julio Ruiz de Alda (1897 - 1936) 2 000 členný fašistický Španělský válečný šik (Falange Español - FE), jehož programem byla směs nacionalismu a korporativního socialismu. 11. 2. 1934 se FE a JONS sloučily v FE de las JONS (FE-JONS) s korporativním a sociálním programem. Ve vedení stál triumvirát Primo, Ledesma a Ruiz. Většina falangistů byla mladší 21 let. Ve sporu intelektuální Falangy a militantní Falangy, pistoleros dočasně prohráli. Na pravici stoupala Falanze podpora, ale demokraté nechtěli ani socialismus, ani syndikalismus. V srpnu 1934 Falanga založila fašistické odbory Konfederace národně odborových pracujících (Confederatión de Obreros Nacional-Sindicalistas - CONS). Jeho členy byli převážně taxikáři a číšníci.

Primo de Rivera chtěl získat někoho, kdo by stal caudillo del Fascio. Ale Prieto z PSOE odmítl sociální fašismus, proto se Primo de Rivera musel 4. 10 1934 se stát národním šéfem FE-JONS sám a v lednu 1935 vyloučit z Falangy Ledesmu.

Prozatímní vláda byla koalicí 7 stran, především DLR (premiér Alcalá Zamora, ministr vnitra Maura) a PSOE (ministr financí Prieto, ministr spravedlnosti Fernando de los Ríos, ministr práce Francisco Largo Caballero); po dvou ministrech měla též PRR (ministr zahraničí Lerroux, ministr veřejné osvěty a umění Marcelino Domingo Sanjuán ( - 1939)) a Radikální socialistická strana (Partido Radical-Socialista - PRS); po jednom ministru AR (ministr války Azaña), Galicijská republikánská federace (Federación Republicana Gallega - FRG - ministr námořnictva Santiago Casares Quiroga (1884 - 1950)) a Katalánská akce (Acción Catalana). Měla všeobecnou podporu až na PCE a CNT.

Rudé dvouletí (bienio rojo, 1931 - 1933)

Republika musela vyřešit agrární otázku, autonomii, církevní otázku aj. Vláda cítila, že na ně nemá mandát, a proto na 28. 6. 1931 vypsala volby do Ústavodárných Cortesů. V nich vyhrála PSOE, která získala 117 mandátů, PRR 93, Pokroková republikánská strana (Partido Republicano Progresista - PRP) 59, Monarchistická strana (Partido Monárquico - PM) 36, Katalánská republikánská levice (Esquerra Republicana Catalana - ERC), jejímž vůdcem byl Luis Companys (1883 - 1940) 32, AR 27, Konservativní republikánská strana (Partido Republicano Conservador - PRC) 27, Agrární strana (Partido Agrario - PA) 26, ORGA 16, ostatní strany 51; PCE nezískala žádný mandát. Začalo Rudé dvouletí (bienio rojo, 1931 - 1933).

Počátek pronásledování Církve leží v květnu 1931. Republika neměla k Církvi dobrý vztah a církevní hierarchie byla k Republice nepřátelská. Primas španělský, kardinál Pedro Segura, prohlásil: "Ve Španělsku nastupují nepřátelé Krista." Anarchisté a radikální levičáci rozpoutali teror - podpalovali kostely a vraždili kněze. Ústava zavedla odluku a rozpustila Societas Jesu (Tovaryšstvo Ježíšovo), duchovní měli zakázán přístup do státních škol. 2. 6. 1933 byl schválen dekret o církevních a světských školách. Ale Církev byla jednotná v obraně svých práv.

V říjnu 1931 přiměly antiklerikální kruhy premiéra Alcalá Zamoru k resignaci. Nahradil ho Azaña z AR. Vláda byla koalicí levých republikánů a PSOE; v oposici byla katolická pravice, baskičtí katolíci, navarrští karlisté a PRR.

V listopadu 1931 zbavily Ústavodárné Cortesy Alfonse XIII. jako despotu a diktátora trůnu, 9. 12. 1931 byla schválena ústava, jejímž hlavním autorem byl Melquiádez Alvarez y González (1864 - 1936) z Reformistické strany. Inspiroval se především ústavou výmarské republiky. V ústavě byla zakotvena lidská práva, ale měla socialistický charakter - čl. 1: "Španělsko je demokratickou republikou pracujících všeho druhu..." Leví republikáni a někteří socialisté, antiklerikálové, prosadili proticírkevní článek 26. Stanovoval odluku církve od státu, zákaz církevního školství a kulturní aktivity církve. Setkal se s masovým odporem a na protest proti němu odešla pravice z vlády. Presidentem byl zvolen Alcalá Zamora, premiérem zůstal Azaña.

Španělsko bylo agrární zemí se silnou koncentrací pozemkového vlastnictví. Proto byla navržena pozemková reforma. 57 % obyvatelstva byli zemědělci, hlavně pachtýři. Mzda zemědělských dělníků byla na hranici životního minima, emigrace a migrace do měst byla silná. Rolníci živelně zabírali půdu a aby toto protiprávní jednání bylo řešeno, byl 15. 9. 1932 vydán zákon o pozemkové reformě. Byl velmi mírný, šlo spíše o legalizaci statu quo. Byl zřízen Ústav pro pozemkovou reformu, prostředky uvolnila Španělská banka. Reforma měla velmi pomalý průběh, bylo uspokojeno jen asi 1 % rolníků.

Otázka autonomie byla také velmi důležitá: z 23 000 000 Španělů bylo 7 000 000 Katalánců, Galicijců a Basků. V září 1932 statut o autonomii Katalánska zavedl rovnoprávnost a lokální parlament. Proti němu se postavily republikánské strany a PSOE, které ho nazvaly "potupením Španělska". Otázka Galicie, Baskicka a Navarry nebyla řešena. V Maroku byl režim pouze zmírněn a v koloniální armádě zůstali nepřátelé republiky. Většina armády byla monarchistická a armáda stála před modernizací a reorganizací.

Rostl počet stávek a jejich intenzita. Byl vydán drakonický zákon na ochranu republiky, proti němuž se postavilo na odpor kněžstvo, armáda, monarchisté i anarchisté. 10. 8. 1932 se pokusil generál Sanjurjo o pronunciamento v Seville. Po neúspěchu emigroval do Lisabonu.

V říjnu 1932 vznikla koalice Španělská konfederace nezávislé pravice (Confederatión Española de Derechas Autónomas - CEDA) z Comunión Tradicionalista (CT: karlisté neboli legitimisté, kteří jsou stoupenci sálského zákona - dědění trůnu po meči, v jejich čele později stál Manuel Fal Conde (1894 - 1975); členové její milice byli zvaní Requetés), Renovación Española (RE: alfonsinos - většinoví monarchisté), jejíž představitelem byl JUDr. José Calvo Sotelo (1893 - 1936), ministr financí za diktatury, AP, PA a jiných. Do čela byl zvolen Gil Robles.

Černé dvouletí (bienio negro, 1934 - 1936)

9. 9. 1933 přinutil odpor proti aplikaci zákona na ochranu republiky premiéra Azañu k rezignaci. Byly vyhlášeny předčasné volby. 19. 11. 1933 se konalo první kolo voleb do Cortesů, 4. 12. 1933 bylo druhé. Ve většinovém systému s volebním právem žen nejvíce uspěla CEDA, která získala 113 mandátů; PRR 80, PSOE 58, PA 39, RE 32, centristická Lliga Catalana (LC) 24, ERC 23, PRC 18, AR 7, PRS 3, Federales 2, FE 2 (José Antonio Primo de Rivera a Francisco Moreno Herrera za Cádiz) a PCE 1 mandát (Cayetano Bolívar za Málagu); ostatní 82.

Levice označovala CEDA za katolickou odnož fašismu. Largo Caballero oznámil, že jestliže CEDA vstoupí do vlády, vyvolají socialisté povstání. Premiérem se proto stal Lerroux, který s podporou CEDA vytvořil menšinovou vládu PRR. Předsedou Cortésů byl zvolen Santiago Alba y Bonifaz (1872 - 1949), který byl před diktaturou ministrem financí, za diktatury ve francouzském exilu a po pádu republikánské vlády v roce 1939 emigroval.

3. 4. 1934 vznikla sloučením stran Autonomní republikánská organizace Galície (Organización Regionalista Gallega Autónoma - ORGA), kterou vedl Casares Quiroga, PRS a AR Republikánská levice (Izquierda Republicana - IR). V jejím čele stál Azaña.

4. 10. 1934 byli do nové vlády jmenováni i 3 ministři CEDA. Jako odpověď vypuklo 6. 10. 1934 povstání pod vedením socialistů, kteří měli obavu z rakouského a německého osudu. CNT se ho neúčastnila. Největší intensity dosáhlo v Asturii. Tamní horníky zmasakroval generál Francisco Franco Bahamonde (1892 - 1975), který při tom pronesl: "Nemohu pochopit proč, když to přeci nejsou netvoři ani divoši, nemají úctu k vlasti a hierarchii hodnot, bez nichž se slušný člověk neobejde." I ostatní povstání a stávky byly tvrdě potlačeny. V celém Španělsku bylo uvězněno 30 000 povstalců.

6. 5. 1935 byla reorganizována vláda, CEDA získala 5 ministrů. Z levice PRR vznikl Republikánský svaz (Unión Republicana - UR), jehož vůdcem byl Diego Martínez Barrio (1883 -  1965).

19. 9. 1935 vypukla vládní krize. Skandály, které nebyly plně objasněny, provalily korupci PRR. Největší se týkal Nizozemce Daniela Strausse, jenž požádal o udělení licence na nový typ rulety estraperlo. Proto podplatil ministry 15 000 000 peset. Otevřel herny, proti nimž však zasáhla policie. Nizozemec vše oznámil presidentovi a ten to zveřejnil v tisku. Druhý skandál se týkal maďarské společnosti, která, aby získala zakázky do Afriky, dávala úplatky. Na konci roku 1935 Lerrouxova vláda odstoupila a byly vyhlášeny volby.

Vítězství Lidové fronty (1936)

Od CEDA se odštěpil Národní blok (Bloque Nacional - BN) z CT a RE. V jeho čele stál Calvo Sotelo z RE. Azaña navrhl PSOE koalici. Ta ji podmínila účastí komunistů. 16. 1. 1936 byla podepsána dohoda o Lidové frontě (Frente Popular - FP). Tato koalice sdružovala zejména IR, PSOE, PCE a POUM. V této době měla PCE už  000 členů a Falange 25 000.

Pravice v obraně proti "revolučnímu programu" vytvořila Národní frontu neboli Řád (Frente Nacional o de Orden - FN). Volby do Cortesů se konaly 16. 2. 1936. Většinový systém nahrával mamutím koalicím. Ze 473 mandátů získala FP 263 (z toho PSOE měla 88 poslanců, IR 79, UR 34, ERC 22, PCE 14, POUM 1 (Maurín) a ostatní 25), FN 210 (CEDA 101, Partido Centro, jejímž vůdcem byl Manuel Portela Valladares (1868 - 1952), 21, CT 15, RE 13, LC 12 a ostatní 48). Pro FE de las JONS bylo nejvíce hlasů v Cádizu, Madridu a ve Valladolidu, nicméně žádný mandát nezískala. Polarizace neprospěla ani středu, Lerroux neobhájil mandát.

Azaña se stal premiérem. 7. 4. 1936 byl sesazen Alcalá Zamora za nezákonné rozpuštění Cortésů v roce 1935. Novým presidentem byl v květnu 1936 zvolen Azaña a premiérem se stal antiklerikál Casaras Quiroga. PSOE do vlády nevstoupila, protože mezi socialisty převažovaly levičácké názory.

Živelně byli propouštěni političtí vězni z říjnových bouří '34, což bylo 22. 2. 1936 zákonem o amnestii dodatečně legalizováno. Na jaře 1936 na sto tisíc rolníků svévolně zabralo půdu. Byly jim poskytnuty úvěry. 4. 3. 1936 byla obnovena autonomie Katalánska, 1. 10. 1936 získalo autonomii Baskicko, autonomie Galicie již nestihla být zavedena. V dubnu 1936 se sjednotila socialistická a komunistická mládež v Sjednocenou socialistickou mládež (Juventud Socialista Unificada - JSU).

Nastal rozvrat ekonomiky - nezaměstnaných byl 1 000 000, prudce se zvětšila inflace. 16. 6. 1936 interpeloval Gil Robles vládu, aby zabránila násilnostem: oznámil, že anarchisté vypálili 170 kostelů, že bylo zavražděno z politických důvodů 269 lidí a 1287 zraněno, že bylo zdemolováno 69 kanceláří politických stran a vyrabováno 10 redakcí, že propuklo 133 generálních stávek a 218 dílčích. "Země může mít monarchii nebo republiku, parlamentní nebo presidentský systém, komunismus nebo fašismus. Ale v anarchii žít nemůže!" 11. 7. 1936 byl nalezen mrtvý Calvo Sotelo. Poslední kapka.

Španělská občanská válka (1936 - 1939)

V noci z pátku 17. na sobotu 18. 7. 1936 vypukla občanská válka. Povstání zvítězilo v celém Maroku a pak bylo v rozhlase přečteno heslo: "Po celém Španělsku je bezoblačné nebe" - signál k povstání na pevnině. Povstalci si mysleli, že půjde o klasické pronunciamento, které uspěje během několika dnů. Povstání bylo velmi krvavé a uspělo na severu a na jihu. V Seville vedl převrat generál markýz Gonzalo Quiepo de Llano (1875 - 1951), který byl odpůrcem diktátora a jehož dcera si vzala syna Alcalá Zamory. V Malaze povstání neuspělo. Generál Emilio Mola Vidal (1887 - 1937), který se za diktatury se tajně stýkal s republikány, zvítězil v Navaře. V Zaragoze Miguel Cabanellas Ferrer (1862 - 1938) porazil anarchisty. Do rukou povstalců se dostal i Burgos, Valladolid, Salamanca, Segovia, Gijon, La Coruña a Ferrol. Na severu zůstalo republikánské jen Baskicko a Asturia. V Toledu se opevnil povstalecký generál Moscardo. Povstalci v Oviedu a Gijonu byli ohroženi asturijskými provládními horníky - dynamiteros. Povstání bylo poraženo v Madridu, kde byl zajat generál Fanjul, a v Barceloně, kde se vzdal jeho vůdce, generál Goded. Ve Valencii povstání neuspělo. Dělostřelci, letci a námořníci zůstali na straně vlády; četnictvo (Guardia Civil) přešlo k povstalcům. Často byli povstalí velitelé postříleni svým mužstvem.

Povstání bylo dlouho připravováno. Jeho základ tvořili armádní důstojníci. Rozhodně ho nelze považovat za fašistické, i když mělo pravicový charakter. Západní autoři většinou povstalce označují za "nacionalisty"; to je však pouze technické označení, neboť vládě věrní Španělé nebyli nacionalističtí o nic méně.

¡No pasaran!

Druhý den vydala PCE heslo: "¡No pasaran!" ("Neprojdou!"), jehož autorkou byla Isidora Dolores Ibárruri Gómez (1895 - 1989), zvaná Vášnivka. Tato spoluzakladatelka PCE a vynikající řečnice pak pronesla další známý výrok: "Je lepší zemřít ve stoje než žít na kolenou!" Vláda odstoupila a novým premiérem se stal umírněný Martínez Barrio. Na příkaz prezidenta začal s povstalci vyjednávat a nabídl Molovi místo ve vládě. Vyjednávání se vzbouřenci narazilo na všeobecný nesouhlas. Jeho nástupce JUDr. José Giral y Pereyra (1879 - 1962), bývalý ministr námořnictví, předal zbraně milicím - socialistickým, komunistickým, mládežnickým, trockistickým, anarchistickým a hornickým. Vláda fakticky ozbrojeným silám nevelela, vše bylo pod vlivem stran. Živelně byly kolektivisovány továrny a velkostatky.

5. 9. 1936 byla jmenována nová vláda, včetně 6 zástupců PSOE (3 byli caballerovci a 3 byli prietovci) a 2 z PCE. Largo Caballero dal ultimatum, že se musí stát premiérem. Anarchisté (CNT) odmítali do vlády vstoupit až do 4. 11. 1936, kdy získali 4 ministerstva: spravedlnosti (García Oliver), průmyslu (Juan Peiró (1887 - 1942)), obchodu (Juan López Sanchez (1900 - 1972)) a zdravotnictví (Federica Montsenyová (1905 - 1994) - první žena ve španělské historii, která se stala členkou vlády). Polovina ministrů byla z PSOE: ministrem zahraničí byl Alvarez del Vayo. 7. 10. 1936 vydal komunistický ministr zemědělství dekret o nové pozemkové reformě - konfiskaci půdy povstalců a jejich pomahačů. Socialisté s anarchisty proti komunistům prosazovali kolektivizaci, kompromis ji zaváděl jen jako dobrovolnou. Připravovalo se sjednocení PSOE a PCE, k němuž však nedošlo. Na podzim 1936 padl velitel anarchistických milic Durutti. 16. 12. 1936 byl Nin (POUM) odvolán z vlády.

Na pomoc Republice organizovala v Paříži Kominterna interbrigády, jejichž středisko bylo v Albacete. Interbrigadisté pocházeli z 50 zemí. Celkem bylo cca 60 000 interbrigadistů, nejvíce (28 000) z Francie; současně (v jednu dobu) maximálně 20 000. Američtí komunističtí studenti zformovali Battalion Abrahama Lincolna. Z 2 800 US dobrovolníků 900 padlo. Komunistický charakter interbrigád zůstával skryt a podnik podpořili i stoupenci demokratické levice na celém světě. Republice pomáhal dovoz zbraní a munice ze SSSR, Francie a Mexika.

Na straně povstalců intervenovala Itálie a Německo. Obdobou interbrigadistů byli dobrovolníci z Itálie, irské Camisa Azul (Modré košile) a specialisté Wehrmachtu. Po vzniku Nonintervenčního výboru ustal dovoz zbraní vládě z Francie. Protože Německo a Itálie dále poskytovaly zbraně, přestal se SSSR cítit být vázán zásadou nonintervence. Celkově se dá říci, že zahraniční pomoc oběma stranám byla lidsky i početně vyrovnaná. Jenže povstalci byli schopnější vojáci.

Generálové Sanjurjo 20. 7. 1936 a Emilio Mola v roce 1937 zahynuli v letadle, v srpnu 1936 byl v Republice popraven generál Goded, a proto se stal vůdcem povstání Francisco Franco. 1. 10. 1936 byl Franco jmenován hlavou státu. V Burgosu sestavil povstaleckou vládu. V listopadu 1936 dala Republika popravit Prima, kterého Franco prohlásil za mučedníka, neboť s přípravou povstání neměl nic společného. Povstalci zase omylem zavraždili katolického básníka Federica García Lorcu (1898 - 1936), největšího španělského básníka 20. století.

20. 4. 1937 sjednotil Franco CT a Falangu v FET y JONS. Jejím programovým dokumentem se stal Statut práce (Fuero del Trabajo). Podle Hugh Thomase nebyl realizován. 26. 4. 1937 legie Condor vybombardovala Guernicu.

V SSSR byl sice Heinrich Grigorjevič Jagoda, šéf NKVD, v září 1936 nahrazen Ježovem, ale jeho lidé, jímž byl vedoucí sovětské residentury ve Španělsku, Alexander Orlov (1898 - 1970), a specialista na "mokrije děla" (sovětský výraz pro 007), Josif Romualdovič Lavreckij - Griguljevič (v důchodu se z něj stal úspěšný historik), připravili akci k posílení posice PCE na úkor ostatních levicových skupin - "operace Nikolaj". Sovětští agenti v POUM rozpoutali ve dnech 3. až 10. 5. 1937 v Barceloně protivládní povstání CNT a POUM. Vláda jej ve spolupráci se sovětskými odborníky potlačila. Jako důsledek byl odvolán socialistický premiér Largo Caballero a anarchisté z vlády, 14. 6. 1937 zatčeni předáci POUM a většinou povražděni. POUM byla postavena mimo zákon. Zkolektivizované továrny byly zestátněny. PCE pak měla v roce 1937 téměř milión členů.

Novým premiérem se stal MUDr. Juan Negrín López (1894 - 1956), který ve vládě Larga Caballera byl jako ministr financí odpovědný za převoz většiny španělského zlata do SSSR a jako premiér byl pod velkým komunistickým a sovětským vlivem. Premiérem zůstal až do roku 1945.

V rámci sovětizace občanské války byl v roce 1937 zřízen diversní 14. sbor republikánské armády o velikosti 18 000 mužů pod vedením PCE. Záškodníci (partyzáni) prováděli diversní akce v týlu protivníka, především v prostoru předpokládaných ofenzív. Beletristicky takovou záškodnickou akci popsal Hemingway v románu Komu zvoní hrana.

Na konci března 1938 podal na sovětský nátlak ministr Prieto demisi. Komunistům vzdoroval už jen Azaña.

6. 4. 1938 byla jmenována nová Negrínova vláda. Ministrem zahraničních věcí byl levý socialista Alvarez del Vayo. Tento válečný kabinet vládl dekrety a snažil se o dohodu s povstalci. Franco však trval na bezpodmínečné kapitulaci.

1. 5. 1938 byl vyhlášen program vlády - válečné cíle Republiky. Na konci června 1938 proběhla poslední republikánská ofenzíva. Její úspěch byl pouze dočasný. Od 15. 11. 1938 nastala agónie Republiky.

28. 1. 1939 padla Barcelona. 500 000 obyvatel uprchlo. V pětidenním řádění byly zabity tisíce Katalánců. Pak byla zrušena autonomie a oficiální používání katalánštiny. 7. 3. 1939 vypukla v Madridu občanská válka mezi komunisty a antikomunisty. Po 8 dnech bojů zvítězili antikomunisté, ale Franco odmítl nabízený mír. 28. 3. 1939 vstoupili povstalci do Madridu bez boje. 1. 4. 1939 dobyt zbytek republikánského Španělska.

Krvavá občanská válka skončila. Podle původních horních odhadů zahynul téměř 1 000 000 lidí, podle novějších údajů 350 000 v porovnání 50 000 mrtvými etnickými Čechy za druhé světové války. Franco tvrdě potrestal všechny republikánské funkcionáře, kteří zůstali v zemi. Význačný básník a dramatik Miguel Hernández (1910 - 1942) dostal trest smrti, který byl po protestech světové veřejnosti změněn na doživotí; to netrvalo dlouho.

Komunisté odešli do exilu do jižní Francie, kde se poté zapojili do odboje, a do severní Afriky, jejich špičky do SSSR (José Díaz, Ibárruri, Lister, Modesto a Cordón). Socialisté a republikáni do Latinské Ameriky, špičky do Spojeného království. Část antifrankistů zůstala v podzemí a čas od času přistoupila k ozbrojené akci. Komunisté pod Stalinovým nátlakem odtroubili ozbrojené akce říjnu 1948slední anarchistický partyzánský oddíl byl zlikvidován v roce 1963. Pak nastoupila ETA, ale to už je jiná pohádka.

Leninisté označili španělskou republiku z let 1936 - 9 jako lidovou demokracii. Těžko přesně popsat, o co šlo, nicméně pro mnoho levicových radikálů je II. republika dodnes vzorem. Zapomínají však na to, že poměry za krvavé občanské války nelze považovat za normální.