Na počátku ledna zemřel ve věku 92 let v massachusettském Hansonu doktor Miloslav Kohák. Byl výrazným příslušníkem generace, která budovala, hájila a celoživotně ctila Masarykovu republiku, za války politickým vězněm, pak redaktorem Svobodného slova, po Únoru politickým exulantem a posléze jedním ze zakladatelů československého oddělení Svobodné Evropy. V následující vzpomínce, o kterou ho redakce Listů požádala, vyslovuje Milan Schulz především lítost nad odchodem Miloslava Koháka jako jednoho z posledních svědků mnohavrstevného vývoje rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

V říjnu 1969, když jsem nastoupil do Svobodné Evropy, působil Miloslav Kohák v americkém vedení rádia, takže jsem s ním přišel málo do styku. Zanedlouho pak odjel do Spojených států, kde v podobném postavení ještě nějakou dobu setrval. Často o něm ovšem hovořil Julius Firt, který s ním už za první republiky sdílel stranickou příslušnost; oba měli po květnu 1945 vlivné postavení v národněsocialistické straně a v jejím vydavatelství Melantrich. Opět se setkali v emigraci a společně byli také u zakládání Svobodné Evropy.

Prodělali s ní lecjaké peripetie a bylo jim prožít i mnohou obtížnou chvíli. Je mi líto, že žádný z nich - o Juliu Firtovi to mohu říct zcela určitě - nezapsal a snad ani nechtěl zapsat mnohou trpkou zkušenost, kterou v těch dlouhých letech zažili. Firt vydal skvělé paměti o první republice, popsal i leccos ze svých zážitků vúnoru 1948, ale odmítal jít dál. Nechtěl se pouštět do novější doby, aby se, jak říkal, na stará kolena nezapletl do emigrantského hašteření o tom, jak to či ono bylo či nebylo.

Nedokázali jsme ho přinutit, aby tak učinil, třeba jen do šuplíku, s určením data, kdy se takový spis smí zveřejnit. Nechtěl to. Nemohl tušit, že doba, kdy by jeho svědectví mohlo volně působit na utváření dějinného vědomí národa, je mnohem blíž, než se za jeho života dalo předpokládat. O to víc je mi líto, že takové svědectví nezanechal ani Miloslav Kohák, zatímco jiní - ne právě nejpovolanější - to učinili. Měli by být alespoň doplněni.

Vzal jsem si tuto smutnou příležitost jako podnět k vlastnímu pokusu o zpětný pohled na Svobodnou Evropu, jak jsem ji sám zažil.

Ke skalním posluchačům Svobodné Evropy jsem za svého pobytu v Československu nepatřil. Občas jsem, spíš z přátelské nostalgie, naladil její noční hudební pořad - nějaký čas i nerušený - který po jistou dobu uváděl Jiří Planner s přitažlivě lehkým šarmem, připomínajícím společná léta v Semaforu. Jinak jsem toho moc nevyposlechl. Nesdílel jsem striktně odmítavé stanovisko, které vůči Svobodné Evropě a emigraci zastávala většina mých kolegů v Literárních novinách ještě v roce 1968. Shodou okolností jsem se na svých řídkých cestách někdy v polovině šedesátých let seznámil s několika exilovými osobnostmi, například s Pavlem Tigridem, a z lidí kolem Svobodné Evropy třeba zrovna s Juliem Firtem nebo Zdeňkem Eliášem (místoředitelem československého oddělení SE) a s Jaroslavem Pecháčkem (tehdejším ředitelem). Jejich zasvěcené, osvícené názory mě zaujaly. Ve vysílání ovšem nebyly příliš patrné. Na vnitropolitických komentářích Svobodné Evropy ležela vždy tíha studené války, která se - ta tíha i ta válka - časem proměňovala a nabývala různé podoby.

Svobodná Evropa jako americký podnik docela přirozeně kopírovala proměny americké zahraniční politiky. Za McCarthyho se jistě kladl důraz na ostřejší vyjadřování než za Kennedyho nebo za Cartera. Tvrdí válečníci - byli i ve Svobodné Evropě - se cítili okřikování koexistenční politikou třeba Kissingerovou, a nabírali dechu, i když s jiným zabarvením, za Reagana.

Proměna z roku 1968, proměna mnohovrstevnatá, znamenala pro Svobodnou Evropu především přísun nových sil. Jak se později ukázalo, v zásadě o tom rozhodlo pouze její americké vedení. Jaroslav Pecháček později v exilovém tisku dosvědčil - označen antikomunistickými radikály za viníka často uváděného "komunistického podrývání SE" - že v roce 1968 přijal do svého oddělení nové lidi na pokyn Američanů, především zásluhou Miloslava Koháka. Sovětskou okupací Československu se vysílání Svobodné Evropy dočkalo velkého posluchačského rozmachu. Navzdory stále sílícímu ručení nacházeli lidé nové a nové způsoby, jak její signál zachytit, a s novými silami se program přibližoval svému šířícímu se publiku.

Přesto uvnitř československého oddělení nikdy nezmizela hranice mezi emigranty z roku 1948 a mezi novějšími přírůstky, především z let 1968-1969. Sláva Volný, Karel Jezdinský, Lída Rakušanová, Agneša Kalinová, Milan Schulz a v různé míře i další - nikdy jsme se nezbavili nálepky "rudý koutek" a taky na nás po celou dobu docházela k americkým šéfům více nebo méně anonymní udání. I od lidí, kteří dodnes v české Svobodné Evropě v Praze působí. Dovídali jsme se to sice jen náhodou, ale byl to stálý a nepříliš inspirativní souboj, který - alespoň z mého pohledu - bránil ještě účinnějšímu zvuku Svobodné Evropy.

Podávali jsme všelijaké návrhy na oživení pořadů, abychom se nějak dostali ze zkonvenčnělého programového schématu. Většinou to neprošlo. Atmosféra oddělení nepřipustila, aby "osmašedesátníci" nebo jejich ještě novější kolegové nějak příliš pronikli do rozhodovacích kruhů. Až s posledním ředitelem - který je jím podnes [byl to Pavel Pecháček, pozn. JČ] se mohl jeho zástupcem stát "komunista". Ještě předchůdce Pavla Pecháčka, Zdeněk Šedivý (předtím ředitel čs. oddělení Hlasu Ameriky), přišel, tuším, v roce 1986, ředitelovat s tím, že má za úkol napravit chyby svého předchůdce (kterým byl krátce dr. Otto Pick, dnes ředitel pražského Ústavu mezinárodních vztahů) a očistit čs. oddělení od "komunistů". Mezi redaktory Svobodné Evropy našel řadu aktivních spojenců. Splnit úkol se mu nepodařilo, absurdnost takového počínání došla záhy i "těm nahoře".

Podobné problémy vznikly se vzrůstem aktivního opozičního hnutí v Československu v polovině sedmdesátých let. Zase: americká zahraniční politika docela samozřejmě takovému hnutí fandila, takže "shora" jsme dostali zelenou. Měl jsem tehdy nějakou dobu na starosti péči o autentická znění disidentských dokumentů. Nechtěli jsme do Československa vysílat překlady překladů a sháněli jsme originály. Československá rozvědka dosti zčerstva rozeznala vážnost situace. Tak přišel o teplé místo na Západě kapitán Minařík, který pak v pražské televizi předváděl jako velký bondovský výkon obsah mých korespondenčních zásuvek. Dokonce nezamykaných, nebyla to přece žádná špionáž.

Jenomže publikační problémy nastaly i uvnitř redakce. Nebylo samozřejmé dostávat do vysílání později tak slavené disidenty. Pro velkou část osazenstva to byli komunisti a kolaboranti. Zpanikařený pražský režim nám moc pomohl, když vsadil Havla a spoustu dalších do vězení. Ani to ovšem nezabránilo předstrašeným (I silnější slovo by bylo na místě) dohlížečům v čs. oddělení, aby nedovolili vysílání takových textů - včetně dokumentů Charty 77 - které by se podle jejich názoru mohly ve Washingtonu vykládat jako "protiamerické". *) Tenhle postup nás rozčiloval hlavně proto, že jsme už předtím měli co do činění s velmi podobnými argumenty pražského tiskového dohledu. Ani ve Svobodné Evropě to však nebylo nic nového: už v šedesátých a pak i v sedmdesátých letech se v Mnichově škrtalo v komentářích Ferdinanda Peroutky - bez jeho vědomí - leccos z jeho poznámek k americkým poměrům.

To všechno samozřejmě není žádná stížnost, natož pomluva. Je to jen pokus začít o Svobodné Evropě mluvit otevřeně a bez oné bezobsažné úcty k jakési legendě, jak je tomu u nás zatím zvykem. Ta legenda je zvláštní směsí složitě strukturovaného ohlasu na většinou těžko sledovatelné vysílání, především z dob, kdy každý útok proti režimu, ale i jen každá informace doma potlačená a ve Svobodné Evropě vysílaná, byla bombou, podkldáanou pod zadek těm či oněm pražským a bratislavským mocipánům.

Bylo - i v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se asi poslouchalo nejvíc - jen málo lidí, kteří měli čas a technickou možnost (hlavně kvůli rušičkám) poslouchat všechno, co Svobodná Evropa vysílala.

Už tehdy by byli zjistili, že se v rozsáhlém programu objevuje spousta šuntu od grafomanů, zarytých superkonzervativců a psychopatických antisocialistů. V tomto ohledu byla i Svobodná Evropa normální médium se všemi příslušnými vnějšími i vnitřními problémy, které do zvláštních podob formovala jiná součást její existence: byla totiž velmi přitažlivou sociální institucí s dobrými platy, s různými výhodami (bydlení), se zajištěným důchodem. Nebylo divu, že kolem ní vznikaly různé vášně a závisti.

To nemění nic na skutečnosti, že Svobodná Evropa splnila svůj úkol i jako názorný důkaz stále větší role sdělovacích prostředků v politice a v historii.

*) Z jednoho fejetonu Ludvíka Vaculíka zcenzurovali ve Svobodné Evropě koncem osmdesátých let jednu větu, mírně kritizující Spojené státy. To tehdy - za komunismu - vedlo Vaculíka v dalším - strojopisně šířeném - fejetonu k bonmotu: "Jsem zcela svobodný. Píšu si, co chci, a cenzuruje mě jen Svobodná Evropa." (pozn. JČ)

Milan Schulz (nar. 1930) pracoval po absolutoriu filozofické fakulty UK v Praze jako redaktor Literárních novin, v letech 1959 - 65 byl také spolupracovníkem divadla Semafor, v šedesátých letech také spolupracovníkem divadla Paravan. Od roku 1966 byl vedoucím redaktorem dvouměsíčníku Orientace, v letech 1968 - 69 redaktorem Literárních listů a Listů. V září 1969 odešel do exilu a až do důchodu v roce 19994 pracoval v československé redakci Svobodné Evropy, v posledních letech jako zástupce vedoucího oddělení.

Jiný text Milana Schulze, napsaný pro Britské listy, je v BL zde.