26.září to byly dva roky od pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Minulý víkend proběhla v podstatě totožná konference ve Washingtonu (kde se protesty netýkaly jen těchto institucí, ale také války proti Iráku), v listopadu se v dánské Kodaní sejde Evropská unie a v pražském kongresovém paláci zasedne pro změnu NATO. A tak je více než na místě, ohlédnout se za některými zkušenostmi a poznatky z minulosti.

Zahraniční, ale i domácí protesty (nejen tohoto typu) zažije většina veřejnosti pouze zprostředkovaně. Největší část přenosu události a jejích významů z místa konání k divákovi-posluchači-čtenáři leží na bedrech masových médií. V podstatné míře na nich také závisí, s jakým výsledkem příjemce vše zpracuje, jak to ovlivní jeho názory a postoje. Na konci tohoto zásadního procesu může stát podpora případných společenských změn, ale také jejich odmítnutí a přiklonění se ke konzervování statu quo.

Masová média jsou často vnímána (i odborníky) jako ztělesnění jakési veřejné sféry. Jako prostor, kde může probíhat opravdová veřejná diskuse o věcech politických, jako opozice proti oficiální politické sféře s potenciálem ji regulovat. Jsou tak interpretována i "antiklausovskou" stranou konfliktu o podobu České televize. Není ale taková představa poněkud zavádějící, či přímo iluzorní? Například sociolog Jürgen Habermas přidává veřejné sféře slovo falešná. Tvrdí, že ačkoliv se média dlouho tvářila, že by mohla plnit funkci diskusní platformy, v prostředí "kulturního průmyslu" tuto potenci ztrácí a stávají se falešnou veřejnou sférou. "Obrazy mediální kultury demonstrují, kdo je držitelem moci a kdo bezmocný, komu je dovoleno používat donucení a násilí, a komu ne" dodal by jeho americký kolega Douglas Kellner. Není nakonec k realitě blíž pojetí "klausovské" strany Kavčích hor, které se o nastolení podobné iluze moc nesnaží?

Jedno zajímavé srovnání může jednak podpořit zpochybnění takové iluze o demokratičnosti médií a zadruhé může posloužit při interpretaci materiálu, který budou česká i zahraniční média produkovat v souvislosti s již zmíněnými akcemi letošního podzimu

Srovnejme způsob, jakým psal nejprodávanější a nejčtenější deník té doby (MF Dnes) o pražských protestech proti MMF a SB se způsobem, jakým psalo Rudé právo (jako největší a dominantní deník své doby) o tzv. Palachově týdnu v lednu roku 1989, jednom z největších protestů protikomunistického disentu. Přijdeme k velmi zajímavým poznatkům.

I.

Srovnání těchto událostí má svou logiku. Jak protikomunistický disent, tak současné antikapitalistické hnutí (které je mimochodem v západních zemích nazýváno disentem, a to i v akademickém diskursu), jsou skupiny, které mají zájem o změnu stávajících politických systémů, přičemž v obou případech jim vadí poměrně zásadní opěrné pilíře stávajícího řádu. Z hlediska struktury se jedná o sociální skupiny ve stejné pozici.

Oba protesty byly ve své době důležitými projevy těchto opozičních skupin, kdy došlo i k fyzické konfrontaci s obránci systému. Rozsah konfrontace a míra násilí (evidentně větší v případě protestů proti MMF a SB) není v tomto okamžiku rozhodující. Zásadní je fakt symbolické a ideologické konfrontace určité dominantně sdílené představy o systému s její alternativou a fyzická konfrontace zastánců alternativy s obránci systému.

Rudé právo (dále jen RP) bylo deníkem přímo napojeným na Komunistickou stranu jako vládnoucí subjekt v totalitním politickém systému. MF Dnes (dále jen MFD) pak "seriózním" deníkem v tržně kapitalistickém prostředí parlamentní demokracie. Právě tento rozdíl dělá srovnání zajímavým. Pokusím se ukázat, že mediální pokrytí opozičních demonstrací oběma deníky se vyznačuje velmi silnými společnými prvky. Není zde prostor pro podrobnou analýzu všech částí a úrovní problému, proto se zaměřím jen na některé aspekty.

II.

Deviantem se člověk nestává pouze tím, že jedná určitým způsobem. Musí být především okolím za deviantního označen. Nejde tedy jen o porušení normy, ale o výsledek zhodnocení takového vybočení určitou částí společnosti. Zatímco jednání mimo majoritně uznávanou normu je objektivní, deviace je interpretativní, hodnotící a přisouzená. Jde mnohem více o následek aplikace pravidel a sankcí. Rozhodující úlohu zde hraje proces označení jedince za devianta. Média jsou jednou z institucí, která se na tzv. etiketizaci "deviantních" podílí, zejména jedná-li se o protesty opozičních skupin, kdy je potřeba účastníky dostatečně virtuálně "znetvořit", aby nemohlo dojít k identifikaci příjemce (občana) s protestujícím a tím i k ohrožení stávajícího nastavení řádu. S etiketizací se zpravidla pojí příbuzná strategie: stereotypizace. Její objekty (v tomto případě protestující) jsou zužovány na několik jednoznačných, esenciálních charakteristik, které jsou reprezentovány jako jediné, hlavní a přirozené. Je tak odděleno normální, akceptovatelné od neakceptovatelného. Stereotypizace je určitým typem moci, hegemonickou, diskursivní formou moci, tím co Antonio Gramsci nazval aspect of struggle for hegemony.. Stereotypizace vyzdvihuje takové charakteristiky, které zobrazují jedince co nejdále od jakéhosi středového akceptovatelného vzoru, čímž zjednoduší jeho označení deviantem.

V obou zmíněných denících byl demonstrant zobrazen právě v poloze sociální deviace, s podtržením, zdůrazněním těch vlastností, které pomohly k jeho zařazení mezi neakceptovatelné. Zobecněný, dominantní obraz protikomunistického demonstranta v RP by mohl vypadat jako provokatér, narušitel pořádku. Antikapitalistický demonstrant pak v MFD dominantně vypadal jako násilník, militant (který násilím narušuje pořádek).^[2] V obou případech byla tato kriminalizující etiketa obohacena ideologickou strategií zdůrazňující cizost protestujících. V RP měla cizost zevně ideologický charakter, projevující se spojením teritoriální cizosti s ideologickou. Vyzdvihovala se role západních, protisocialistických sil (šlo tak o "provokaci dlouhodobě připravovanou západními diverzními centry...", odehrávající se podle "režie promyšlené kdesi daleko od našich hranic", a "pro západní kamery"). Obraz demonstranta na sebe ještě nabalil přívlastky typu politický zkrachovalec, pomatenec apod. V MFD se cizost skrývala za několika dílčími strategiemi. Územní cizost byla podobně jako v RP jednou z nich, projevovala se zejména v opakovaném zdůrazňování italského, německého a španělského původu militantů, v opakování spojení jako anarchisté z ciziny, zahraniční aktivisté apod. Jednoznačně zde operuje minimálně xenofobní, když ne přímo nacionalistické zkreslení. Ideologická cizost - neakceptovatelnost pak byla vyráběna jednak zobrazováním demonstranta jako levičáka v nejhorším smyslu tohoto slova, symbolizována například fotografií velké komunistické vlajky s podtitulkem Rudí, či pojmenováním typu rudá verbež, levičáci apod., zadruhé obrazovou reprezentací protestujících v neakceptovatelných souvislostech, ať už jimi byl zjev (punkové "číro" na hlavě, pomalování hesly proti MMF apod.), nebo různé exponované chování (byli nazí, křičící, se zaťatou pěstí, násilní apod.). Společnou strategií obou deníků pak bylo například opakování, že se jedná o lidi, kteří nevědí, co chtějí, nemají žádné politické zkušenosti a nerozumí problému, ke kterému se vyjadřují.

Celkový obraz demonstrantů jak v případě RP, tak v MFD nabyl natolik neakceptovatelných rozměrů, dostal se tak daleko od tolerovatelného, smysluplného, majoritně sdíleného vzoru jedince, že nebyl problém k němu připojit explicitní kriminalizaci, zejména ve vyjádřeních oficiálních představitelů té "správné" strany konfliktu a ve vybraných komentářích.

III.

Média mohou svým pokrytím iniciovat a spolukonstruovat tzv. morální paniky, které vyvolávají obecný pocit ohrožení sdílených pravidel a řádu, potenciální narušení statu quo a s ním spojené ontologické jistoty. To posiluje sociální exkluzi aktérů ohrožení a podporuje použití sociálně kontrolních mechanismů proti nim. Už samotný obraz demonstranta ve výše popsaných intencích může pracovat v tomto směru. Ale touto strategií morální panikaření obou deníků nekončí.

RP často vykřikovalo, že se jedná o narušení pořádku a klidu, porušení zákonů a překročení legitimních cest vyjadřování názorů. MFD zase mluvila o válce, milionových škodách, hořící Praze apod. Zveličování, přehánění a vyrábění negativity bylo oběma deníkům společné. Jedním z nejvzorovějších příkladů je zdůrazňování, jak hrozně protesty naruší a narušily normální chod města, jak "policie nevylučuje, že se část demonstrantů pokusí zastavit provoz metra" (MFD), ale "nakonec v počtu zhruba pěti set zakotvili na náměstí Republiky, kde zablokovali dopravu" (MFD), a tak "provokační akce způsobily mnoho nepříjemností cestujícím ve veřejné dopravě a kupujícím v obchodní síti ve středu Prahy" (RP), pořádkové síly tudíž zasahovaly "v zájmu zajištění pořádku a bezpečnosti Pražanů" (RP). Mladá fronta pak uzavírá titulkem: NÁSILÍ V PRAZE: ochromené město. Dochází tak k virtuálnímu zesilování opozice a konfrontace řadového (řádného) občana a protestujících.

Za velmi podobné, ne-li přímo ekvivalentní lze označit dominantní titulky prvních stran vydání následujících po dnech největších protestů, znějící: Republiku si rozvracet nedáme (RP) a V Praze vypukla válka (MFD). Druhý titulek pak byl doplněn a jeho poselství posíleno dominantní fotografií hořícího automobilu s Pražským hradem v pozadí... S jistou dávkou ironie lze dokonce tvrdit, že blíže pravdě byl první titulek, protože za pár měsíců rozvrat komunistické diktatury přišel, kdežto válka v Praze v roce 2000 opravdu nebyla. Každopádně oba titulky se snaží budit představu opravdového nebezpečí a ohrožení.

V MFD pak ve prospěch konstruování morální paniky pracovalo rozsáhlé obrazové zpracování události (oproti RP, kde obraz zcela chyběl - zřejmě z obav o případný účinek takového pokrytí). Většina fotografií zobrazovala "válečné" scény, které byly doplněny bitevními plánky s plamínky označujícími místa střetů ne nepodobné plánkům zveřejňovaným při válečných událostech ve světě. Jedna válka tedy vypukla, ale pouze v mediálních obrazech.

IV.

Britský sociolog Stuart Hall zavedl do mediálních studií kromě jiného také pojmy konsensuální pojetí reality a kulturní mapy. Masová média sdílí tzv. konsensuální pojetí reality, podle kterého má každý jedinec možnost prosadit svůj legitimní požadavek institucionalizovanými legálními kanály. Není zde místo pro politický disent, stávky, demonstrace apod. Tyto aktivity jsou pak vnímány jako nesmyslné. Konsensuální vnímání vidí realitu společnosti v jakýchsi soustředných kruzích, tzv. kulturních mapách. V jejich středu stojí právě média a ostatní legální instituce "demokratické" společnosti. S rostoucí vzdáleností výskytu určitého jednání od středu směrem k vnějším kružnicím klesá akceptovatelnost a smysluplnost jednání z pohledu centra. Dochází tak podle Halla k efektu sbližování (convergence), kdy je politický disent vnímán v podobných intencích jako běžná kriminalita.

Tato teorie vysvětluje kromě předchozích pozorování také fakt, že v obou případech (RP i MFD) téměř stoprocentně chyběla reprodukce názorů demonstrujících a naopak velký prostor byl věnován vyjádřením té "správné" strany. U Rudého práva zřejmě ani nešlo očekávat, že bude reprodukován protikomunistický postoj. MFD se ale (minimálně v rovině deklarace) tváří jako seriózní deník s objektivním přístupem. Stuarta Halla by ale páni redaktoři nezklamali. Nejenže chyběla jakákoliv zmínka o konferenci aktivistů (jako hlavním intelektuálním projevu protestujících, kde došlo k artikulaci jak výtek k mezinárodním finančním institucím, tak nabízených alternativ), kromě reprodukce několika skandovaných hesel, nezazněl ani jeden argument. Pokud byl aktivistům dán prostor k vyjádření, šlo pouze o technické záležitosti týkající se tras demonstrací apod. Na druhé straně elita měla pro vyjádření mnohem více prostoru.

V MFD se ale dalo nalézt mnohem jemnější vyjádření konsensuálního vnímání reality. Na jedné straně se například objevily dvě fotografie, jedna (v pravém horním rohu - větší a viditelnější) zobrazovala usmívajícího se Václava Havla a usmívajícího se ředitele MMF Horsta Köhlera při vzájemném diskrétním rozhovoru. Navzájem si na fotografii podávají ruce a jsou oblečeni v oblecích... Celková odlehčená, ležérní nálada fotografie je dokreslena skleničkou (zřejmě s vínem), kterou drží Havel v ruce. S popisovanou pohodou kontrastuje druhá zmíněná fotografie (umístěná v levém středu stránky - méně viditelná, ne tak dominantní), zobrazující Italské aktivisty, kteří rozdělávají oheň na kolejích. Je na ní celkem šest lidí, dva z nich sedí na kolejích (jeden přikládá do ohně), ostatní postávají okolo. V pozadí za nimi můžeme vidět matnou siluetu čela vlaku, který je aktivisty blokován (což podtrhuje titulek pod fotografií). Nálada vyzařující z fotografie by se dala nazvat nervozitou, napětím či nejistotou. Konfrontuje se zde tak pohoda elitních představitelů s napětím na hranicích, kde Česká policie zadržovala Italský aktivistický vlak, na což pasažéři odpověděli rozděláním ohně na kolejích a blokováním průjezdu jiných vlaků nádražím. Poloha a obsah obou fotografií vyvolává kontrast pohodové elity a problematických aktivistů.

Ostatně na všech fotografiích, které zobrazovaly bankéře a politiky při zasedání, jsou tito lidé ukázáni ve velmi seriózních souvislostech, většinou usmívající se, bedlivě naslouchající, s rukou připravenou k vážnost dodávajícímu gestu apod. Opozici obrazové reprezentace protestujících asi není nutné příliš rozebírat: násilí, "punkáči", zaťaté pěsti, nahota ... Kdo je vnímán a podáván akceptovatelně a kdo ne, je evidentní.

V analýze bychom mohli pokračovat výčtem dalších prvků, mohli bychom postoupit do hlubších úrovní interpretace a zabývat se sémantickými konotacemi používaných obratů, rozebírat jednotlivé fotografie atd. Pro podobnou analýzu zde není prostor, proto se vraťme k zmíněné iluzi o demokratičnosti masových médií.

Analýza ukázala, že zpracování opozičních protestů "totalitním" a "demokratickým" deníkem vykazuje společné strategie, jejichž cílem je udržování stávajícího statu quo. Se změnou režimu a prostředí produkce mediálních obrazů se sice změnily jejich partikulární vlastnosti, základní nastavení však zůstalo v podstatě ekvivalentní. Nabízí se námitka, že MFD vychází v postkomunistické zemi, kde se mediální prostředí ještě nestačilo plně transformovat v "demokratické" a proto zde můžeme nalézt mechanismy přežívající z dob totalitních. Námitka je však lichá. Všichni zmiňovaní (a mnozí další) mediální odborníci a sociologové ve svých analýzách mluví o západních parlamentních demokraciích. Jak Hallova teorie kulturních map a konsensuálního pojetí reality, tak Cohenovy morální paniky a ostatní koncepty byly zformulovány na základě analýz západních médií (ani britská BBC nebyla těchto analýz ušetřena, s podobných výsledkem).

To, co bylo v komunistickém tisku nařízeno ovládajícími skupinami společnosti, je v médiích kapitalistického prostředí parlamentních demokracií majoritně zajišťováno tržními mechanismy^[3]. (Samozřejmě ale i zde působí tlak určitých, zpravidla vládnoucích skupin, vlastníků médií apod.) Moc nad médii sice změnila svého vykonavatele, na výsledku to ale mnoho nezměnilo. Jsem pevně přesvědčen, že při analýze zpracování protestů proti MMF a SB ve Washingtonu předchozího víkendu a dalších aktivit dnešní antikapitalistické opozice v českých i zahraničních médiích narazíme na velmi podobné výsledky.

Poněkud se tak rozpadá představa, že by masová média mohla být platformou pro opravdu otevřenou diskusi, že by mohla být onou veřejnou sférou. Není nakonec neustálé opakování této iluze taky součástí určité mocenské strategie? Není jen "další vrstvou" falešné představy o konsensuálním řádu?