Zdá se totiž, jako by Vladimír Špidla a jeho blízcí usilovali o to, aby všem ukázali, jak moc měli pravdu ti, kteří před volbami upozorňovali na nebezpečné důsledky uplatňování etaticko-socialistických, marxismem poznamenaných tendencí v myšlení Zemanova levicového nástupce. Oprávněná kritika, která se zdvíhá proti vládě kvůli jejím daňovým experimentům a způsobu, jakým chce řešit financování odstranění povodňových škod, může nejen sjednotit k tvrdému odporu opozici, ale může vyvolat i rozštěp vládní koalice. Pokud by pak případně Špidlova vláda padla kvůli svým asociálním choutkám, mohlo by to znamenat konec nadějí sociálních demokratů na návrat k moci na mnoho let, protože každý by pak pochopil, kde končí jejich sociální cítění v praxi. Bylo by pak na místě hovořit o zděděném, dlouhodobě hromaděném politickém kapitálu, hloupě prohospodařeném za pár týdnů.

Individuální výkonnost, spořivost, schopnost starat se o pracně vybudovaný majetek, patří k těm konzervativním ctnostem, které mají mimořádný vliv na zvyšování bohatství národa. Komunistické režimy popíraly jejich váhu a odvozovaly společenské postavení jednotlivců od úplně jiných kriterií, která neměla kladný vliv na ekonomickou výkonnost společnosti, případně směřovala proti ní. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč komunismus prohrál dostih s řádem, založeném na svobodném podnikání. Stejnou cestou by se teď rádi pustili sociální demokraté, a to hned dvěma způsoby : zavedením t.zv. milionářské daně a znehodnocením pojistných smluv vyplavených občanů. Trestali by tím dvě skupiny obyvatel za to, že se více snažily a měly větší úspěch v životě než druzí. Od znevýhodnění povodněmi poškozených pojištěnců je nakonec odradilo lobbování pojišťoven, ale diskriminační úprava daní osob s nejvyššími příjmy hrozí stále dále.

Sociální demokraté si zřejmě neuvědomují, že zamýšlené kroky směřují proti společensky přínosné motivaci k novým výkonům, péči o majetek a spoření, čili proti zmnožování národního bohatství. Navíc z pozadí jejich záměrů čpí závist, plodící široce rozšířené podezření, že každý, kdo se domohl většího majetku, jej nejspíše nabyl nepoctivě. Jako kdyby nebyli nepoctivci ve všech společenských vrstvách. Požadavek solidarity bohatých s chudými je samozřejmě oprávněný, ale lidé k němu mají být vedeni mravním apelem, nikoli přinucením státem.

Oprávněné rozhořčení vyvolává záměr vlády ušetřit prostředky na odstranění povodňových škod odsunutím platových úprav některých skutečně podhodnocených, společensky nesmírně důležitých profesí. V případě učitelů se vláda dostává do přímého rozporu s vládním prohlášením. Dovolím si zpochybnit rozumnost tohoto kroku srovnáním s děním v zahraničí, a to na poněkud kuriosním příkladu. Právě skončený summit v Johannesburgu by za jiných okolností byl vítanou tribunou, které by využil k hlásání svých socialistických "pravd" kubánský prezident Fidel Castro. Ten tentokrát příležitosti nevyužil a nechal se omluvit neodkladností úkolů, spojených s dokončením obrovské kampaně výstavby škol, zavádění internetu do nich a doplněním pedagogických kádrů. Nebyla to planá výmluva. Skutečně v době konání summitu opakovaně veřejně vystoupil s projevy na toto téma. A je pravda, že Kuba, zbídačená deseti lety tvrdé hospodářské blokády a ztrátou podpory socialistického bloku a navíc postižená následky řádění hurikánu Michelle, v průběhu dvou let vybudovala nebo zrekonstruovala několik set nových škol, zavedla do škol internet a v mimořádných kursech vyškolila několik tisíc nových učitelů pro zvýšený počet tříd. Tato země je na tom nesrovnatelně hůře než my po povodních, a přece z mála dává na školství snad více než je v jejích silách. Dokazuje tak, že priorita péči o vzdělání není jen demagogická fráze, ale realita vládní politiky. Úrovní školství pak přestihuje všechny ostatní země Latinské Ameriky. Také naši sociální demokraté deklarují péči o vzdělání jako prioritu své politiky, ale učitelům nepřidají a i jinak na školství šetří až hanba.

Nebezpečím pro Špidlovo vedení ČSSD je dále nezpůsobilost ovlivnit to, co se odehrává ve virtuální realitě, vytvářené médii. Pokračuje v zemanovské tradici neschopnosti dosáhnout takového soužití se sdělovacími prostředky, které by stranu uchránilo před masovým hloupým štvaním a skandalizací jejích představitelů. Nestačí zřejmě pouze chovat se při setkáních s novináři standardně slušně, ale je třeba vybudovat si vlastní lobby kvalitních, aspoň objektivních, ne-li zrovna sympatizujících novinářů a zajistit jim možnost publikování. Jinak nelze čelit stále se opakujícím virtuálním aférám, cíleným na odstřelování významných činitelů strany s použitím jakýchkoli neetických prostředků. ČSSD to skutečně nemá s novináři lehké, přestože ti si dnes již nemohou stěžovat na hrubosti Miloše Zemana. Některým nepřátelským kampaním se při tom nelze než divit.

Tak například tisk, který se tváří liberálně, konzervativně a demokraticky, vláčí blátem Petru Buzkovou za to, že se zápisem dcery do francouzského lycea vlastně zachovala podle liberálních a konzervativních zásad a nadto velmi zodpovědně, rozumně a s plným právem takto jednat. Spíše by bylo na místě, kdyby ji novináři roztrhali za to, že nehodila Vladimíru Špidlovi pod nohy ministerský jmenovací dekret, když se rozhodl, že se odsunou úpravy učitelských platů.

Nehezká je i kampaň proti Janu Kavanovi, nejspíš živená něčí závistí. Zde tisk předvádí přímo neuvěřitelné kousky. Před krátkou dobou jsme dostali senzační zprávu, že Kavanův někdejší podřízený, Karel Srba, chtěl nechat zavraždit novinářku a jako důkaz se citovala zaručeně pravdivá zpráva o obsahu výpovědi delikventovy přítelkyně při policejním výslechu. O něco později se ale ze stejných novin dovídáme, že jejím slovům byl podsunut význam, který neměla, a že vše je asi trochu jinak.

A nyní se dokonce dočítáme podrobnosti z osobního spisu, vedeného na Srbu vojenskou rozvědkou, jejímž měl být elitním spolupracovníkem. Podivné je, že za zveřejněním těchto "senzací" nenásledovala zpráva o čestné sebevraždě šéfa vojenské rozvědky, profesionálně ztrapněného hromadným únikem utajovaných skutečností před celou mezinárodní zpravodajskou komunitou.

Jinou atrakcí stejného druhu je nález peněz v Kavanově trezoru. Řekl bych, že na té zprávě je pozoruhodná pouze neprofesionalita a neuvěřitelná neloyálnost úředníků ministrova sekretariátu, kteří umožnili nepovolaným osobám vniknout do tresoru jejich šéfa a zkoumat, co v něm ukrývá. Jinak ta zpráva skutečně nestojí za humbuk: údaje o nalezených částkách jsou jistě nejméně stejně spolehlivé jako ty o výpovědi Srbovy přítelkyně, na uložení soukromých peněz do sejfu v pracovně není nic protizákonného, strkat nos do soukromých peněz se v kapitalistické zemi nesluší, a nakonec by měl někdo novinářům pošeptat, že místopředseda vlády, pověřený dohledem nad tajnými službami, by možná mohl mít v tresoru i fondy pro jejich specielní akce, které se ovšem nikde na světě nezveřejňují a neevidují.

Takové kampaně samozřejmě vypovídají o inteligenci, rozhledu, charakterech a dalších vlastnostech novinářů, kteří jim propůjčují svá pera, ale také o povaze sil, které skrytě řídí sdělovací prostředky. Nicméně umění skandalizačním hrátkám čelit, a ještě raději jim předcházet, je pro vedení politické strany životní nutností. Pokud je nezvládne, odsuzuje se k budoucí zasloužené porážce.