Kubánská disidentka bloguje o Egyptu

13. 2. 2011

Šero a rozsvícená světla na náměstí Tahrir, načervenalá směs světýlek, přerušovaná záblesky fotoaparátů a svitem telefonních displejů. Nebyla jsem tam, ale i tak vím, co cítil každý z Egypťanů, shromážděných dnes v noci v centru Káhiry. Já, která jsem nikdy nemohla křičet a plakat na veřejnosti štěstím, že skončila doba autoritarismu, pod kterým jsem se už narodila, vás ujišťuji, že bych se chovala úplně stejně, píše Yoani Sánchez.

Zůstala bych neschopna slova, objala bych se s ostatními, cítila bych se lehounká, jako kdyby mi z ramen spadla ohromná tíže. Nikdy jsem nezažila revoluci, a už vůbec ne občanskou, ale tento týden i přes opatrnost oficiálních sdělovacích prostředků cítím, že si Suezský kanál a Karibské moře nejsou tak vzdálené a nejsou to tak rozdílná místa.

Zatímco se mladí v Egyptě organizovali přes Facebook, my jsme konsternovaně sledovali video s přednáškou kyber policisty, která unikla na veřejnost, pro kterého sociální sítě představují "nepřítele".

Dobře dělá ten cenzor kilobytů a jeho šéfové, když mají strach z virtuálních míst, kde se my jednotlivci můžeme scházet a zbavit se státní, stranické a ideologické kontroly. Když čtu slova mladíka Waela Ghonima "Jestli chcete svobodný stát, dejte mu internet!", rozumím té obezřetnosti našich vládců, když dojde na to, umožnit nám připojit se k webu.

Zvykli si na informační monopol, na regulaci informací, které se k nám dostanou a na reinterpretaci všeho, co se děje uvnitř i vně našich hranic. Teď už díky příkladu Egypta ví, že každý krok, který nás nechají udělat v kyberprostoru, nás přibližuje k Tahriru, nese nás k chvějícímu se náměstí a odstupujícímu diktátorovi.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.2. 2011