I menševici jsou bolševici!

10. 2. 2011 / Václav Hořejší

Celkem se netajím ani tím, že v současných evropských podmínkách mi připadají jako nejpřijatelnější politické strany typu sociální demokracie, což ale neznamená, že by mi nějak zvlášť vadily strany jiné, trochu "více doprava". Jsem totiž přesvědčen, že rozdíly mezi politikou praktikovanou (ne pouze předvolebně deklarovanou) různými demokratickými mírně pravicovými a mírně levicovými stranami jsou jen malé a neměly by být zdrojem žádné zbytečné nenávisti, nýbrž předmětem klidné diskuse (viz ZDE).

To ovšem neznamená, že by se mi bezvýhradně mělo líbit vše kolem nás jen proto, že se ty nejpodstatnější věci ve srovnání se situací před 20 lety zásadně zlepšily, ať už jde o fungování ekonomiky, lidská práva a demokratické svobody.

Naopak -- jsem přesvědčen, že těchto práv a svobod máme využívat ke kritice všeho, co považujeme kolem sebe za špatné, že nesmíme v žádném případě přistupovat na staré známé schéma, podle kterého ten, kdo kritizuje, je podezřelým nepřítelem (druhdy "socialismu", dnes "svobody a demokracie"), který svobodu "zneužívá".

Musím bohužel říci (a z mých příspěvků je to asi docela zřejmé), že těch věcí, které mi vadí je dost - sprostota politiků rozeštvávajících občany, tendence k přílišnému omezování sociálních prvků politicko-ekonomického systému, neustálé vymlouvání se na 20 let starou minulost, lustrační skandalizace, slepá podpora některým špatným krokům a záměrům současné americké vlády, ale také stále obtížnější znečištění našeho životního prostředí všudypřítomnou stupidní a ohlupující reklamou, bulvarizace sdělovacích prostředků, malá snaha státu o účinné řešení vážných sociálních problémů ("sociální vyloučení" velkého množství občanů).

V prvních cca 5 letech po roce 1989 jsem byl plný optimismu, který ale v poslední době čím dál tím víc ztrácím -- stále horší úpadek politické kultury (odstrašujícím příkladem je recentní konverzace v parlamentu mezi premiérem a stínovým ministrem zdravotnictví...), vymahatelnosti práva a stále více se rozmáhající bezohlednost a agresivita (vydávaná často dokonce za něco pozitivního) mě deprimují a naplňují obavami, aby nakonec v podstatě nezlikvidovaly ta základní pozitiva svobodné společnosti. Není snad alarmující zjištění, že 80% našich občanů nepovažuje dnešní politiky za lepší a úctyhodnější než ty předlistopadové???

Překvapuje mě proto (ba dokonce šokuje a vážně znepokojuje), jak v internetových diskusích mnozí diskutující, kteří se většinou deklarují jako "pravicoví", reagují na i jen mírně levicově laděné článkz zuřivě a nenávistně, téměř ve stylu článků J. Kojzara v Rudém právu neblahé paměti.

Docela živě si dovedu představit, jak by tito lidé ochotně a s potěšením likvidovali politické, resp. názorové oponenty, kdyby se jim k tomu naskytla možnost -- a to nejen opravdové extremisty, ale kohokoli s poněkud odlišným názorem.

Dobře si pamatuji, jak někdy v 80. letech psal jakýsi komunistický ideolog o nebezpečí úchylky tzv. "objektivismu", tedy snahy objektivně, nikoli třídně-ideologicky hodnotit situaci u nás a v západních zemích. I mnohým našim internetovým diskutérům je vlastní tento přístup -- "raději se mýlit se Stranou (přijatou ideologií, předsudkem) než mít pravdu proti ní".

Myslím, že taková programová ztráta soudnosti je až hrozivá, protože prozrazuje jakýsi latentní fanatismus srovnatelný snad až s fanatismem gottwaldovských svazáků či čínských rudých gardistů...

Oblíbeným výrazovým prostředkem u těchto lidí je označení "nepřítele" jako "bolševika". Bolševici jsou pro ně tedy nejen členové a funkcionáři dnešní KSČM (která je samozřejmě ve srovnání s gottwaldovskou i husákovskou KSČ jen slabým čajíčkem), ale také lidé jako Dubček, Gorbačov, a samozřejmě také sociální demokraté. Tito lidé možná ani neví, jak vznikl název "bolševik" a to, že bolševici považovali za své úhlavní nepřátele "menševiky", tedy reformistické sociální demokraty.

Lenin by se tedy asi podivil, že pro mnohé jsou dnes menševici vlastně bolševici...

Vytisknout