Rozpoznat jazyk tyranie

11. 2. 2011

Jazyk slepé poslušnosti a retribuce je používán úřady v našich vnitřních městech, od Detroitu po Oakland, stejně jako ve vězeňském systému. Je to jazyk, jenž je Iráčanům a Afgháncům důvěrně znám. Avšak pro členy naší zanikající střední třídy - stejně jako pro ty uvnitř dělnické třídy, které konfrontace s novou politickou a ekonomickou konfigurací teprve čeká - je to efektní použití výrazů jako souhlas ovládaných a demokracie, co pomáhá ukolébat samolibost. Čím déle věříme ve fikci, podle níž jsme zahrnuti do korporátní mocenské struktury, tím snadněji korporace plení zemi bez hrozby rebelie. Ti, kdo znají pravdu, jsou zničeni. Ti, kdo ji neznají, jsou obelháváni. Ti, kdo konzumují a opakují lži - včetně liberálních institucí a tisku, církve, institucí vzdělávání, kultury, odborů a Demokratické strany - napomáhají našemu zbavování moci. Žádný systém totální kontroly, včetně korporátní kontroly, neukazuje své extrémní formy hned na počátku. Tyto formy expandují, když nenarážejí na odpor.

Taktika mluvit dvojím jazykem je tak stará jako impérium samo. Dělali to tak už antičtí Řekové a Římané. Dělali to španělští conquistadoři, Osmané, Francouzi a později Britové. Ti, kdo zdědili exploatované zóny na periferii impéria, vidí a slyší pravdu. Avšak výkřiky těch, kdo jsou exploatováni, jsou ignorovány a démonizovány. Hněv, který vyjadřují, nerezonuje s těmi, kdo jsou uvězněni v sebeklamu, s těmi, kdo i nadále věří v opravdovou dobrotu impéria. Je to pravda, kterou Joseph Conrad vyjádřil v Srdci temnoty a E. M. Forester v Cestě do Indie. Tito spisovatelé chápali, že impérium spočívá na násilí a loupeži. A čím déle loupež trvá, tím je impérium brutálnější. Tyranie, kterou impérium uvaluje na jiné, nakonec dopadne i na ně. Predátorské síly uvolněné impériem spotřebovávají hostitele. Rozhlédněte se kolem sebe.

Narativy, jimž nasloucháme, jsou ty, které pro nás vyrábí stát, Hollywood a tisk. Tyto narativy nás učí ve školách, znějí z kazatelen a jsou oslavovány ve válečných dokumentech jako Restrepo. Tyto narativy humanizují a pošlechťují vynucovatele impéria. Vláda, armáda, policie a zpravodajští agenti jsou obdivováni. Tyto kontrolní skupiny, ujišťují nás, jsou strážci našich ctností a naši ochránci. Vytvářejí naše hrdiny. A ti, kdo tento narativ odmítají - kdo pranýřují oslavované osobnosti - se stávají nepřáteli.

Ti, kdo impérium spravují - volení funkcionáři, korporátní manažeři, generálové a pochlebující celebrity šířící propagandu - získávají velké bohatství. Vydělali nezměrné majetky, ať už hlásí noční zprávy, sedí ve správních radách korporací, nebo zaplaveni korporátními podporami postupují v obrovském průmyslu spektáklu a zábavy. Všichni dodržují vazalský slib, i v okamžicích definovaných jako kritika, slib esenciální dobrotě korporátní moci. Umlčují každou reálnou debatu. Ignorují flagrantní nespravedlnosti a zneužití. Zprostředkují iluze, které nás udržují v pasivitě a zabavené. Ale jak je společnost rekonfigurována v oligarchický systém, s permanentní a ohromnou podtřídou, spolu se zmenšující se a nestabilní třídou střední, tyto iluze ztrácejí na síle. Jazyk příjemného podvodu musí být nahrazen otevřeným jazykem síly. Je těžké pokračovat v životě v sebeklamu, jakmile je podpora v nezaměstnanosti vyčerpána, jakmile jediné dostupné zaměstnání je bez prémií nebo bez mzdy umožňující přežít, jakmile budoucnost už neodpovídá šťastnému povídání, které plní vysílací prostor. V tomto bodě se motorem odpovědi stává hněv, a kdokoliv může tento hněv kanalizovat, získá moc. Manipulace tímto hněvem se stala novým úkolem korporátních propagandistů, a selhání liberální třídy při obraně klíčových liberálních hodnot zanechalo její členy ve stavu, kdy nemají čím přispět k debatě.

Belgickému králi Leopoldovi slibujícímu zrušení otroctví a uvedení Konžanů do "moderní" éry bylo evropskými spojenci v roce 1885 dovoleno vytvořit Svobodný stát Kongo. Bylo to propagováno jako humanitární gesto, stejně jako španělská conquista v Americe nebo naše okupace Iráku. Leopold zorganizoval nelítostnou sílu složenou z domorodých a zahraničních dohližitelů - ne nepodobnou našim vlastním žoldáckým armádám - aby uloupil konžskou slonovinu a gumu. V okamžiku, kdy byl belgický monarcha hotov, bylo zmasakrováno nějakých 5-8 milionů Konžanů. Byl to největší akt genocidy v moderní éře před nacistickým holocaustem. Leopold, dokonce i během svého běsnění, byl v Evropě obdivován pro svou ctnost. Byl nenáviděn na periferii - stejně jako my v Iráku a Afghánistánu - kde Konžané a další chápali, oč jde. Avšak tyto hlasy, stejně jako hlasy těch, které utlačujeme, nebyly takřka nikdy slyšeny.

Nacisté, pro něž byl holocaust stejně tak loupežným tažením jako tažením za zbavení Evropy Židů, měli dvě metody, jak ve svých čtyřech vyhlazovacích táborech uvítat příchozí. Pokud transporty přijížděly ze Západní Evropy, divošské ukrajinské a litevské stráže s jejich biči, psy a klacky byly drženy mimo dohled. Bohatší západoevropští Židé byli zdvořile uvedeni do propracované lsti, včetně falešných železničních stanic i s květinovými záhony, dokud se vysvlečeni nestali neschopnými odporu a nemohli být hnáni v zástupu po pěti do plynových komor. Nacisté věděli, že ti, kdo nebyli zlomeni, ti, kdo disponovali důvěrou ve vlastní osobní zplnomocnění, se budou bránit. Když transporty přijížděli z východu, kde Židé dlouho žili ve strachu, děsivé chudobě a teroru, nebylo této teatrálnosti třeba. Matky, otcové, staří a děti, zvyklí na otevřenou represi a jazyk rozkazování a retribuce, byli brutálně vyhnáni z transportu sadistickými strážemi. Cílem bylo vyvolat masovou hysterii. Osud obou skupin byl týž. To, co se lišilo, byla taktika.

Veškerá centralizovaná moc, jakmile jsou odstraněny překážky a regulace, jakmile už není zodpovědná občanům, nezná při vnitřním a vnějším drancování žádnou mez. Korporátní stát, který vykastroval naši vládu, vytváří novou formu feudalismu, svět pánů a nevolníků. Hovoří k těm, kdo zůstávají ve stavu sebeobelhávání, v utěšujícím a důvěrném jazyce volnosti, svobody, prosperity a volební demokracie. Hovoří k chudým a utlačeným jazykem nepokrytého přinucení. Ale i zde všichni skončí na tomtéž místě.

Ti uvěznění v zanedbaných vnitřních městech, jež jsou našimi vnitřními koloniemi, nebo brutalizovaní vězeňským systémem, zejména Afroameričané, vidí, co nás všechny čeká. Stejně tak obyvatelé jižní části Západní Virginie, kde uhelné společnosti proměnily tisíce akrů v neobyvatelnou a otrávenou pustinu. Bída, útlak a beznaděj jsou v těchto periferních částech impéria stejně obvyklé jako drogová závislost a rakovina. Iráčané, Afghánci, Pákistánci a Palestinci nám mohou také říci, kdo jsme. Vědí, že jakmile už sebeobelhávání nefunguje, hovoří železná pěst. Osamělé a odvážné hlasy, které se zvedají z těchto vnitřních a vnějších kolonií devastace, jsou umlčovány a diskreditovány dvořany sloužícími korporátní moci. A dokonce i ti, kdo slyší tyto hlasy nesouhlasu, se často nedokážou vypořádat s pravdou. Dávají přednost potěmkinovské fasádě. Odvracejí se od "negativity". Realita, zejména pokud pochopíte, co dělají korporace ve jménu zisku s planetárním ekosystémem, je děsivá.

Každá tyranie přichází obdařena vlastními zvláštnostmi. Proto lze těžko říci, že jedna forma totalitarismu je stejná jako jiná. Je tu vždy dost rozdílů, které nás ponechávají v nejistotě o tom, zda se historie opakuje. Korporátní stát nemá politbyro. Neobouvá agenty ministerstva vnitřní bezpečnosti do vojenských holínek. Není tu zuřící diktátor. Americká demokracie - stejně jako křiklavě pomalovaná železniční stanice v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka - vypadá skutečně, i když páky moci jsou v rukou korporací. Ale je tu jedna vlastnost, kterou náš korporátní stát sdílí s despotickými režimy a kolabujícími impérii, jež zamořily lidskou historii. Také on komunikuje dvěma odlišnými jazyky, dokud už toho nebude třeba - a v tom okamžiku už bude příliš pozdě.

Článek v angličtině: ZDE