Sociální demokracie, s.r.o.

9. 2. 2011 / Oskar Krejčí

Poněkud fádní charakter zápasu o post předsedy ČSSD je dán především tím, že oba hlavní protagonisté sporu – krajský hejtman Michal Hašek a úřadující místopředseda Bohuslav Sobotka –postupují ve své kampani nevýrazně. I protonení rozdíl mezi nimi ani pro stranickou, na tož pro nestranickou veřejnost,příliš patrný. A za druhé, mainstreamová média, která mají ve zvyku plést se do všeho, co by mohlo pro ně být tak či onak ziskové, se příliš neangažují. Alespoň zatím.

Malé osobnostní rozdíly

Jak Sobotka, tak i Hašek patří k třetí várce stranických vůdců po „sametové revoluci“. Nemají zkušenosti z předlistopadové politiky, ale ani z bezprostředního dotyku s mocí v dobách bouřlivých změn. Sobotka je ale příslušníkem první generace Mladých sociálních demokratů(MSD), byť na počátku nepatřil bezprostředně do skupiny, které vtiskl svoji tvář Stanislav Gross. I Hašek sbíral první zkušenosti v prostředí MSD, ovšem na regionální úrovni. Jiřímu Paroubkovi se často vyčítají autoritářské řízení. Z určitého hlediska lze ale říci, že bylo málo autoritářské: zděděné vedení strany nezaměnil. Zatím se zdá, že MSD představuje plynulou zásobárnu nových kádrů pro ČSSD.Nepomáhá jim však příliš porozumět světu.

Skutečnost, že Sobotka nastartoval svoji velkou kariéru dříve než Hašek, mu přisoudila specifické stigma: podezření, že byl zapojen na akce proti Miloši Zemanovi v době rozhodujícího hlasování, činí ze Sobotky člověka, který je pro mnohé velmi sporný. Je zřejmé, že tento škraloup by v případě jeho úspěchu v kandidatuře na předsedu znemožnil jakoukoliv dohodu ČSSD se Zemanovci, ať již jde o spolupráci, nebo o případné sloučení. Obecně pak platí, že Hašek může být vnímán jako nadějnější prostě proto, že je větší změnou.

Sobotka i Hašek získali nejvíce zkušeností z práce v sociální demokracii v době, kdy už probíhala komercializace stranické činnosti. V tomto procesu přestává být hlavním cílem společenská změna – smyslem se stává napojení na státní či obecní rozpočty. Jeden z důvodů poklidné kampaně v zápase o předsedu ČSSD je fakt, že obsazení krajských úřadů umožnilo mnohé ambice tohoto druhu nasytit. Tato skutečnost dává konkurenční výhodu Haškovi. Ovšem modelovou ukázkou takového pojetí politiky může být středočeská organizace, k níž patří Sobotka, ve které dokonce existují dvě velké konkurující si skupiny. Návyky získané v tomto prostředí umožňují sice úspěch, ovšem velmi zužují chápání společenského významu politiky.

Komercializace přiblížila sociální demokraty ke straně občanských demokratů. Výsledkem je zklidnění politické situace všude, kde sociální demokraté střídají občanské demokraty, nebo naopak – či kde se vytváří kolice. Praha se stala laboratoří těchto přístupů. Tento posun ODS i ČSSD ke středu politického spektra může být však z dlouhodobého hlediska pro obě strany riskantní: otvírá se prostor pro menší uskupení, která jsou schopná formulovat radikální postoje.

V atmosféře komerčních dohod bují stranické novotvary, jako jsou TOP 09 či Věci veřejné. Obětyto strany jsou přechodné, na jedno či dvě období. Nejde pouze o to, že nemají evropské partnery. Ty lze koneckonců časem dohledat, neboť obdobná situace jako v Česku je i v jiných zemích. Jejich krátká životnost je dána až příliš velkou závislostí na image vůdců a na radikalismu programů, které jsou obtížně naplnitelné při jednobarevné vládě, v koaliční pak již vůbec ne. Naopak síla těchto stranických novotvarů je v tom, že pro zisk poslaneckých mandátů stačí získat přízeň přibližně tří procent voličů. Například při loňské volební účasti 62,6 % stačilo k překročení zákonného prahu 5 % platných odevzdaných hlasů pro vstup do Sněmovny získat přesně 3,1 % hlasů oprávněných voličů. Při šťastné konstelaci koaličních potřeb se pak z těchto malých stran stávají vládnoucí strany, které se pak chovají, jako by samy získaly nadpoloviční přízeň občanů. A získat tři procenta hlasů vyžaduje v této zemi řádově 50 milionů korun a přízeň České televize. „Připravené“ skupiny pak mohou takovéto tříprocentní strany reprodukovat s novými logy, změněnými hesly a přimalovanými tvářemi na billboardech zdánlivě donekonečna. Přesněji do příští větší krize.

Hodnoty, nebo podnikání?

Prozatím základ volebních úspěchů sociální demokracie tvoří kvalita tradiční značky. Malá aktivita či dokonce dílčí chyby nebrání tomu, aby pro ni mnozí lidé hlasovali. To, co je vnímáno jako hodnoty, jsou ale spíše pocity – tušení, že ČSSD je zde proto, aby vytvářela tolerantnější politickou atmosféru a sociálně spravedlivější prostředí než ostatní stany. Takovéto city voličů personifikuje například Zdeněk Škromach. Zatím tato politická emoce přetrvává bez ohledu na to, kdo stranu řídí a fakt, že sociální demokracie stále nenašla program, který by věcně reagoval na rostoucí provincialismus české politiky, růst moci mediálních a ekonomických oligarchů, pokles významu Evropy v procesech globalizace, nejasnosti kolem evropské integrace, proměny sociální a etnické struktury Evropy a celou řadu dalších narůstajících problémů.

Přes tyto skutečnosti je sociální demokracie v příštích sněmovních volbách odsouzena k vítězství. Když nedojde k nějakému zásadnímu zlomu. Koaliční vláda intenzivně pracuje na své diskreditaci a ve veřejnosti je velký segment voličů, kteří se identifikují se sociálnědemokratickými hodnotami. Podle zářijového výzkumu CVVM, jehož výsledky ukazuje tabulka, tato skupina představuje relativní většinu. Z této tabulky ale též vyplývá problém, který vyžaduje strategické rozhodnutí: hledat partnera napravo,či nalevo od středu?

Chodit na námluvy mezi liberály a konzervativce znamená riskovat, že onen potenciální partner bude ve svém liberálně-konzervativním (případně i křesťansko demokratickém) souhrnu silnější koaliční spoluhráč – či že dokonce ČSSD nebude potřebovat. Z hlediska první volby, která je pravděpodobná ve chvíli, kdy zmíněná hodnotová oranice má věrohodného stranického reprezentanta, nemá ČSSD napravo naději. Skutečná strategická výhoda je skryta v tom, že ČSSD otevře komunikaci na levici politického spektra. Splnění této role iniciátora dialogu mezi levicovými stranami a skupinami by ale vyžadovalo odklon od komerčního pojetí politiky k programovým diskusím.

Souhlas s obecnými politickými názory (%)

	1. volba	2. volba	celkem
sociálnědemokratický	27	9	36
liberální	15	9	24
konzervativní	12	8	20
ekologický	7	11	18
křesťanskodemokratický	4	6	10
socialistický	4	6	10
komunistický	5	3	8
jiný	1	2	3
žádný (bez odpovědi)	14	46	-
neví	11	-	-

Poznámka: Údaj ve třetím sloupci vyjadřuje procentní podíl respondentů, kteří se k příslušnému názoru přihlásili v první či druhé volbě.

Zdroj: Výzkum CVVM Politická orientace českých občanů – září 2010

Jenže ani jeden hlavních kandidátů na předsedu ČSSD není programově vyhraněný. Desatero ČSSD nové generace, které předkládá Hašek, je sepsáno, mírně řečeno, neopatrně. Příliš mnoho frází a velmi málo originality. Obdobně na poslední chvíli vytvořený institut CESTA – Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii, se kterým přišel Sobotka, vyznívá příliš účelově. I když je pravděpodobné, že před sjezdem ČSSD vystoupí se zajímavým materiálem, zatím se zdá, že jeho politickým pozadím bude vědomí potřeby upravit image kandidáta, ne kandidátovo spojení s hodnotami, které manifest vyjádří.

Programová vyprázdněnost, fráze nahrazující analýzu a prognózu – to je ovšem choroba diagnostikovaná snad u všech parlamentních politických stran. Také vedení většiny z těchto stran je naskládáno z lidí, u nichž se politika změnila v povolání a povoláním je pro ně podnikání v politickém prostoru. Prostoru státních, krajských či obecních zakázek a je doprovázejících lobbystických silokřivek. Tento podnikatelský typ politika vystřídal hrdinské typy politiků první polistopadové generace, kteří měli obecnější, celospolečenské cíle. Stačí si porovnat póly v tandemu Václav Klus a Petr Nečas. Nebo srovnat programové materiály dnešních kandidátů na předsedu ČSSD se Zemanovým návrhem programových tezí pro jeho stranu. Rozdíl v politickém stylu je opravdu výrazný.

Pragmatická komerční politika ovšem program nepotřebuje. Naopak, program jí škodí, svazuje ji. Zpochybňování sociálního státu, které tu či onde zazní ze sociálnědemokratických řad, znamená vzdání se i toho nejobecnějšího rámce, který organizoval myšlení. Proto se už téměř nikdo nepozastavuje nad odskoky od stálic levicové politiky, jako jsou požadavky na omezení svévole bank či potravinových řetězců, odmítání privatizace důchodových jistot, protiválečná zahraniční politika, požadavek zrušení Senátu atd. Na příčině je malá přímá ziskovost těchto témat, snaha dohodnout se s mocnými, a nezájem médií. Jenže komercializace politiky znamená znevěrohodnění pro levicové voliče. Ti jsou na nemorálnost a podnikaní v politice mnohem citlivější než voliči pravicoví.

Ne náhodou mnozí intelektuálové hovoří o tom, že je česká politika nudí. Je samozřejmě pravda, že v stabilní liberálně-demokratické společnosti se jádrem politiky stávají spory o priority v rozpočtu. Jenže: kdo zaručí, že česká společnost bude ještě dlouho stabilní? A tak odintelktualizování politiky otvírá prostor pro demagogii a laciný populismus. A pro oligarchy. Lokální i celostátní. Nemluvě o lobbistech nadnárodních monopolů, kteří znají Parlament České republiky podstatně lépe, než voliči.

Silný předseda

Bude zajímavé sledovat, zda nový předseda bude chtít i nové vedení strany – a zda zároveň dokáže postavit zlatý most pro zklamané. Obecně platí, že v situaci, kdy se strany věnují podnikání na krajské úrovni, stávají se volnou konfederací zájmových uskupení. Snadno tak vzniká dojem, že lze odštěpit skupinu a vytvořit si stranu novou. Společenskáobjednávka po takovéto straně v podmínkách pragmaticko-podnikatelského pojetí sociální demokracie narůstá –naplnění této objednávky je však poměrně obtížné. Ne každý může být Robert Fico. Vytvořit úspěšnou stranu vyžaduje jednu charismatickou osobnost, hodně peněz a schopnost prorazit televizní politickou manipulaci.

Základním problémem levice v Českupřece není ODS či TOP 09. Ty mají vyhraněnou, do značné míry konstantní voličskou základnu, a sáhnout si do levého středu či dokonce nalevo nedokáží. Největším problémem sociálních demokratů, socialistů i komunistů je fakt, že mezi lidmi s potenciální levicovou volbou a levicovými stranami existuje informační bariera v podobě takových tendenčních či „příliš zaangažovaných“ medií, jako je Česká televize. Prorazittuto bariéru zatím levicové strany nedokázaly. Z mainstreamu vybočující tiskoviny čtou i levicoví voliči málo, schůze a mítinky je zatím nenalákají, tradiční agitační práce zmírá na úbytě. A dlužno dodat, že z USA zaznívají hlasy upozorňující na útok mediánních korporací na menší informační alternativy. Dalším cílem by měl být internet. To jsou signály varující před dalším zhoršení podmínek pro práci levicových stran.

Budoucí předseda nebude přechodný, když dokáže spojit větší programovou principiálnost s uměním kompromisu. Dnes ani jeden z hlavních kandidátů na předsedu ČSSD není příslibem, že takovýto obrat dokáže provést. Velkým kouzlem politiky však je, že někteří lidé dokáží využít nabídnutou příležitost a projeví skryté rysy své osobnosti – a překvapí. Někdy dokonce příznivě.

Článek vyjde ve čtvrtek v Literárních novinách

Vytisknout