Co čeká USA na Středním Východě?

12. 2. 2011

Co to v praxi znamená? V neuralgické palestinské záležitosti bylo imperativem podpořit mírové řešení. Neboť izraelské potlačení Palestinců vyvolalo zuřivý resentiment nejen vůči Izraeli, ale také vůči Spojeným státům, s nimiž bylo autokratické trio spojeno v jiných bezpečnostních otázkách: Mimo jiné v otázce Saddámova Iráku. Odstranění Palestiny z regionální rovnice může ulomit osten domácí kritice a sebrat islamistům klacek, kterým mlátí místní mocnosti. Tato logika vysvětluje Mubarakovu oddanost egyptsko-izraelské mírové smlouvě a silný tlak Saúdů v roce 2001, který vyprodukoval iniciativu Arabské ligy.

Dilema se stalo akutnějším s vítězstvím Hamásu nad OOP ve volbách v roce 2005. Hamás byl v klatbě kvůli islamistické filozofii, drastickému pohledu na palestinská práva a protiamerickému duchu. Americko-izraelská reakce byla de facto anulováním volebních výsledků vyhýbáním se jakémukoliv jednání s Hamásem a podněcováním prezidenta Abbáse k neutralizaci parlamentu kontrolovaného Hamásem. Spolu s Egyptem utvořila dvojfázovou strategii. Za prvé, přímý útok na vedení Hamásu uvězněním jeho představitelů (včetně jmenovaných ministrů vlády) a poté příprava puče proti vládě Hamásu v Gaze, která je základnou jeho podpory. Egypt hrál hlavní roli při výcviku polovojenské milice OOP pro útok na milici Hamásu. Washington byl ručitelem. Nicméně preemptivní tah Hamásu v únoru 2007 OOP v Gaze ochromil.

Druhým krokem byla blokáda celého pásma Gazy s cílem učinit život zde pro 1,2 milionu obyvatel tak ubohým, že proti vládě Hamásu povstanou. Egypt uzavřel hranici s Gazou v koordinaci s izraelským škrcením tohoto území. Spojené státy poskytly operaci plnou politickou a materiální podporu. Tato strategie selhala. Arabské trio sázelo na to, že může úspěšně eliminovat nebezpečný Hamás bez vyprovokování vlny lidového násilí doma. Selhání znamenalo žít s vážnou vnitřní hrozbou nepřetržitě obnovovanou izraelskými operacemi jako Operace Lité olovo a spojením USA s brutalizací Palestinců. Saúdské vedení si ze své strany uvědomovalo, jak velké je to riziko. Hledalo zprostředkovatele kompromisu mezi OOP a Hamásem, ale jeho snahy byly podryty USA, Egyptem a Izraelem.

Stejný vzorec byl k vidění v Libanonu. Zde koalice v koncertu pracovala na oslabení Hizballáhu - šíitského hnutí bez spojení s radikálními sunnitskými skupinami v regionu. Hizballáh je považován za hrozbu kvůli nepřátelskému vztahu k Izraeli, jeho směšování islámského fundamentalismu s politickou militantností, a - v neposlední řadě - kvůli spojení s Íránem. Takže izraelský útok na jižní Libanon v roce 2006 získal podporu dalších členů koncertu. Jeho selhání udělalo z představitele Hizballáhu Nasralláha panarabského hrdinu, zatímco posílilo protiamerické cítění. Toto fiasko přimělo Saúdy ke zprostředkování krize mezi Američany sponzorovanou vládou vedenou Harírím a opoziční koalicí vedenou Hizballáhem. Také toto úsilí bylo Washingtonem sabotováno. Také tentokrát se Hizballáh dostal nahoru a utvořil novou vládu.

Výsledným účinkem tohoto omezování bylo, že se tři nejbližší arabští spojenci Washingtonu ocitli v horších nesnázích. Jsou stále nepopulárnější kvůli kombinaci vnitřních a vnějších důvodů, k nimž podstatně přispělo přizpůsobení se Spojeným státům ve věci Palestiny a Libanonu. Teď, když se základní kámen v Káhiře rozpadl, efekt nákazy zvyšuje ohrožení druhých dvou. Kardinální obavou pro Obamův Bílý dům je, zda se tyto okolnosti promítnou do modifikace zahraniční politiky. Ve věci Palestiny je obavou Washingtonu možnost, že by (Saúdská Arábie a Jordánsko) mohly ustoupit od rigidního odmítání Hamásu, žádat větší americký tlak na Netanjahuovu vládu a celkově přizpůsobit svou diplomacii veřejnému mínění. Ve věci odporu vůči islamistickým silám existuje podobná obava z přizpůsobivějšího přístupu. K tomu dojde o to pravděpodobněji, pokud zahrnutí Muslimského bratrstva (do egyptské vlády) půjde příkladem. Ještě větší obavy by vyvolalo Muslimské bratrstvo získavší přízeň veřejnosti a jednající zodpovědně v rámci více či méně demokratického systému.

Poslední eventualita by také zbavila půdy pdo nohama americký argument, který identifikuje všechny tyto islamistické skupiny coby sympatizující s terorismem. Washington spolkl samoúčelné izraelské tvrzení, že ti kdo podnikají teroristické útoky proti Izraeli se neliší od al-Kájdy. Autoritářská arabská triáda tvrdila něco podobného, ze svých vlastních účelových důvodů, o Muslimském bratrstvu, Hizballáhu a jiných, méně prominentních stranách. Teď může být jednota analýzy a výsledných politik zlomena. Spojené státy mohou čelit situaci, v níž pokračování v těsném spojení s izraelskou pozicí vůči Palestině a islamistickým hnutím bude možné pouze za cenu sílícího nesouhlasu arabských spojenců.

Samozřejmě, že třetím americkým zájmem na Středním Východě je Írán. Výše zmapovaná trajektorie politicko-strategického vývoje může mít pro konfrontaci s Teheránem dva zcela rozdílné důsledky. Kriticky důležitou zemí je zde Saúdská Arábie. Cítí se nejhůře zranitelnou kvůli geografickým důvodům, pozici svorníku ropných trhů, domorodé šíitské populaci a citlivosti vůči nehmatatelným elementům, které akcentují všechny ostatní. Mezi těmito nehmatatelnými proměnnými zaujímá prominentní místo unikátní status království coby správce posvátných míst islámu a implicitně jeho role ochránce sunnitského islámu v jeho věčném sporu s šíitismem. Na první pohled saúdské vedení nespokojené s událostmi v Egyptě spolu s jejich ozvěnami může být ještě akutněji citlivé vůči nebezpečí. Jeho defenzívní snahy tedy mohou snížit toleranci vůči íránské/perské/šíitské hrozbě. Pokud k tomu dojde, výsledkem může být příklon k podpoře agresívního amerického přístupu k Teheránu. Je myslitelné, pokud věříme zprávám z WikiLeaks, že jejich nynější připravenost k podpoře leteckých úderů mohla být posílena.

Alternativní řetezec účinků by předpokládal saúdské vedení více se obávající domácích důsledků vojenské akce. Pocit ohrožení může způsobit, že se budou chtít vyhnout riziku. Hluboce zakořeněný zvyk přežívat v bouřlivém prostředí skrze usmiřování, zprostředkování, podplácení se může znova prosadit při formování uvažování, dokonce i v případě instinktivního nepřítele na druhém břehu zálivu. Nepříteli v jejich očích značně posílenému historickým americkým selháním v Iráku se mohou chtít přizpůsobit. (Podle některých zatím nepotvrzených izraelských zpráv už k tomu také skutečně došlo - pozn. KD.) Logicky řečeno, existuje alternativa ke dvěma aktivním alternativám konfrontace a nevraživého zadržování. Tou je zapojení. Znamenalo by to krok směrem k obsáhlé výměně zahrnující celé spektrum témat mezi Íránem a dalšími regionálními mocnostmi - včetně Spojených států. Znamenalo by to pohyb směřující za exkluzivní soustředění se na jaderný program za účelem řešení bezpečnostního uspořádání v oblasti zálivu, interference do vnitřních záležitostí, politického uznání, normalizace ekonomických vztahů atd. Íránci nabídli, že se zúčastní takových dalekosáhlých rozhovorů již v dubnu 2003, jen aby byli odmítnutí triumfujícím Washingtonem.

Pokud by se Saúdové posunuli tímto směrem, získali by trvalou podporu Turecka a patrně by mohli přibrat i Kuvajt a Emiráty. Současně by tím Washington konsternovali.

Obamova administrativa stojí před dvěma fundamentálními rozhodnutími. Za prvé, má obnovit závazek americké zahraniční politiky podpírat otřesenou spojeneckou strukturu a porozumění mezi pěti mocnostmi, jež hrály centrální roli ve vizi regionální strategické budoucnosti? Za druhé, měla by redefinovat americké zájmy a očekávání způsobem, který upřednostňuje vznik trvanlivější struktury postavené na přizpůsobení se realističtější sadě očekávání? Říci "ne" prvnímu a "ano" druhému znamená vybrat si náročný směr - diplomaticky i politicky. Protože to znamená zformovat vysoce diferencovaný pohled na islamistické elementy na Středním Východě, oslabení servilních vazeb, které pojí Washington k Tel Avivu, zahájení složitého projektu v Perském zálivu, a - což je patrně nejobtížnější - přizpůsobit se trvalé nejistotě.

Závažný charakter odpovědí má ještě jeden další důsledek: Staví do patřičné perspektivy ohromné, nákladné odvedení pozornosti, jakým je Afghánistán a ochromený Irák. Poslední otázkou je, kolik podobných omylů si ještě můžeme dovolit.

Článek v angličtině: ZDE

Vytisknout