Lékaři, uzdrav se sám?

11. 2. 2011 / Boris Cvek

Můj názor není jednoznačný, skládá se spíše z několika bodů, jež se mi zdají důležité, ale které nedokáži úplně jasně poskládat do jasného stanoviska. Na současném protestu, organizovaném Lékařským odborovým klubem, mne udivuje jeho jednorázovost a způsob, který není stávkou. Myslím, že lékařští odboráři by měli použít raději stávku jako nástroj, k němuž se lze vracet a jímž obecně zaměstnanci mohou dlouhodobě regulovat politiku svých zaměstnavatelů. Měli by zejména stávkovat proti špatným rozhodnutím vedení jednotlivých nemocnic, proti zbytečnému utrácení za konkrétní přístroje a léky, proti konkrétní korupci a nedůvěryhodnosti konkrétních zakázek. I kdyby jim totiž dnes bylo vyhověno ve všem a oni by se vrátili do práce, musejí mít stále po ruce nástroj proti budoucím nepravostem.

Pro mne je však velkou otázkou, zda si lékařská komunita nemůže za to, jak naše zdravotnictví vypadá, do značné míry sama nejen nedostatkem protestů, ale zejména i tím, že mnohým lékařům současný stav vyhovuje. Kdo jiný než lékaři sami může opravdu prosadit nějaké reformy zdravotnictví? Shodnou se však na nich? Je např. Česká lékařská komora garantem toho, že neřády se ze zdravotnictví budou vymetat a že se na ně bude upozorňovat a že se proti nim bude účinně bojovat? V zásadě je, aspoň podle mne, současná situace selháním celého lékařského stavu, který zahrnuje názory jak rathovské, tak julínkovské, názory Borisů Šťastných i Milanů Kubků (kteří podle jednoho vyjádření poslance Šťastného jsou dokonce spolužáci).

Ačkoli v zásadě souhlasím s tím, že stát by měl nalít do zdravotnictví více peněz (třeba přes zvýšení platby za státní pojištěnce) a že peníze by neměly jen tak ležet na kontech zdravotních pojišťoven (pokud tam vůbec "jen tak" leží), mrzí mne, že lékaři svůj protest a snahu o reformu nezačali (a pokud možno jedním hlasem po konsensuálním dialogu napříč různými politickými názory) už za socialistických vlád a za dob výrazného ekonomického růstu celého našeho hospodářství. Ať už naše současná situace dopadne jakkoli, jisté se mi zdá jedno: budoucí uspořádání zdravotnictví nemůže být dobré a funkční, neshodnou-li se na reformě sami lékaři a nebudou-li ji na politicích, pojišťovnách atd. sami dlouhodobě vyžadovat.

Jednorázové akce malého procenta lékařů jsou spíše jenom symptomem krize než její léčbou, která musí být přece dlouhodobá, soustředěná a konsensuální.

Vytisknout