Egyptská revoluce, jako každá rebelie, může skončit tragédií

10. 2. 2011 / Daniel Veselý

Vedle početných analýz a komentářů přesvědčivě vyvracejících neustále a především prostoduše omílané mýty, týkající se hrozby Muslimského bratrstva, jak minulé (desítky let nepáchá žádné násilnosti), tak současné (stojí za populárním povstáním coby jedna jeho součást) ZDE a ZDE, se k tomuto tématu v zajímavém textu pěkně vyjádřila česká filosofka a islamoložka Zora Hesová ZDE:

Podobných příkladů politické proměny máme víc, i když můj příklad pan Urban asi moc neuvítá. Hamas coby odnož Muslimského bratrstva se po svém volebním vítězství v palestinských volbách v roce 2006 jako politická entita snažil vyjít vstříc Spojeným státům a Izraeli; nabídl Izraeli dlouhodobé příměří, a dokonce byl ochoten akceptovat jeho existenci v hranicích před rokem 1967, tj. v souladu s mezinárodním konsenzem o vytvoření dvou států v rámci blízkovýchodního mírového uspořádání. Jelikož ale Spojené státy ani Izrael neuznaly Hamas za partnera vhodného k jednání, čímž popřely svobodnou vůli palestinských voličů, a od začátku jeho legitimní pozici sabotovaly, došlo na násilí, k následné izolaci Hamasu v Gaze a jeho pochopitelné radikalizaci.

Nebo z jiného soudku. Izraelští premiéři Jicchak +Samir a Menachem Begin stáli v čele teroristických organizací Lehi a Irgun, přičemž Lehi nabídla v roce 1941 spolupráci přímo Adolfu Hitlerovi ZDE, a obě spáchaly masakr v palestinské vesnici Dajr Jasín, a zvěst o zločinu významně přispěla k urychlení etnické čistky statisíců domorodých obyvatel. Oba muži však stáli v čele Izraele, což jistě panu Urbanovi vrásky na čele nečiní -- to ale nehovořím o zvěrstvech, za něž ve svých funkcích nesli v průběhu brutální okupace jižního Libanonu nejvyšší zodpovědnost.

K dosavadnímu počtu obětí během egyptské rebelie. Organizace Human Rights Watch aktuálně uvádí ZDE, že zdokumentovaný počet osob usmrcených při protestech činí nejméně 302, ačkoliv skutečná cifra může být podstatně vyšší. Tito lidé byli zavražděni Mubarakovým režimem, který 30 roků od Spojených států dostává finanční rentu v částce zhruba 2 miliard dolarů. Jde o 2. nejdůležitějšího příjemce americké podpory. První je Izrael, to je ale naprosto jiná kategorie. Je úplně jedno, zda, jak píše pan Urban, egyptský represivní aparát "k zatýkání, mučení a popravám nepotřebuje moderní techniku. Stačí obušky, pistole, v nejhorším případě samopaly", a že si k tomu "vystačí sám." Obamova vláda navzdory stovkám zabitých nadále vydržuje nenáviděného diktátora u moci, a má tedy také ruce namočené v egyptské krvi. Ba hůř, americká vláda ani nezvažuje přerušení podpory pro Egypt a s nejvyšší pravděpodobností ji bude této zemi nadále poskytovat i v následujícím roce ZDE.

Nakonec si neodpustím malou poznámku k Urbanově tvrzení: "...v Egyptě jde dnes o svobodu, ale během krátké doby může jít i o chleba, a to v původním, nikoli přeneseném slova smyslu." Ono však o ten chléb šlo už při hladových bouřích v Egyptě před pár lety; i zdejší chudoba -- z neopomenutelné části způsobená neoliberálními reformami -- vyhnala masy obyčejných lidí do ulic.