Nynější ekonomický vzestup a asertivní zahraniční a bezpečnostní politika Ruské federace se odráží i v rozvoji vojenských technologií a také např. v častých zkouškách balistických raket. Rusko se řadí mezi trojici zemí, které disponují arzenálem balistických střel všech kategorií a s různým způsobem startu.

Střely operačně-taktického doletu jsou zařazeny v dělostřeleckých a raketových útvarech pozemních vojsk (Suchoputnyje vojska), zbraně s mezikontinentálním doletem umístěné v šachtách či na samohybných silničních zařízeních (a dříve i na železnici) patří do působnosti Raketových vojsk strategického určení (Raketnyje vojska stratěgičeskogo naznačenija, RVSN) a rakety na ponorkách provozuje válečné loďstvo (Vojenno-morskoj flot, VMF). Jadernou triádu Ruska tak představují RVSN, ponorky VMF a strategické bombardéry nesoucí křižující střely či nukleární bomby. Cesta k tomuto arzenálu však nebyla jednoduchá. Provázely ji nejen úspěchy, ale i katastrofy a soupeření tvůrců.

Dvě velká jména z historie

Nelze začít jinak než zmínkou o muži, který stál u zrodu celého tohoto oboru. Geniální fyzik Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857--1935) vytvořil teorii použití raket, odvodil rovnice reaktivního pohybu a teoreticky řešil také rakety s více stupni. Ciolkovskij položil teoretické základy ruské raketové vědy na celé století, ovšem do praxe je v éře mezi světovými válkami začala zavádět až generace mladších konstruktérů, mezi kterými vynikl "otec kosmonautiky" Sergej Pavlovič Koroljov (1907--1966). Už před druhou světovou válkou se zabýval studiemi velkých vesmírných raket, ale válka změnila nejen jeho priority. Vědci se soustředili na vývoj zbraní. Po druhé světové válce však propukla válka studená, resp. příprava na třetí světovou, a začalo být bylo jasné, že vývoj raket pro dobývání kosmu bude úzce spojen s nosiči jaderných hlavic. Rozvinuly se dva samostatné proudy vývoje, raketový a letecký, které se však mnohdy spojovaly v hybridních řešeních draků či pohonů. Rusko dovedlo mistrně těžit z principiálních inženýrských řešení často velice překvapivé aplikace. Bezpilotní verze proudových stíhaček a naopak pilotované verze okřídlených raketových nosičů budou navždy zapsány v historii jako převratná a inspirující řešení, z nichž některá našla uplatnění až po půl století, zatímco jiná na své praktické využití stále ještě čekají.

R-1 a R-2: Německé dědictví

Zásadní význam pro poválečný rozvoj sovětských balistických raket mělo získání technologií nacistické "odvetné zbraně" V-2 a týmu německých expertů, které vedl Ing. Helmut Gröttrup. Ačkoliv němečtí vědci působící v SSSR navrhovali nové zbraně (tzv. série G), žádný z těchto projektů nebyl uskutečněn a hlavní úlohu sehrával Koroljovův tým v ústavu NII-88 (pozdější konstrukční kancelář OKB-1). V roce 1948 otestoval první sovětskou balistickou raketu R-1, což byla v podstatě mírně vylepšená kopie V-2 s doletem 300 km. Takřka současně s ní byla vyvíjena prodloužená varianta R-2 s dvojnásobným dostřelem, která byla vyzkoušena v roce 1949. Střely vzlétaly z tažených ramp, doba přípravy na start se však pohybovala kolem šesti hodin. "Ruské V-2" vydržely ve službě do poloviny 60. let. Nemohly unést nukleární hlavice, mohly však dopravit radiologické náplně ("špinavé bomby").

R-3: Sen, který nevzlétl

Zastarávání německé technologie potvrdil i neúspěch Koroljovova projektu R-3. Vlastně mělo jít o dvojnásobně zvětšenou V-2 schopnou dopravit třítunovou nukleární hlavici na kterékoliv místo v Evropě. Koroljov dokonce doufal, že dalším zvětšením získá mezikontinentální raketu s dosahem 8000 km a pětitunovou nosností. V rámci vývoje R-3 měl být nejprve postaven typ R-3A vzniklý dalším prodloužením R-2, ovšem ani ten se nerealizoval. Celý program R-3 byl v roce 1951 zastaven kvůli problémům s novými motory a značnému riziku. Role vůbec první ruské zbraně středního doletu tak připadla typu R-5.

R-5: První strategická zbraň

Vrchol potenciálu německých technologií představovala střela R-5 s doletem 1200 km, kterou OKB-1 připravovalo od počátku 50. let. První letový test proběhl v březnu 1953 a za dva roky raketa vstoupila do služby, nejprve jen s konvenční hlavicí, brzy se však stala první sovětskou střelou s jadernou náloží. Pozdější R-5M mohla unést hlavici o síle až 1 Mt. Stejně jako R-1 a R-2 vzlétala i R-5 z tažené rampy, avšak čas přípravy byl zkrácen na dvě hodiny. Ve službě se nacházelo 40 až 50 kusů, které byly vyřazeny do konce 60. let.

R-11 a R-17: Všudypřítomný Scud

Z německého odkazu významným způsobem těží i snad nejznámější balistické střely na světě, samohybné operačně-taktické R-11 a R-17, více známé pod západním označením Scud. Jejich vývoj začal už v roce 1948, první test R-11 se odehrál v roce 1953 a o dva roky později střela vstoupila do výzbroje. Původně ji zkonstruoval Koroljov, ale k dalšímu vývoji ji převzal tým Viktora Petroviče Makejeva, který se oddělil od OKB-1 jako SKB-385. Makejev v 60. letech vyvinul zdokonalenou R-17, jež se široce vyvážela. Stále slouží v řadě zemí a poskytla základ četným zahraničním raketovým projektům. Úspěšná byla i verze R-17M, ale přesná R-17VTO už se do služby nedostala. R-11 a R-17 na skladovatelná kapalná paliva a s různými hlavicemi vzlétají z ramp na šasi tanků JS-3 či vozů MAZ-543.

R-12: Přesun do šachet

Defi nitivní odpoutání od německého dědictví znamenala až raketa R-12 s dostřelem přes 2000 km, kterou vyvinul ukrajinský tým Michaila Kuzmiče Jangela, jenž se odštěpil od OKB-1 pod krycím názvem OKB-586, ale později byl přejmenován na OKB Južnoje. Typ R-12, který byl vyvíjen od roku 1954 a poprvé otestován v červnu 1957, již nepracoval na kapalný kyslík, ale na kerosin. Do řadové služby se (opět s taženou rampou) dostal v roce 1959, ale to už dobíhal vývoj verze R-12U, což byla první sovětská raketa pro podzemní šachty. R-12 se v roce 1962 účastnily kubánské raketové krize, vrchol kariéry však představoval patrně rok 1966, kdy bylo ve službě přes 600 střel; poslední byly zničeny až roku 1990!

R-14: První střela s více hlavicemi

Dalším produktem Jangelovy skupiny se stala střela R-14 s dosahem přes 4000 km, která byla vyvíjena od konce 50. let a poprvé vzlétla v červnu 1960. Záhy byla zařazena do služby, v níž vydržela do roku 1984. Také R-14 se účastnila kubánské krize. Vývojově byla významná tím, že pracovala na dimetylhydrazin a že verze R-14U mohla nést tři současně vypouštěné hlavice (MRV). V provozu byla přibližně stovka R-14.

R-7: Mezikontinentální zbraň

Největším úspěchem Koroljovova OKB-1 byla první mezikontinentální raketa světa R-7, jejíž vývoj začal již v roce 1950. Zároveň byla také první vícestupňovou raketou; měla dva sériově řazené stupně s tím, že k prvnímu byly paralelně připojeny čtyři vzletové urychlovací motory (tzv. boostery). Motory všech stupňů spalovaly kerosin. Střela poprvé vzlétla 15. května 1957 a v operační službě se nacházela v letech 1960--1968. Vyráběla se v několika verzích, které se lišily doletem a silou nesené jaderné hlavice. Vojenská hodnota R-7 byla spíše v odstrašení do té doby nevídanou nosností a dostřelem. Použitelnost v reálném boji byla diskutabilní, jelikož příprava ke startu z pevné rampy trvala nejméně 24 hodin. Největší význam R-7 tedy spočívá v odvozených kosmických nosičích. Byla to totiž upravená R-7, která 4. října 1957 vynesla na oběžnou dráhu první Sputnik. Vzešla z ní rozsáhlá rodina nosičů Sojuz, jež se dodnes úspěšně používá a dokládá kvalitu Koroljovovy konstrukce.

R-16: Raketa, která zabila maršála

První skutečně použitelnou sovětskou mezikontinentální střelou se stala R-16, kterou od roku 1956 připravovala Jangelova kancelář. Dne 24. října 1960 byla první hotová raketa připravena k pokusnému startu z kosmodromu Bajkonur, ale objevily se problémy a technici nedoporučili provedení testu. Přítomný velitel raketových vojsk maršál Mitrofan Nědělin ovšem na pokusu trval a rozhodl se sledovat test přímo ze startovací plochy, v čemž ho následovala většina jeho doprovodu. R-16 při startu vybuchla a zahynulo 122 osob včetně Nědělina. Prioritní vývoj ale pokračoval a v roce 1962 byla střela přijata do výzbroje. Mohla vzlétat z rampy nebo šachty a nesla tři různé typy hlavic. Ve službě bylo asi 180 kusů.

Андрей Цаплиенко: Неделинская катастрофа ZDE

R-9: Problematický projekt

Také Koroljov od roku 1958 pracoval na prakticky použitelné mezikontinentální raketě, která by nahradila vojenské verze R-7. Vývoj střely nazvané R-9 však od počátku provázely potíže. Nejprve došlo k ostrým sporům v OKB-1 kvůli dvěma navrženým verzím R-9A a R-9V, které se lišily typem paliva a okysličovadla. Poté byla vybrána R-9 s kombinací kerosinu a kyslíku, nastaly však další problémy s vývojem motorů a nádrží. V letech 1961--1964 se uskutečnilo 54 pokusných startů, z nichž ovšem 21 bylo neúspěšných. K největší tragédii došlo 24. října 1963 (tj. přesně tři roky po katastrofě R-16), když exploze R-9A v šachtě na Bajkonuru zabila sedm lidí. R-9A sice vstoupila do služby, ale patrně sloužilo max. 23 kusů. Pro úplnost lze dodat, že kancelář Južnoje navrhla "konkurenční" projekt R-26, který se ale nedostal do stádia zkoušek, neboť Jangel se soustředil se na R-36.

R-36: Globální raketa

Dvoustupňová R-36 z OKB Južnoje vznikla jako odpověď na americký typ Titan II a zároveň jako reakce na požadavek "globální rakety", tj. střely schopné z území SSSR zasáhnout takřka kterékoli místo na světě. Nová raketa měla fungovat nejenom jako klasická mezikontinentální, ale i jako nosič hlavice schopné pohybovat se částečně po oběžné dráze (FOBS) a rovněž jako střední kosmická nosná raketa. Výběrového řízení se kromě R-36 účastnila Koroljovova střela GR-1 a typ UR-200 od Koroljovova velkého soupeře Čeloměje. Letové zkoušky vítězné R-36 byly zahájeny v září 1963 a v listopadu 1966 dosáhl první pluk střel R-36 bojové způsobilosti. Vznikly čtyři verze, včetně R-36Orb typu FOBS. Bylo zhotoveno přes 300 kusů R-36, z nichž poslední se stáhly koncem 70. let.

Kosmičtí raketoví obři

Zmíněný Koroljovův rival Vladimir Nikolajevič Čeloměj (1914-1984) vedl kancelář OKB-52. Často bývá popisován jako bezohledný intrikán a chráněnec Nikity Chruščova, rozhodně však nelze pochybovat o tom, že byl i vynikající konstruktér, manažer a vizionář. Přišel s návrhem řady "univerzálních raket" UR, které se měly uplatňovat jako balistické střely, protiraketové a protidružicové zbraně a nosiče pro družice, kosmické lodě, stanice či planetární sondy. Kromě UR-200 patřila do rodiny i lehká UR-100 a těžké typy UR-500, UR-700 a UR-900. Největším Čelomějovým úspěchem je určitě UR-500, což je dobře známý nosič Proton, který "táhl" celý sovětský program orbitálních stanic. UR-700 a UR-900 pak představovaly konkurenci známé Koroljovovy "měsíční rakety" N-1 (odpovídajícími projekty OKB Južnoje byly R-46 a R-56). Tato monstra měla sloužit pro mise na Měsíc a později i Mars (počítalo se dokonce s instalací jaderného pohonu), ale méně známé jsou plány vojenských aplikací. Mělo jít o nosiče jaderné hlavice o síle 100 Mt (!) či většího počtu hlavic typu FOBS. Po pěti neúspěšných startech N-1 však byly všechny tyto ambiciózní plány zrušeny.

UR-100: Lehká a univerzální

Už zmíněný dvoustupňový typ UR-100 připravovalo Čelomějovo OKB-52 od počátku 60. let. První pokusný start se odehrál v dubnu 1963 a do výzbroje se tato raketa určená pro podzemní šachty dostala v roce 1966. Mohla nést buď jednu těžkou hlavici se silou v megatunách, nebo trojici menších hlavic typu MRV. Speciální variantu představovala UR-100PRO (alias Taran) zkonstruovaná jako součást protiraketové obrany. UR-100 byla určitě nejmasověji vyráběnou sovětskou mezikontinentální střelou, neboť svého času bylo ve službě okolo 1000 kusů! Byla i první ruskou raketou, která se přepravovala a usazovala do šachet v kontejneru, z něhož také startovala. Poslední UR-100 byly zlikvidovány v roce 1991.

RT-1 a RT-2: Konečně tuhé palivo

O talentu Sergeje Koroljova svědčí také to, že se už od konce 50. let zabýval projekty raket na tuhé pohonné hmoty. V dubnu 1962 byla poprvé vyzkoušena raketa středního doletu na pevné palivo RT-1 (raketa tvjordotoplivnaja), která sice nebyla sériově vyráběna, ale posloužila jako základ rakety RT-2, první ruské mezikontinentální střely na TPH. Její první test byl proveden roku 1966 a za dva roky vstoupila do služby, kde zůstala do 90. let; nikdy se však nepoužívalo víc než 60 kusů. RT-2 se stala poslední výslovně vojenskou střelou z OKB-1; po Koroljovově smrti (1966) se jeho nástupci věnovali jen kosmickým nosičům.

Temp-S: Pro evropské bojiště

Do vývoje sovětských balistických raket však vstoupil nový a poněkud neočekávaný hráč. Byl to Moskevský institut termálních technologií (Moskovskij institut teplotechniky, MITT), který vedl A. D. Nadiradze. Tato konstrukční kancelář později vytvořila téměř všechny ruské mobilní mezikontinentální rakety. Začala ovšem skromněji, a to střelou kratšího středního doletu na pevné palivo Temp, určenou zejména pro evropské bojiště coby protiváha amerických střel Pershing. Původní verze nebyla přijata do výzbroje, ale daleko úspěšnější byl od roku 1962 vyvíjený Temp-S s dosahem téměř 900 km. Ten vstoupil do služby v roce 1967. Nejdokonalejší variantu představoval Temp-SM, který dosáhl způsobilosti v roce 1984 a nesl manévrující návratové těleso (MARV). Komplety rodiny Temp používaly odpalovací zařízení na šasi MAZ-543.

Podrobnosti včetně rozmístění v bývalé ČSSR - ATM 3/2008, ATM 4/2008, celý článek též ZDE

RT-15 a RT-20P: Rakety na přehlídky

Temp ukazoval na stále intenzivnější snahu vyvinout rakety dlouhého doletu na samohybných odpalovacích zařízeních. V šedesátých letech byly vyvinuty a zkoušeny dvě takové střely, ale ani jedna se nedostala do výzbroje. První z nich byla raketa středního doletu RT-15, kterou se zabývala kancelář CKB-7 Arsenal, a druhou mezikontinentální střela RT-20P z OKB Južnoje. Obě byly dvoustupňové, spalovaly tuhé palivo a vzlétaly z kontejneru na pásovém podvozku. Jejich jediným "nasazením" nakonec byla účast na obrovských vojenských přehlídkách, které se konaly v Moskvě v letech 1966 a 1967.

Temp-2S: Stále záhadný systém

V úsilí vyrobit funkční mobilní mezikontinentální raketu tak uspěl až MITT, který od počátku plánoval rozvoj systému Temp-S do vyšší kategorie dostřelu. Na základě projektu Temp- S2M byla od roku 1966 vyvíjena třístupňová mezikontinentální raketa Temp-2S určená pro šachty, pásové nebo kolové podvozky. Nakonec se ale uskutečnilo jen posledně zmíněné řešení a byla vybrána šestinápravová verze automobilu MAZ-547. Zkoušky probíhaly od roku 1972 a vstup do výzbroje se měl odehrát v roce 1976. Raketa je ale dosud obklopena četnými nejasnostmi a není zcela jisté, zda byla opravdu v běžné operační službě. Vypouštěcí zařízení se ukrývala ve speciálních garážích, vyjížděla jen v "oknech" mezi průlety amerických špionážních satelitů a jezdila po trasách zejména na Sibiři. Stále přísně utajovaný komplet Temp-2S byl zlikvidován v rámci smlouvy SALT-2 v roce 1986.

MR-UR-100 a UR-100N: Dvě náhrady

Když se koncem 60. let sovětské vedení dozvědělo o americké střele Minuteman III, okamžitě pochopilo, že USA by mohly opět získat velkou převahu a možnost prvního úderu. Proto bylo rozhodnuto o vývoji nástupců UR-100 a R-36. Mělo se dosáhnout zejména navýšení odolnosti vypouštěcích zařízení a schopnosti nést více samostatně naváděných hlavic (MIRV). Náhrada lehké střely UR-100 měla vzejít z konkursu, který byl vypsán v roce 1970 a jehož se účastnily kanceláře Čeloměje a Jangela (po jeho smrti převzal vedení OKB Južnoje Vladimir Fedorovič Utkin). První z nich navrhovala raketu UR- 100N a druhá střelu MR-UR-100.

Nakonec ovšem byly schváleny obě rakety a v roce 1975 vstoupily do služby. Ve výzbroji bylo zařazeno max. asi 150 střel MR-UR-100 a okolo 360 raket UR-100N. Jako dlouhodobě úspěšnější se ukázala UR-100N, od které byly odvozeny kosmické nosiče Strela a Rokot a která je stále ve výzbroji (MR-UR-100 byly vyřazeny roku 1997). V červnu roku 2008 měly RVSN ve výbavě necelou stovku raket varianty UR-100NUTTCh.

R-36M: Smrtící rekordman

◄ Tracking rakety SS-18 radarem XBR

Zároveň probíhal v OKB Južnoje i vývoj nástupce R-36. Raketa označená R-36M prodělávala letové testy od roku 1972 a ofi - ciální vstup do výzbroje se uskutečnil v roce 1975. Následovaly ještě verze R-36MUTTCh a R-36M2 Vojevoda, které byly instalovány v průběhu 70. a 80. let (poslední obměna R-36M3 Ikar zůstala ve fázi návrhu). Jde o mimořádně výkonné třístupňové mezikontinentální rakety o délce přes 34 m a startovní hmotnosti přesahující 200 tun, což dělá z "rodiny" R-36M bezkonkurenčně rekordní zbraně.

Ničení raket SS-18 startujících ze základny Tatiščevo antiraketou vystřelenou ze základny v Polsku ▼

V druhé polovině 80. let bylo v arzenálu RVSN okolo 380 raket R-36M všech verzí. Podstatná část byla zlikvidována v rámci smlouvy START-2 (po rozpadu SSSR se vyřazení samozřejmě týkalo všech raket mimo Rusko), avšak RVSN stále vlastní cca 75 kusů R-36MUTTCh a R-36M2 s deseti hlavicemi. Vyřazené rakety se vesměs přestavují na kosmické nosiče Dněpr.

Pioněr: Obávaná "SS-dvacítka"

V roce 1973 byl v MITT ofi ciálně zahájen vývoj mobilní balistické rakety, která se nacházela na pomezí středního a mezikontinentálního dosahu a stala se známou pod názvem Pioněr. Její vývoj běžel velice rychle, protože šlo vlastně o Temp-2S redukovaný na dva stupně; dokonce i odpalovací zařízení se téměř nezměnilo. Zkoušky začaly roku 1974 a v roce 1976 byl Pioněr zařazen do služby. Operovalo přes 600 střel schopných nést jednu nebo tři hlavice. Roku 1980 byl zaveden zdokonalený Pioněr-UTTCh a rozbíhal se vývoj typu Pioněr-3. Poté však zasáhla Smlouva o úplné likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF); všechny Pioněry se zlikvidovaly a ve vývoji dalších verzí se nepokračovalo.

Skorosť, Kopjo-R a Kurjer

V osmdesátých letech se pracovalo i na několika dalších zajímavých projektech samohybných raket středního či mezikontinentálního dostřelu. SSSR měl panickou hrůzu z amerických střel Pershing II, které díky svému dosahu, vysoké přesnosti a manévrující průrazné hlavici mohly prakticky vyřadit celou sovětskou soustavu velení a řízení ve východní Evropě. Reakcí na tuto hrozbu měla být raketa středního doletu Skorosť vyvíjená v MITT. Podpis dohody INF ovšem učinil celý projekt zbytečným. OKB Južnoje a MITT vyvíjely i lehké mezikontinentální střely Kopjo-R a Kurjer, což byly protějšky americké LGM-134 Midgetman; v obou případech byly práce po přijetí smlouvy START zastaveny.

RT-23: Raketové vlaky

Poslední balistickou raketou z OKB Južnoje se stala třístupňová RT-23, jejíž vývoj se rozběhl v roce 1973. Počítalo se s variantami pro šachty i silniční a železniční odpalovací zařízení, ale do stádia zkoušek se v roce 1982 dostala pouze šachtová. Ukázalo se však, že raketa nesplňuje požadované parametry, a byl nařízen vývoj přepracované verze RT-23UTTCh, která prodělala první test roku 1984. Vznikla verze pro šachty, pracovalo se na silniční obměně na obrovském šasi MAZ Celina-2 (což bylo při více než stotunové váze rakety unikátní), ale hlavní důraz se kladl na železniční verzi, jež vstoupila do služby roku 1989. Každá vlaková souprava se třemi raketami byla autonomní bojovou jednotkou. Celkem bylo ve službě 56 raket v silech a 36 na vlacích. Všechny byly vyřazeny v 90. letech v rámci smlouvy START-2. Nebyl dokončen typ RT-23M Jermak ani projekt Albatros, což měla být střela nesoucí vztlakové těleso, které mělo klouzavým letem překonávat protiraketovou obranu USA.

Podrobnosti: Mezikontinentální balistická řízená střela RT-23, RT-23UTTCh Palba.cz

Poznámka na okraj: Tahače, které uvezou všechno

MAZ-547 (12x12) pro RSD-10 Pioněr max rychlost při hmotnosti 83t a 746hp 40km/h.

MAZ-7917 pro RT-2PM Topol (14x12) 710hp max rychlost "více jak 40km/h" při hmotnosti přes 100t.

MAZ-7906 délka 28m, výška 5-5,5m a šířka 3,2m. Nosnost byla 140t a poháněn byl pravděpodobně dieselovým motorem o výkonu cca 1200 hp. Princip pohonu byl dieselelektrický s motory v kolech podvozku a poháněny bylo všech 16 kol, takže schéma 16x16.

MAZ-7907 byl druhou zkoušenou variantou, měl schéma 24x24 a za pohon podvozku o délce 29m, výšce 5-5,5m a šíšce 3,2m se starala plynová turbína GTD-1250A, známá z pohonu tanku T-80. Transmise byla vyřešena pomocí elektromotorů v kolech podvozku. Hmotnost i s nákladem dosahovala 240t.

MAZ-7904. Nosnost 200t a celková hmotnost 360t . Délka 32,2m, výška 3,45 a šířka 6,8m. Pohon o výkonu 1500 hp zajišťoval dieselový lodní motor a druhý o výkonu 330 hp jako pomocný. Hydromechanická transmise poháněla podvozkové schéma 12x12. Vývoj byl ukončen v roce 1982.

Topol: Další samohybný systém

Smlouva START dovolila Sovětskému svazu vyvinout jednu mobilní mezikontinentální střelu s jedinou hlavicí. Stal se jí typ RT-2PM Topol, na němž od roku 1977 pracoval MITT vlastně jako na pokračování koncepce rakety Pioněr, z níž byla převzata řada prvků. První zkouška se odehrála v roce 1982 a v roce 1988 byl Topol přijat do výzbroje. Přestože se původně počítalo i se statickou verzí, dokončena byla jen varianta na podvozku MAZ se sedmi nápravami. Nese jednu hlavici, kterou část zdrojů řadí do kategorie MARV. Ačkoli je Topol vysoce pohyblivý, naváděcí soustava umožňuje vypuštění jen z předem určených pozic. Celkově bylo zhotoveno přibližně 360 kusů, z nichž asi polovina je stále ve službě. Probíhá však vyřazování a střely se mění na kosmické nosiče Start. Výkony Topolu plně postačují na nesení více hlavic a opravdu se chystala střela RT-2PM Universal kategorie MIRV.

Topol-M: Zbraň pro 21. století

Nejmodernější balistickou střelou RVSN je bezesporu Topol-M, který byl v MITT vyvíjen od roku 1987. První zkušební start proběhl v roce 1994 a raketa byla přijata do služby roku 1997, nejprve jen ve verzi pro šachty. Roku 2000 byla poprvé vypuštěna modifikace pro odpalovací zařízení MAZ s osmi nápravami, která dosáhla operační způsobilosti v roce 2006. Od původní zbraně Topol se liší zejména schopností startu skutečně z libovolné lokace.

Topol-M má jeden manévrující kontejner typu MARV s jednou hlavicí (což je však pouze předstupeň kontejneru s více samostatnými hlavicemi). Kromě ní však může dopravit také hypersonické manévrující těleso poháněné scramjetem (nadzvukovým náporovým motorem). Při jednom z testů dosáhlo toto těleso ve vysokých vrstvách atmosféry rychlosti Mach 14! Střela má být schopna prorazit jakoukoli protiraketovou obranu. Dnes Rusko vlastní kolem 48 raket v silech a šest mobilních s tím, že počet se má každý rok zvyšovat o přibližně osm zbraní. Po roce 2020 by měly RVSN disponovat už pouze typem Topol-M, popř. příbuznou střelou s až deseti hlavicemi, která nese název Jars a poprvé odstartovala v květnu 2007.

Točka: Nová taktická raketa

Podnik KBM (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija) z města Kolomna se zabýval zejména řízenými protitankovými a protiletadlovými střelami. Bylo proto trochu překvapivé, když mu byl v roce 1968 zadán vývoj přesné taktické balistické rakety, která by měla nahradit zastaralé dělostřelecké prachové rakety Luna (známé pod západním kódem FROG). Hlavní konstruktér KBM Sergej Pavlovič Něpobědimyj se úkolu zhostil na výbornou a navrhl střelu Točka, která byla poprvé odpálena v roce 1971 a do výzbroje se dostala za pět let. Následovala modifi kace Točka-M s prodlouženým doletem, Točka-R s pasivním radiolokačním řízením proti radarům a v 90. letech Točka-U s vysoce přesným koncovým naváděním, která tvoří základ raketových jednotek ruských pozemních sil. Všechny verze vzlétají z třínápravových obojživelných šasi a mohou nést různé konvenční i nekonvenční hlavice.

Oka: Nevinná oběť smlouvy?

Úspěch rakety Točka způsobil, že KBM obdrželo i zakázku na vývoj operačně-taktické rakety zamýšlené jako náhrada typu R-17. Také tento úkol byl splněn, když byla v roce 1976 poprvé odpálena raketa Oka, v podstatě zvětšená Točka na čtyřnápravovém podvozku. Také ona byla schopna nést různé typy hlavic. Do služby se zařadila v roce 1980 a vydržela v ní jedenáct let. Při jednáních o smlouvě INF si totiž Američané vynutili likvidaci střel Oka, jichž se (právem) mimořádně obávali. Rusové ovšem dodnes vnímají zničení těchto zbraní jako nespravedlnost a chybu Michaila Gorbačova, neboť Oka měla nejvyšší dolet 480 km, tedy pod spodní hranicí skupiny raket kratšího doletu (500 km).

Iskander: Mimořádná přesnost

Konstruktéři KBM se s touto křivdou nehodlali smířit a nedlouho po likvidaci střel Oka začali pracovat na nové raketě téže kategorie, která později obdržela název Iskander. Opět se jedná o operačně-taktickou střelu na osmikolovém podvozku s možnosti přepravit různé druhy hlavic, Iskander má však několik specialit. Tou první je to fakt, že na odpalovacím zařízení jsou hned dvě rakety, a druhou je opravdu výjimečná přesnost, která vyplývá z kombinovaného systému koncového navedení. Zvláštností poslední verze je i možnost datové komunikace a "rozdělení rolí" mezi jednotlivé rakety jedné salvy. Palubní počítače mohou pracovat koordinovaně jako jedna velká formace, dovolují vysoce přesnou orientaci při úhybných manévrech antiraketám, dokáží aktivně rušit PRO a vytvářet klamné terče. Sériová verze Iskander-M je ve výzbroji od roku 2005 a na světovém trhu budí značný zájem vývozní Iskander-E.

Podrobný popis - ATM 8/2006

R-11FM: Poprvé z ponorky

Kromě balistických raket umístěných na zemi disponuje Rusko i střelami na ponorkách. Jejich dějiny sahají do roku 1954, kdy na kancelář SKB-385 vedenou V. P. Makejevem přešel vývoj raket krátkého dosahu R-11 a R-17. Makejev začal pracovat i na námořní variantě R-11, která nesla jméno R-11FM a testovala se od roku 1955. Nosiči vždy dvou kusů raket byla upravená dieselelektrická plavidla Projektu 611 (kódy NATO Zulu-IV a Zulu-V). Ale vzhledem k dosti malému doletu a možnosti vypustit raketu jen z vynořené ponorky bylo zjevné, že jde pouze o provizorní a krátkodobé řešení.

R-13 a R-21: Vývoj nabírá tempo

Dalším krokem se tedy stala raketa R-13 opět od Viktora Makejeva, jehož SKB-385 vyvinulo většinu sovětských ponorkových balistických zbraní. R-13 byla poprvé vyzkoušena roku 1959 z dieselelektrické ponorky Projekt 629 (kód Golf-I), která nesla tři rakety. Do operační služby se tato zbraň s dostřelem 650 km dostala o dva roky později.

Později nesly trojici raket R-13 i nukleární ponorky Projekt 658 (kód NATO Hotel-I). Rakety byly vyřazeny v 70. letech. První sovětskou střelou schopnou vypuštění i z ponořené ponorky se stala R-21 s doletem 1400 km, jejíž testy probíhaly od roku 1960. Do výzbroje byla zavedena v roce 1963 na plavidlech třídy Projekt 629A (kód Golf-II) a poté i na Projektu 658M (kód Hotel-II); lodě nesly opět po třech zbraních. R-21 byly vyřazeny až v roce 1989.

R-27: Druhá generace

Od roku 1962 byla v SKB-385 vyvíjena raketa R-27, která prodělala první test za tři roky. Pro zkoušky sloužila ponorka Projekt 605 (modifikace Projektu 629), ale pro řadovou službu byla zkonstruována nukleární plavidla Projekt 667A Navaga (kód Yankee-I), která zahájila činnost roku 1968 se šestnácti raketami s doletem 1900 km na palubě. Rakety byly uloženy v odpalovacích silech ve dvou řadách zasazených do trupu, což bylo u ruských ponorek převratnou novinkou. Zdokonalená verze R-27U byla určena pro ponorky Projekt 667AU Nalim, jež sloužily od roku 1974. R-27U byla první ruská ponorková raketa schopná nést více hlavic. Zvláštní epizodou ve vývoji byla protilodní raketa R-27K s koncovým radarovým naváděním, jež byla také zkoušena na plavidle Projekt 605, ale do služby se nedostala. Rovněž R-27 byly staženy v roce 1989.

R-29: Začátek dlouhé řady

R-29 byla první ponorková raketa s mezikontinentálním dostřelem. Pracovalo se na ní od roku 1964 a poprvé odstartovala o pět let později. Pro její vývoj sloužila plavidla Projekt 601 (další pokusná varianta Projektu 629) a Projekt 701 (přestavba Projektu 658, kód Hotel-III), ale jako hlavní nosiče v řadové službě byly konstruovány jaderné ponorky třídy Projekt 667B Murena (kód Delta-I) s dvanácti střelami, zavedené do služby roku 1973. Po čtyřech letech následoval Projekt 667BD Murena-M (Delta-II) s šachtami pro šestnáct střel R-29D. Konec služby těchto ponorek i raket přišel až v roce 2002.

R-29R: Opakované zlepšování

Současný strategický arzenál VMF představují ponorky Projekt 667BDR Kalmar (Delta-III) a Projekt 667BDRM Delfin (Delta- IV), které nesou po šestnácti raketách. V případě první třídy jsou to střely R-29R; tento typ se připravoval jako logický nástupce původního R-29 a poprvé byl odpálen v roce 1975. Za čtyři roky vstoupil do služby a následovaly zdokonalené varianty této rakety R-29RL a R-29RK.

Dalším krokem byla verze R-29RM, poprvé otestovaná v roce 1983 a do výzbroje zavedená za čtyři roky na plavidlech Projekt 667BDRM. Různá provedení rakety R-29R se stala základem kosmických nosičů Volna a Štil. Nejnovější etapu v dlouhém vývoji typu R-29 reprezentují rakety Siněva, oficiálně R-29RMU (první zkouška v roce 2003) a R-29RMU2 (první test v roce 2007). Jedná se o modernizované R-29RM, nejspíše doplněné návratovými tělesy z nové rakety R-30 Bulava.

Nejnovější etapu v dlouhém vývoji typu R-29 reprezentují rakety Siněva, oficiálně R-29RMU (první zkouška v roce 2003) a R-29RMU2 (první test v roce 2007). Jedná se o modernizované R-29RM, nejspíše doplněné návratovými tělesy z nové rakety R-30 Bulava.

R-31: Námořní na pevné palivo

Sovětské námořnictvo také usilovalo o balistické střely na tuhé palivo. Prvním pokusem měla být RT-15M, vlastně námořní obměna "pozemní" zbraně RT-15 od CKB-7 Arsenal. Vyvíjela se od roku 1961 a absolvovala 15 startů, avšak vývoj byl zastaven ve prospěch perspektivnější R-31. Její testy se odehrávaly od roku 1974 a roku 1980 byla střela přijata do služby. Dvanáct šachet neslo jediné plavidlo Projektu 667AM Navaga-M (kód Yankee-II), o němž se západní analytici domnívali, že hraje v sovětské vojenské strategii jakousi zvláštní roli, což byl patrně omyl. Ponorka byla stažena ze služby v roce 1990.

R-39: Zbraň pro giganty

Také konstrukční kancelář Viktora Makejeva se začala zabývat raketami na pevné palivo, a to v souvislosti s vývojem obrovských ponorek Projekt 941 Akula (kód Typhoon). Pro tyto obry byla od roku 1971 chystána mohutná střela R-39, jež se poprvé vznesla v roce 1980. K vývoji se používala pokusná ponorka Projekt 639 (další přestavba Projektu 629). Do operační služby byla R-39 zařazena v roce 1983. Lodě Projektu 941 se střelami R-39 byly staženy v roce 2005 a nyní slouží pro vývojové úkoly, zejména pro testy raket Bulava. Proto byl zastaven i projekt zdokonalené rakety pro ně R-39UTTCh.

Bulava: Rozpačité výsledky

Největší naděje vkládá VMF do nové mezikontinentální balistické rakety R-30 Bulava, kterou od roku 1999 vyvíjí MITT na základě technologií typu Topol-M. Testy z upravených ponorek Projektu 941 probíhají od roku 2004, ale zhruba polovina byla neúspěšná (zatím poslední test v září 2008 se vydařil). Hlavními nosiči střel Bulava mají být nová plavidla Projekt 955 Borej, jež ponesou od 12 do 16 střel, avšak nelze vyloučit, že ponorky Projekt 941 se vrátí do řadové služby právě s těmito raketami. Bulava se připravuje v několika verzích a teoreticky by mohla vstoupit do služby roku 2009 na ponorce Jurij Dolgorukij (první plavidlo Projektu 955), avšak kvůli výsledkům testů není jisté, zda se tak skutečně stane. Ostatně právě problémy s Bulavou vedly VMF k "improvizaci" v podobě projektu Siněva. Vojenské a kosmické závody Soudobé ruské balistické rakety navazují na produkty závodů ve zbrojení a dobývání kosmu a technologického soupeření z období studené války.

UTTCh = Utlučšennyje Taktičesko-Těchničeskije Charaktěristiki (zlepšená TTD)

SILNĚ OZNAČENÝ NÁZEV JE ZOBRAZEN NA KRESBÁCH

Vojenské a kosmické závody

Soudobé ruské balistické rakety navazují na produkty závodů ve zbrojení a dobývání kosmu a technologického soupeření z období studené války. Sovětský svaz patřil k pionýrům raketové techniky a podařilo se mu předstihnout Spojené státy americké v řadě technologií vojenských i kosmických. Někdy na konci 60. let dosáhl SSSR faktické strategické parity s USA, nehledě k tomu, že už kubánská krize potvrdila, že nukleární válka by znamenala "vzájemně zaručené zničení". Následovalo období "rovnováhy strachu", během kterého obě supervelmoci masivně zbrojily a na kroky nepřítele reagovaly víceméně symetricky. Američané však nikdy nezvládli vývoj mobilních mezikontinentálních zbraní a také nikdy nesdíleli veškeré dosažené výsledky výzkumu a vývoje všech výrobců. Konkurence a ekonomické limity vývoje a výroby nakonec donutily americkou vládu přijmout mimořádná opatření v soupeření o první družice, prvního kosmonauta a dosažení Měsíce. Na Zemi byly zlepšovány parametry raket včetně schopnosti překonávat protiraketovou obranu.

Mezikontinentální balistické střely byly unikátní kategorií zbraní, která se rozvíjela jen proto, aby se nemusela použít.

Chyby Sovětského svazu...

SSSR dokázal vyrábět zbraně plně rovnocenné západním, rozdíl však spočíval v tom, že jeho vojensko-průmyslový komplex byl od civilního sektoru oddělen a nedodával civilní aplikace vyspělých technologií; o poznatky se dělil jen s kosmickým programem. Potřeboval tedy stále více financí, jež se do ekonomiky "nevracely" a povětšinou netvořily stimuly pro nevojenské využití technologií a materiálů. Neefektivní sovětská ekonomika nakonec zbrojení nedokázala financovat.

Do "civilu" se téměř vůbec nedostala družicová navigační technologie, analogové či paralelní počítače, vysoce výkonné a směrové vysílače a anténní soustavy, optické systémy a extrémní objektivy, špičkové slitiny či plasty a často převratné konstrukce pro velkou zátěž, účinná chlazení, odolné materiály a povrchy. Strach z vyzrazení klíčových prvků technických řešení se na civilní sektor a kvalitu života obyvatel vlastní země neohlížel. Sovětský raketový program však dokazuje, že ani plánovaná ekonomika rozhodně neurčovala direktivně vše a že vždy soutěžilo několik výjimečných konstruktérů. Výroba vědecky oponovaných a defi nitivně schválených řešení běžela takřka vždy bez fi nančních omezení. Cílem nebylo šetřit či dodržet rozpočet, nýbrž naplnit vizi konstruktéra, splnit úkol.

...a ambice Ruské federace

Studená válka skončila. Bipolární svět je pryč a s ním také "rovnováha strachu". Utvářející se multipolární uspořádání však rozhodně neodkazuje balistické rakety do starého železa, zvláště ne v případě Ruské federace, jež hodlá v tomto novém prostředí hrát globální mocenskou roli, aniž by ovšem opakovala osudové chyby Sovětského svazu.

Jestliže mělo extenzivní zbrojení SSSR nějakou reálnou výhodu, bylo to vytvoření rezervoáru technologií a znalostí základního výzkumu mnoha klíčových oborů, z něhož nyní Rusko může ještě půl století čerpat. Současná zbrojní strategie Moskvy se orientuje na zbraně, které poskytují účinnou asymetrickou reakci na agresivní kroky pravděpodobného protivníka. Posilování raketového arzenálu se nezřídka vysvětluje jako odpověď na protiraketovou obranu USA, ale jeho kořeny jsou daleko hlubší a jsou těsně spojeny s velkými ambicemi Ruska. I ve 21. století se jedná především o potvrzení staronové pozice supervelmoci, která chce chránit svou suverenitu, udržovat své sféry vlivu a prosazovat své politické a ekonomické zájmy.

Kresby: Štěpán Kotrba