9. 2. 2009
PONDĚLNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTESTýden s Mendelssohnem, zatímco Demokracie staví, duši rozsvítilo Slnko v sieti i Hotel EuropaDuchové. Blíží se úplněk. Čas jako stvořený pro duchy. Nejen pro ty, kteří vás občas překvapí ve snu, aby vám připomněli věci, které si nechcete připustit. Jsou ale i duchové, kteří jsou přítomni více než ve snu: straší přímo v realitě. Ne, nebojte se, nedošlo u mne k narušení „intuitivních vlastností ontologické kategorie“ ani k „přenosu obsahu jedné ontologické kategorie do jiné“, jak o víkendu psal František Koukolík v příloze Věda Lidových novin. Duchové, kteří se tu a tam vynoří ze zapomnění malého či většího ale nemusejí pouze strašit. |
Duchové. Blíží se úplněk. Čas jako stvořený pro duchy. Nejen pro ty, kteří vás občas překvapí ve snu, aby vám připomněli věci, které si nechcete připustit. Jsou ale i duchové, kteří jsou přítomni více než ve snu: straší přímo v realitě. Ne, nebojte se, nedošlo u mne k narušení „intuitivních vlastností ontologické kategorie“ ani k „přenosu obsahu jedné ontologické kategorie do jiné“, jak o víkendu psal František Koukolík v příloze Věda Lidových novin. Duchové, kteří se tu a tam vynoří ze zapomnění malého či většího ale nemusejí pouze strašit. Hudba, rádio / Týden s Mendelssohnem. Uplynulý týden jsme si mimo jiné připomněli 200. výročí narození ducha, jehož strašení je více než příjemné: skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Český rozhlas 3 - Vltava připravil neobyčejný zážitek nejen hudebním znalcům, ale i obyčejným milovníkům hudby, který se zkrátka poslouchá bez předsudků. Celý týden tak bylo možné nechat se unášet jeho symfoniemi, ale i komornějšími věcmi. Již pondělní koncert, vysílaný ze záznamu, připomněl vystoupení Drážďanského státního orchestru s dirigentem a sólistou Nikolajem Znaiderem, který nabídl předehru Hebridy, Houslový koncert e moll (v němž exceloval na housle sám Znaider), ale i symfonii č. 4 A dur op. 90, známou také jako Italská. Pro ty, kteří se zrovna chystají vyslovit své ano, tu připomínám, že tolik slavný svatební pochod je dílem právě Felixe Mendelssohna, a to jako součást hudby ke Snu noci svatojánské. Autor ji napsal již jako patnáctiletý chlapec. Český rozhlas 3 – Vltava slibuje, že bude v oslavách pokračovat dále. Na 15. února slibuje představit jeho starozákonní fresku Eliáš a o týden poté novozákonní oratorium Paulus. V tom prvním kusu by měl excelovat velšský basbarytonista Bryn Terfel. Jeho pěvecké umění, budete-li mít zájem, si můžete ověřit v recitálu, který vysílá Vltava dnešního večera od 20. hodiny. Více ZDE Manifestace / Demokracie staví. Bez předsudků je možné přistupovat nejen k hudbě, ale i k jiným projevům ducha. O tom, do jaké míry jde o strašení, či o probouzení „občanské společnosti“, jak na manifestaci poznamenal Karel Schwarzenberg, kdysi lesník a hostinský, nyní hlavně senátor a ministr zahraničních věcí, se lze dívat různým způsobem. Manifestaci pod názvem „Postavme se ke knihovně čelem“ svolala na pražském Staroměstském náměstí občanská iniciativa Demokracie staví, která na svých webových stránkách podporu stavbu nové budovy Národní knihovny na Letné v Praze podle návrhu architekta Jana Kaplického. Mnozí manifestující patrně upřímně věří v potřebu výstavby nové budovy knihovny. Byli tam ale kromě ministra Schwarzenberga ještě další dva zelení ministři: čerstvě nominovaný ministr a hudebník Michael Kocáb, ale i ministr Ondřej Liška. Ukázali se tam ještě další: textař a podnikatel Michal Horáček, režisér Jan Svěrák, zpěvák Pavel Bobek, režisérka Olga Sommerová nebo herečka Aňa Geislerová, která se také pokusila o zpěv. Skoro to vypadalo, že se tam sešla veškerá kulturní a intelektuální elita, a podle odhadů počtu o ni nemáme nouzi (2-3 000 lidí). Podrobnosti ZDE Problém této elity ale většinou je, že se ráda někde ukáže: vzletná gesta, velká slova, trochu legrace, ale potom... Bůh žehnej těm, kteří v tom budou pokračovat dál. Ale je zapotřebí poznamenat, že alibi smrti architekta Kaplického, je poněkud nevkusný emotivní argument. To ale neubírá nic na tom, že mají právo manifestovat i snobové. Film, tv / Slnko v sieti. O cyklu České televize Zlatá šedesátá jsem se tu už zmiňoval. Není možné než pět chválu na takovéto vyvolávání duchů. Výborné po všech stránkách: z toho, co jsem dosud viděl, se nedá nic vytknout. Velkorysost, s jakou se scénárista Jan Lukeš a producent Čestmír Kopecký to toho všeho pustili, je naprosto výjimečný, a svědčí nejen o znalosti tématu, ale i kvalitě zpracování v podobě úvodu ve stylu orální historie. Stránky projektu ZDE Po režisérce Věře Chytilové, která se v ty dny dožívala svých úctyhodných 80. let, se minulý týden objevil „Jan Křtitel československé nové vlny“ – ještě před Formanem, Chytilovou atd. (občas se trochu diskriminačně píše o „české nové vlně“) – slovenský režisér Štefan Uher (1930-1993), aby ukázal svou prvotinou Slnko v sieti (1962), že ten filmový zázrak nebyl prostý svých specifik. Objevné na cyklu je především to, že nabízí široké srovnání. Dramaturg a scénárista Albert Marenčin (1922) připomněl například naprosto zásadní spolupráci s francouzskou kinematografií konce 60. let (Alain Robbe-Grillet), ale i některé úlitby bohům (jeho vlastní vstup do KSČ), Podrobnosti ZDE Sobotní večer na ČT 2 už potom byl zcela ve znamení naprosto úchvatného Uherova filmu Slnko v sieti. Vyniká tu fantastická kamera Stanislava Szomolányiho, která mísí nadhled s detaily i se záznamy tehdejších vizuálních kontrastů. Scénář Alfonze Bednára není jen příběhem lásky mladých studentů (v němž hraje klíčovou roli hudba z tranzistoru), ale i syrovým záznamem reality toho času, v němž místy prostě doslova lapete po dechu, neboť jsou tu ozvuky nejen italského neorealismu, ale i velmi osobité poetiky, jež byla předtím natáčena ve studiích pro účely spíše propagandistické. To zpracování je prostě i dnes tak výjimečné, že duchové té doby na člověka mluví svými vlastními jazyky, aniž by došlo k nedorozumění. Skoro se vyplatí se na ten film podívat ještě jednou, třeba na DVD. Film ZDE Kniha / Hotel Europa. Začal jsem číst knihu, v níž se to duchy jenom hemží. Nebudu tu předstírat, že už jsem ji přečetl, neboť bych si ji opravdu rád vychutnal. Jmenuje se Hotel Europa a napsal ji vynikající rumunský spisovatel Dumitru Ţepeneag (1937), žijící v Paříži. Nejsem v tom navíc zcela nevinně, ale na knihu jsem narazil zcela náhodou začátkem roku v Bratislavě v knihkupectví Artfora. Dumitru Ţepeneag: Hotel Europa ZDE Minulý týden mne její obálka udeřila do očí znovu v pražském knihkupectví Kanzelsberger. A otevřela mi celou tu dějinnou epochu, kterou jsem si sám prožíval kdysi v Paříži. Choť spisovatele Ţepeneaga navíc byla nějaký čas mojí šéfovou během mého studijního pobytu v Centre Georges Pompidou, což byl zážitek do té míry neobvyklý, že na něj dosud vzpomínám. Věděl jsem o ní, že to není jen tak obyčejná Mona, jak jsem jí říkal, a jak zní také její křestní jméno, ale že je to také významná rumunská esejistka. Na manžela jsem se raději neptal. A právě tento muž, přítel Ionesca, Ciorana nebo Eliada, svého druhu jakýsi melancholičtější „rumunský Kundera“, vydal nyní svůj první román v češtině díky péči nakladatelství Dybbuk. Zatím to vypadá jako příběh stárnoucího spisovatele, který podniká cestu zpátky do Rumunska, aby se opět vrátil zpátky do Francie. Jedná se o záznam v klíčovém roce 1989, což mi zároveň připomíná, že letos tomu bude již 20 let, co to všude ve východní Evropě prasklo. O tom, jak se situace vyvine, alespoň v tomto díle, budu laskavého čtenáře brzy informovat. Bližší informace ZDE Diskuse, rádio / Dvacet let poté. Moderátor Martin Schulz zahájil cyklus diskusí v Českém rozhalse 6 k 20. výročí změny politického režimu. Konalo se právě uplynulou neděli vpodvečer v rámci bloku Názory a argumenty. Pozval si k tomu několik osvědčených veličin: Lídu Rakušanovou, Jiřího Ješe a také Františka Stárka. Ze záznamu promluvil také jeho otec Milan Schulz. Jestli tu někdo neúspěšně vyvolával duchy, tentokrát pouze 20 let staré, byli to tito pánové. Nic proti integritě každého z nich, ale proč se proboha musejí sami přesvědčovat o tom, jak jsou neomylní? Jestli nemám rád diskuse, tak jsou to diskuse přesvědčených. Žoviálnost, s jakou Martin Schulz vede své úvahy: z nich je mi tedy až mdlo. Proč říká: „Abych si zasloužil svůj plat, ještě řeknu...“ Copak je tak životem a svými duchy tak unaven, že nemůže být trochu více v kondici? Já vím, neděle, a tak, ale kde zapomněl nějaké oponenty? Copak si veřejnoprávní rádio může dovolit vést diskuse jenom pro doma? Čro6 je známo tím, že si v duchu tradice bývalé Svobodné Evropy udržuje jistou tóninu a hladinu (no, jak bych to řekl, předrženého antikomunismu?), aby dostál tradici kdysi tolik spílané „štvavé vysílačce“. Jak to ale obstojí dnes? |
Srbská Lužice - národní obrození v 21. století | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
9. 2. 2009 | Týden s Mendelssohnem, zatímco Demokracie staví, duši rozsvítilo Slnko v sieti i Hotel Europa | Josef Brož | |
17. 8. 2007 | Asymetrie mezi většinou a menšinou na příkladě Lužických Srbů | Měrćin Wałda | |
11. 5. 2006 | Budyšín poprvé tváří v tvář neonacistům | Radek Mikula | |
8. 4. 2006 | Budyšín zůstal pestrý | Štěpán Kotrba | |
7. 4. 2006 | V Budyšíně bude zítra demonstrace proti pochodu neonacistů městem | ||
31. 1. 2006 | Prosíme, protestuje proti plánům zlikvidovat další lužickou školu | ||
15. 10. 2004 | Jan Rokyta: Mému lidu | ||
5. 4. 2004 | Serbske nalěćo | ||
22. 8. 2003 | Slovanská výspa trnem v saském oku | Jaromír Kohlíček | |
9. 8. 2002 | Dočkají se Lužičtí Srbové respektování svých práv? | Milan Hrabal | |
26. 4. 2002 | 1000 let Budyšína - historie a současnost Lužice | Štěpán Kotrba | |
26. 4. 2002 | Lužice: Svátek velikonočních jízd | Radek Čermák |