Názorový guláš europoslance Zvěřiny je nutno analyzovat podrobně, odstavec po odstavci. Státy mají podle Barcelonských cílů zavést do roku 2010 zařízení pro péči o děti pro 90 % dětí ve věku od tří let do věku povinné školní docházky a pro nejméně 33 % dětí ve věku do tří let. Nikdo nehovoří o tom, jak velké to musí být zařízení. Ale nemůže to být jen sousedka. Tolik sousedek v Evropě není.

Ano, měli bychom si měli více vážit žen. Měli bychom jim umožnit tu seberealizaci, po které touží. Když touží po rodině, měli bychom jim umožnit, aby vychovávaly děti bez hmotné nouze a naprosté ekonomické závislosti na manželovi a aby nezakrněl i jejich profesní růst. Kdysi dávno se podobná idea prosazovala pod názvem Osvobozená domácnost. Ta měla ulehčit ženě péči o rodinu. Prádelny, čistírny peří a mandly sice nahradily automatické pračky prakticky v každé domácnosti, jesle a školky však nenahradilo nic.

Je opravdu nepochopitelné, aby stát poskytl tak velkorysé podmínky pro školská zařízení, aby vedle sebe mohly koexistovat jak větší kolektivní zařízení s vyšším komfortem a profesionalitou služeb (klasické jesle, školky), tak i jejich „mikro“ varianty, podnikové verze či detašovaná pracoviště či dokonce jejich „sousedská“ podoba někde na vsi, kde se všichni navzájem znají? Ne. Moudrý stát nepřistupuje k výchově dětí na základě ideologické předpojatosti, diskriminující „kolektivistické instituce pro péči o malé děti“ jen proto, že vychovávají děti odmala k vyšší toleranci v rámci kolektivu a nerozvíjejí v nich pocit nadřazené výlučnosti a individualismu rozmazlovaných jedináčků.

V Česku se snížil počet míst v předškolních zařízeních nikoliv proto, že se zde v devadesátých letech a na počátku 21, století dramaticky snižovala porodnost, jak tvrdí Zvěřina, ale proto, že konzervativní vlády tržních komsomolců v čele s Václavem Klausem za přispění katolických tmářů odsoudily ženy k pobytu u plotny. Komunální služby oné „osvobozené domácnosti“ krachovaly spolu s tunelovanými místními výrobními podniky jako přežitek „minulé“ doby, trendy byla žena „sama doma“. Nezaměstnanost žen s dětmi odsoudila řadu manželek do role služek, řadu samoživitelek do role zoufalé. Uvedený stav místy přetrval dodnes. Handicap nezměníme tím, že ho ignorujeme.

Emancipace žen netkví v představách mužů o ženách, i kdyby muž byl sexuolog. Emancipace žen tkví v představách žen o sobě samých a respektu mužů vůči těmto představám.

Pan eurotmář Zvěřina se mýlí. Nebyla jsem při psaní svého článku ani rozčilená, ani hysterická. Bylo mi Modrou šanci recitujícího poslance ODS líto – stejně jako těch Turkmenů, kteří se museli donedávna učit Ruchmanu nazpaměť. Teď ovšem dostali od nového prezidenta Gurbangulie Berdymuhamedova dárek - komplexní rekonstrukci budovy turkmenského státního cirkusu, který se nachází v historickém centru Ašchabádu... Ale dost žertování.

Ministr Petr Nečas vyzdvihuje potřebu „mikrojeslí“, které se více blíží rodinnému typu péče o dítě. Europoslanec Zvěřina mluví o epidemiologických rizicích velikých „kolektivních“ jeslí a citové deprivaci z neosobního prostředí. Ani jeden z nich nemluví o potřebě daleko více kvalifikované péče, kterou rozvoji motorických, emočních i rozumových schopností dítěte nemůže poskytnout sousedka, která si potřebuje přivydělat „hlídáním“. Kvalifikovanou péči může poskytovat pouze vzdělaná dětská pedagožka, ošetřovatelka či zdravotnice, která svou práci bere nikoliv jako pouhé zaměstnání, ale jako poslání. To, že ošetřovatelkou může být i muž, snad ani nemusím zdůrazňovat. I tací se najdou.

Riziko citové deprivace dětí odstraníme vyšším počtem a motivací učitelek (i učitelů) ve školkách, jejich dalším profesním růstem, zázemím a vytvořením podmínek pro jejich spokojenost s prací. Pak se budou věnovat dětem s potřebným zaujetím, s klidem a láskou. Epidemiologická rizika odstraníme odbornou hygienickou a zdravotní péčí ve školkách, očkováním a preventivními kontrolami. Kvalifikaci zaměstnankyň „mikrojeslí“, stejně jako oné „sousedské“ podoby musí zajistit a garantovat stát. To nesmí být loterie a nebo „trh bez přívlastků“. Vzdělávací program pro doškolování a přeškolování předškolních učitelek a ošetřovatelek může být vítaným doplňkem práce páně Nečasova ministerstva. Nezapomínejme, že je to stále ještě ministerstvo práce i sociálních věcí, i když na to jeho ministr zapomíná.

Jednostranná podpora mikrojeslí a sousedské výpomoci je stejně škodlivá, jako jednostranné prosazování pouze „velkých“ jeslí. Důležité jsou místní podmínky a místní poptávka. Intimní kontakt malých dětí s matkami v prvních měsících a letech života je pro zdravý vývoj dětí zcela určitě nepostradatelný. Stejně tak nepostradatelná je ale i socializace dětí – jejich začlenění do kolektivu. Cílem je – a na tom bychom se mohli shodnout – široká nabídka zařízení, která nebudou ekonomicky nedostupná ani pro jednu ženu a které ji umožní další vzdělávání či návrat k práci i při výchově dětí, když o to bude stát. Které dětem umožní adaptaci na školu a přípravu na školu. Musí ale mít tu možnost. Musí existovat nabídka.

Obec či stát se ale nemohou zříkat odpovědnosti a omezit ji pouze na „svobodné“ rozhodnutí matek a jejich sousedek. Naopak. Stát musí napomáhat ve vytváření prostředí pro rovnoprávnost žen s muži a pro všestrannou výchovu mladé generace.

Cílem je zejména odstranit překážky rovné účasti žen a mužů na trhu práce. Míra zaměstnanosti žen s malými dětmi v EU je pouze 62,4 % oproti 91,4 % zaměstnaných mužů. Těch třicet procent je náš dluh. To chce říci a to prosazuje Barcelonská strategie. To chce říci a to prosazuje Evropská unie. A to se nelíbí sexuologům v ODS. Protože mít ekonomickou moc nad ženami znamená vítězství nadsamců. Znamená dominanci. Na slaďování pracovního, rodinného a soukromého života si Topolánkova vláda najala Topolánkovu milenku. Výsledky tohoto "vládního orgánu" jsou tristní stejně jako Topolánkova domácnost, přestože sexuolog Zvěřina jej tak úpěnlivě hájí.

Jo, a do guláše je potřeba přidat ještě trochu jalovce a zamíchat, aby se nepřipálil...

foto: Dětské jesle Zbraslav