Pravda, mluví o ideální představě, ale v tom případě by měl mít alespoň nějaký důkaz o tom, že reál se k ideálu může přiblížit.

Kvalita výuky je kategorie tak široká, že je těžké hledat měřítko, jímž by se mohla vyhodnocovat. Student, který nastoupí na vysokou školu, neví jak by přednáška mohla vypadat, kdyby vyučující uměl učit. Neví, že se profesoři málokdy obtěžují přednášením v nižších ročnících. Ostatně university nenajímají učitele, ale lidi schopné získávat granty a kontrakty přinášející peníze. Školné nenaučí vysokoškolské učitele učit.

Vliv školného na schopnost studenta klást na školu požadavky je zanedbatelný. Navíc pro rychlejší změnu neexistuje mechanismus.

Zcela směšná je Wichterlova představa absolvent, žádajícího po promoci odměnu úměrnou vlastní ceně. Pokud se absolvent vůbec dostane k přijímacímu pohovoru bude rád, že je rád, že možná nějakou práci dostane. Wichterle možná mluví o člověku, který ukončil PhD pod vedením laureáta Nobelovy ceny.

Argument o svévolném prodlužování studia (když je zadarmo) je prázdným heslem, které je ochoten opakovat kdejaký hlupák či novodobý politruk. Povážlivější je, když takovou argumentaci používá například rektor VŠCHT v odpovědi na tuto otázku:

Položená otázka se vůbec netýkala školného, ale situace na pracovním trhu. I tak ale rektor do své odpovědi školné pro jistotu vtěsnal. Naopak otázka týkající se skutečné potřeby vysokoškolsky vzdělaných lidí zůstala nezodpovězena. Rektora zřejmě nezajímá.

Studenti v Československu neplatili školné a nesetrvávali na škole déle, než jim umožnilo pravidlo o možnosti opakování jednoho ročníku. Kanadští studenti školné platí a často si studium prodlužují, protože obor, který původně zvolili neslibuje možnost získat v něm práci.

Kanadský vzdělávací systém je v podstatě velmi primitivní: neexistuje učňovské školství, ani střední odborné školy. Cesta ke vzdělání vede přes střední školu (High School) a pak dále na college a nebo universitu. Středoškolský diplom funguje jako přestupní lístek. Díky politické korektnosti se k němu dopracuje takměř každý, kdo ty čtyři roky ve škole vydrží. Maturita neexistuje, protože by studenty nejspíš deprimovalo, kdyby se museli něco učit. Absolvent střední školy tedy stojí před svou budoucností s hlavou jasnou a prázdnou (jak praví Cimrman ve své teorii poznání).

Absolventi střední školy -- pomineme-li malé procento těch, kteří od začátku vědí, že je dobré být lékařem nebo právníkem -- se vydávají do terciálního školství, aniž by měli ahnung, zda vzdělání, kterého nakonec dosáhnou, povede k získání práce v daném oboru.

Prognózy vývoje na pracovním trhu jsou buď zavádějící, nebo zcela k ničemu. Jako příklad lze uvést několik let starou studii financovanou ontarijským ministerstvem školství. Její autoři předpověděli velký nedostatek učitelů, protože jich valná část odejde do pense.

Výsledek byl zajímavý. Studenti se do učitelství začali hrnout, i když mnozí z nich ve snaze získat přístup k výdobytkům, které genius českého národa Havel kdysi označil za malé blbé jistoty (podniková penze, pojištění kryjící zubní péči a léky na předpis jsou pro mnohého kanadského občana běžně nedostupné).

Pak se ukázalo, že učitelská místa vlastně nejsou, a že se tedy investice do budoucnosti moc nepovedla. Šlo o sázku do loterie. Odhad úbytku učitelů byl vcelku přesný, ale studie nevzala v úvahu to, že nových nebude zapotřebí, protože současně ubývá dětí.

Absolvent university zjistí, že nikdo za nic nemůže a že si nic nevezme ani na těch, kdo inkasovali jeho školné. Pokud snad uvěřil křídově papírovým brožurkám, v nichž rozzářené oči studentů naznačují skvělou budoucnost, byla to jeho chyba.

V Kanadě bakalářský diplom, zejména tříletý, prakticky nic neznamená. Jednak proto, že již tak chudě vybavený středoškolák toho na universitě příliš mnoho nepochytí a zaměstnavatele neuchvacuje, že by za titul měli platit víc než tomu, kdo má třeba college.

Bakalářské studium stojí na kanadské universitě zhruba 15 000 dolarů ročně (z toho třetina je školné a ostatní poplatky). Absolvent university, který po 45 nebo 60ti tisícové investici zjistí, že místa nejsou, nemá důvod k přílišné radosti. Obzvlášť pokud má dluh. V roce 2000, což je nejčerstvější kanadská statistika, měli absolventi univerzit a colleges průměrný dluh $12,900 respektive $19,500. ZDE Statistický úřad údaje o dluzích poněkud "upravil" tím, že do průměru započítává všechny studenty, přestože asi polovina studentů studentskou půjčku nepoužila. To znamená, že průměrný dluh na studentskou půjčku je vlastně 2x větší -- tedy kolem 25 000 na universitě. Zbytek studentů studuje s podporou rodičů, nebo za peníze půjčené za horších podmínek od banky. Podle téže statistiky mělo 24 a 30% absolventů potíže se splácením studentských půjček.

Student, který pracuje během studia na poloviční úvazek (za mzdu blízkou minimální) vydělá ročně kolem 7 000 hrubého, to je méně než polovina výše uvedených nákladů.

V+W kdysi zpívali "A když jsem dostudoval, doktorát jsem sroloval, do pouzdra jsem ho schoval a dělám v báru portýra." Připomínám si onu polku specielně aktuální pokaždé, kdy v naší budově smýčí podlahy uklizeč či uklizečka s diplomem z univerzity nebo college.

V roce 1964 dostali všichni absolventi z mého ročníku zaměstnání ve svém oboru. Ústavy Československé akademie věd v té době sloužily jako školící pracoviště pro kandidáty věd (neboli PhD). Mnohé ústavy byly schopny vychovat vědce, kteří se, při stážích nebo po emigraci, ve světě neztratili. To ovšem byla doba, kdy se počet vysokoškoláků řídil odhadem volných míst v daném oboru.

Pokud na tomto místě začne pravicově orientovaný čtenář hromadit nadávky na socialismus, dovoluji si upozornit, že například lékařské a právní obory jsou v Kanadě velmi důsledně kontrolovány. Na medicinu se dostane asi 10% žadatelů.

Školné je v principu nástrojem, kterým se společnost zbavuje své odpovědnosti. Student přece "investuje" do vlastní budoucnosti a tak jeho rozlet nemůžeme narušovat omezováním nabídky oborů a regulací počtu studentů.

Potíž je v tom, že uchazeč o vysokoškolské studium nemůže umístění své "investice" opřít o informace, které by dávaly alespoň určitou jistotu do budoucna. Před několika lety nikdo netušil, že třeba finanční instituce budou propouštět po tisících. Je velmi pravděpodobné, že mnohý ze 75,000 propuštěných zaměstnanců finančního gigantu CityGroup viděl svůj osud zprvu stejně optimisticky jako figurka z Jiránkovy či Renčínovy kresby: "Maminko, usmálo se na mě štěstí, dostal jsem místo prvního houslisty v orchestru na Titanicu."

V Kanadě se nediskutuje o tom zda školné ano či ne, ale jak školné udržet na úrovni, která by nebyla pro studenty a jejich rodiny katastrofální. Je totiž zřejmé, že jakmile školné vsune nohu do dveří, bude narůstat stejně jako potíže se splácením dluhů.

Celkový dluh kanadských studentů momentálně převyšuje 13 miliard dolarů. <"a href="http://network.nationalpost.com/np/blogs/fpposted/archive/2009/01/21/student-debt-exceeds-13-billion-in-canada.aspx" class="btn" target="_blank">ZDE To je z ekonomického hlediska významná suma, terá nezahrnuje dluhy na běžných účtech, kreditních kartách nebo půjčky od rodičů.

Absolvent, který odchází s dluhem, se dostává do obtížné situace. Banka mu těžko půjčí na auto, nebo poskytne hypotéku.

Z diskuse o Bílé knize lze zmínit, patrně ne zcela ojedinělý názor vyjádřený v reakci na blog Jiřího Zlatušky. Ve skutečnosti jde o výbornou ukázku vymývání mozku pravicovou ideologií. ZDE

Do diskuse přispěl i sám ministr školství Ondřej Liška Ondřej Liška a to drtivou kritikou stavu, do kterého se dostalo české školství po roce 1989. Je pohoršen tím, že pouze 9% dětí dělnického původu (termín je politicky správně upraven na "rodiče s dělnickými profesemi") teď studuje na vysokých školách. Aby nenarazil, používá politicky přijatejnější termín děti rodičů s "dělnickými profesemi", to je pravda.

Podle Lišky tuto otřesnost napraví školné a půjčky, které zavede jeho reforma. ZDE

A.cz: Nebudou poplatky bránit nadaným, ale chudým studentům v přístupu ke vzdělání?

Protože Liška je příliš mlád a jeho zkušenosti s minulým režimem nepřesahují šestou třídu obecné školy, měl by mu některý z jeho poradců připomenout, že každý student ze sociálně slabší rodiny tehdy měl nárok na sociální stipendium a každý, kdo měl odpovídající průměr, dostával i prospěchové stipendium. To stačilo na absolvování školy bez dluhů.

Možná, že kdyby to věděl, přestal by věřit své ministerské neomylnosti a přestal by vypadat jako hlupák.

Závěrem je nutné upozornit na trik zavedení nulového školného. Je to podvod, který umožňuje politikům tvrdit, že vlastně školné nezavádějí a že není třeba obávat se přijetí zákona. Další vláda pak už ke školnému nebude potřebovat souhlas parlamentu. Toliko změní nulu na něco jiného.