"Pokud má atlantická aliance mít budoucnost a chce nově upevnit transatlantické vztahy, pak leží v elementárním zájmu všech uvažovat o zrušení tabu a je nutné dnes provést bezohlednou analýzu všech deficitů a chyb z nejnovější doby. Jen taková analýza umožní vytvořit základ pro konstruktivní dialog o budoucnosti atlantické aliance.

NATO nezanechalo po gruzínské krizi žádný dobrý obraz a žádné odhodlání. V krizi bylo jasné, že došlo k hluboké roztržce napříč spojenectvím mezi novými členy, kteří sází na dorozumění a partnerství s Ruskem. Již tak napjaté vztahy k Rusku byly dále poškozeny kvůli váhání vést s ním dialog.

Spojenectví nad kontrolou zbrojení a odzbrojení bylo v posledních letech trestuhodně zanedbáno, což základ evropské stability narušilo. Dohody, které mají zabezpečit nukleární stabilitu mezi velmocemi, tento rok končí. Vypovězení dohody o ABM a záměr umístit národní americké protiraketové systémy v Polsku a Česku zatěžují vztahy vůči Rusku. Dohoda o konvenčních silách v Evropě byla sice v roce 1999 ve změněných podmínkách upravena, avšak dodnes byla ratifikována pouze Ruskem, Běloruskem, Kazachstánem a Ukrajinou. Místo toho země NATO ratifikaci odkládají z roku na rok. Rusko nakonec ztratilo trpělivost a dohodu jednostranně vypovědělo.

Strategický koncept NATO z roku 1999 je zcela překonán. Vznikl před 11. zářím 2001, před velkým kolem rozšiřování NATO, před nasazením v Afgánistánu a při obraně námořních spojů ve Středozemním moři a Indickém oceánu a též před válkou v Iráku.

Spolková kancléřka Angela Merkelová již mnohokrát upozornila, že Aliance musí konečně najít novou strategii a odpovědět na důležité otázky. Které strategické koncepce vznikají pro Alianci na základě dosavadních zkušeností s asymetrickými hrozbami a v boji proti mezinárodnímu terorismu? Která nebezpečí vznikají od zemí, které hrozí rozpadem? Jak můžeme zabránit těmto nebezpečím, než jejich katastrofické následky dosáhnou i naše země? Co může Aliance vnést do intenzivnější kontroly zbrojení a odzbrojení?

Zatím se nic neděje, ačkoliv žijeme ve světě, kde ze dne na den je viditelný krizový potenciál, k čemuž netřeba strategického génia, aby bylo vidět, s jakými rozměry nebezpečí musíme počítat.

Boj proti terorismu a radikálnímu islamismu nebyl vyhrán. Nebezpečí kulturních konfliktů narůstá. V Afgánistánu se ukazuje, že dojde k fiasku, pokud se neprovede od základu změna strategie. Situace se zde zhoršuje v důsledku bezpečnostního rizika v Pákistánu a Indii.

Rozšiřování zbraní masového ničení není pod kontrolou. Ještě před tím, než se Irán vůbec stane nebezpečím, na Blízkém východě probíhají závody ve zbrojení. Izrael, který je nejvíce ohrožen, je v pokušení svůj problém rozřešit vojenskými prostředky.

Krize a potenciál konfliktů jakož i teroristické aktivity se nyní silně koncentrují na Blízkém a Středním Východě. Jsou na "jižním krizovém oblouku", který se táhne od severní Afriky před Blízký východ až do střední Asie, tedy v regionu, kde jsou dvě třetiny světových energetických zásob. Pravděpodobná nebezpečí pro západní bezpečnost a hospodářské přežití přicházejí v příštích letech z tohoto regionu.

Střední Asie v sobě integruje všechny krize a konflikty. Kromě energetických zásob mnohočetné etnické protiklady, zkorumpované režimy, islámské fundamentalisty a protikladné ropné zájmy světových mocností. Kdo podpálí šňůru k tomuto sudu prachu, může jedině ztratit. Přijmout Gruzii do NATO by neznamenalo nic jiného, než že bychom neměli životní zájem na její vojenskou obranu.

Je NATO připraveno řešit tuto výzvu? Jak se staví se vůči blízkovýchodní problematice? Jakou strategii má pro odchod z Afganístánu? Jak posuzuje Aliance prekérní bezpečnostní situaci Indie a jaké závěry z toho plynou pro evropskou bezpečnost? Proč NATO odmítá dialog nad ruskými návrhy na novou evropskou bezpečnostní architekturu?

Členové NATO by vlastně měli být zneklidněni nad otázkami, jaké úkoly bude muset plnit, když neexistuje žádná základní dohoda o misi NATO ohledně její "raison d"étre". Evropská veřejnost není nadšená ani z nasazení v Afgánistánu ani z dalšího rozšiřování úkolů NATO. Občanům se nepodává žádné jasné vysvětlení.

Aliance se nachází v bezkoncepční situaci, která je poznamenána mnohou nejistotou a která hrozí vykolejením. Nutná odpověď na prekérní situaci Západu chybí. Spojenectví potřebuje nový koncepční i instituční začátek. Je proto nutné učinit tyto kroky:

Charakter politického spojenectví a rovnoprávnosti mezi partnery musí opět vystoupit do popředí. Konec konfrontace mezi Východem a Západem byl výsledkem politicky vedené strategie. Jeho nejvyšší cílem bylo vytvořit spravedlivý, mírový a stabilní pořádek v Evropě. Obdobná strategie musí být vytvořena pro nastávající výzvu. V ní musí hrát Rusko úlohu jako rovnoprávný partner. Proto se ukazuje nutnost napravit vztahy s Ruskem.

Aliance musí energicky postupovat v odzbrojení a kontrole zbrojení a být iniciativní při zabezpečování systému KBSE a pro udržení nukleární balance. Sloužilo by evropské bezpečnosti a stabilitě, kdyby se nerealizoval projekt Spojených států na protiraketovou obranu do té doby, než bude dosaženo dohody o celoevropské bezpečnostní architektuře.

Je v životním zájmu USA, Evropy a Ruska současně se ujmout řešení etnických, náboženských a nacionalistických rozporů na Blízkém a Středním Východě a zabezpečit tak stabilitu, která bude ku prospěchu národů a současně zabezpečí v budoucnosti přístup Západu k ropě. Nový strategický konsenzus by měl být zaměřen na to, aby řešení výzev Blízkého a Středního Východu nebylo zúženo na vojenské prostředky.

Je nutno najít nové mechanismy a prostředky a ty pak nasadit.

NATO na evropském předpolí by se mělo soustředit na mírumilovná opatření a nemělo by tříštit své síly na pomoci při přírodních katastrofách nebo na ochraně velkých sportovních akcí.

Spojenectví by se mělo omezit na realistické a financovatelné, rychle nasaditelné vysoce moderní a mobilní síly a s těmito jednotkami zabezpečit mír v intervenční oblasti na omezenou dobu.