Moje osobní zkušenost začala v létě 1992, kdy jsem se na vlastní žádost stal vojenským pozorovatelem mise UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, na území dnešního Chorvatska, Bosny a Černé Hory. Abych se mohl připojit k těm, kteří v Britských listech píší, že i špatný mír je dobrý, musel jsem v Sarajevu vidět mladé ostřelovače -- teprve sedmnáctileté -- kteří zabili víc lidí než kolik měli let. Musel jsem bezmocně ze vzdálenosti asi dvou set metrů vidět, jak takový odstřelovač ze střechy věžáku zastřelil na ulici nejprve dítě, a poté matku, která se k němu sklonila. Ale volání lidí po míru bylo zapotřebí trochu utlumit a nahradit voláním po pokračování té nejhorší z válek -- války občanské. K tomu je zapotřebí nevinných obětí, zejména dětských. Viděl jsem sarajevské tržiště bezprostředně po minovém útoku. Všem nám bylo jasné, že žádný srbský minomet z jejich linií kolem Sarajeva na ono tržiště nemůže dostřelit. 31. 8. 1992 jsem se spolu s dvaceti kolegy pozorovateli znovu narodil, když na náš kamion stříleli bosenští ozbrojenci z padesátimetrové vzdálenosti z jejich obdoby kalašnikova. Zabili nám tři velitele vozů a poranili několik řidičů. Pro upřesnění uvádím, že vojenský pozorovatel není ozbrojen...

Ustašovci i četnici vytáhli uniformy svých dědů (nebo si nechali ušít nové) a působili "vesele" ve stejném duchu dál. Měli bezvadnou výzbroj. K nám se chovali přezíravě a nenechávali se fotografovat. Táhli v černých uniformách jako druhý sled chorvatské armády a prováděli etnické čistky. Kdo z "nečistých etnik" včas neutekl a nebo se nedal vyhnat, toho zastřelili. Mrtvoly nechali válet tam kde lidé padli. Moje kolegyně, také pozorovatelka OSN, viděla týden po ofenzivě ustašovců znetvořené pozůstatky lidí. Byli ohlodané od hladových vepřů, které ozbrojenci vypustili z chlívků. Srbské domy odborně vyhazovali do vzduchu, aby se Srbové neměli kam vrátit. Odborně znamená, že po výbuchu zbyla pouze suť. Ničili systematicky pomníky Druhé světové války. Viděl jsem kostry partyzánů vyhrabané z hrobů s čerstvě prostřílenými lebkami. Byla to soldateska, nad níž představitelé oficiálního vedení chorvatský prezident Tudjman a generál Gotovina přivírali oči.

Během své druhé mise v Iráku v roce 1995 jsem pochopil, že islám funguje na bázi absolutní poslušnosti. Slovo stařešiny kmene (mully nebo hadžiho) ve vesnici je zákonem. Pokud uděláte něco jiného, než co on řekne:

• nikdo vás nepozve na návštěvu
• nikdo nenavštíví vás
• nikdo vás nezaměstná
• pokud máte živnost sám, všichni od vás odejdou.

Kdyby totiž cokoli z toho udělali, postavili by se do stejné pozice, v jaké jste vy.

Při misi v iráckém Zakchu jsme měli mimo jiné za úkol hlídat plukovníka íránské armády, který přes hranice dezertoval svým vrtulníkem. Ani s tím vrtulníkem moc neuměl: přistál tak, že vrtulník byl už bez benzínu a k nepoužití. V noci brečel a ukazoval nám dokola fotky svých dětí (měl krásnou dceru), anebo se potichu modlil. Věřil slepě Američanům. Hlídali jsme ho v noci, ve dne do vyslýchala CIA. Když ho zpravodajsky vytěžila, předala ho Iráčanům.

Ti ho zavřeli do Abú Ghraibu, kde se podle oficiální zprávy za týden podřezal.

Na mé dva kolegy byl pak v oblasti spravované Kurdy spáchán atentát. Nástraha klasická: 3 kg tritolu a kolem nálože kusy betonu a železa.

První zpráva do ústředí OSN v New Yorku zněla: atentát v kurdské oblasti, dva příslušníci kontingentu mrtví (Polák a Filipínec).

Druhá zpráva se na pokyn shora předělávala a zněla: atentát, ale byl připraven na někoho jiného než na členy mise.

Pak přišel pokyn předělat zprávu potřetí: hlídka si nálož nešťastnou náhodou při průjezdu odpálila sama - vysílačkou. Odmítl jsem podobné věci psát a napsal si raději žádost o repatriaci...

Dal jsem si dohromady jedna plus jedna a posléze pochopil, jakým způsobem oficiální místa zacházejí s informacemi pro tisk. Pro zajímavost, dnešní účastníci misí OSN (OBSE) už mají zakázáno předávat informace o tom, co se tam doopravdy dělá a děje a pořizovat si jakékoliv záznamy a fotografie. Prý z bezpečnostních důvodů.

Historie viděla vzepětí židovského národa proti Římu už na přelomu tisíciletí. Už Iosephus Flavius přisoudil Židům Masadský komplex bezvýchodnosti situace -- podle pevnosti Massada, jejíž obránci, když už neviděli jiné východisko, se navzájem pobili, aby nepadli Římanům do rukou. Oblast Gazy a samotné město existovalo už za dob starého Egypta. Starozákonní Palestinci (Filištíni) museli vzdorovat náporu bojovnějších židovských kmenů. Podle židovského kánonu je přemohl pozdější král David, archetyp malého Izraele, který se ubránil obrovskému filištínskému Goliášovi...

Jistý král Mithridatés (pocházel z té samé utěšené oblasti) nenávidící Řím víc, než kdo před ním, dokázal nechat povraždit všechny Římany a Italiky v Malé Asii během jednoho dne.

Co se vlastně na lidstvu podstatně změnilo od dob Punských válek?

Tisíce let se v neuralgické oblasti úrodného půlměsíce, místě vzniku světových monoteistických náboženství, snažil řešit nahromaděné problémy násilím. S nulovým a nebo spíše horším než nulovým výsledkem. Výsledek je stále stejný: stovky mrtvých, tisíce raněných a mučedníci, vyzývající k odvetě.

Když se podíváme na statistiky válek a jejich obětí, snadno zjistíme, že moderní války mají procentuálně vysoký podíl mrtvých civilistů oproti vojákům. Na frontách bylo naposled nebezpečno za První světové války. Dnes je tomu tak v zázemí. Civilisté umírají i jako běženci, nikdo nespočítá ty, kteří zahynou nepřímo. Žádný náboženský fanatismus nevyvolá horší nenávist, než když vám zabijí vaše blízké, nebo když musíte opustit hořící vesnici, kterou postavily generace vašich předků.

Válka není dobrá k ničemu jinému, než k eskalaci temných stránek lidské psychiky. Kdy jindy než za válek našich vezdejších se dá beztrestně krást, loupit, vraždit, znásilňovat, pouštět z řetězu běsy v nitru lidí hluboko ukryté kulturou. Nebo na druhé straně vydělávat ohromné peníze na podpoře boje a válečných operací. Kdy jindy se dá i pěkně a úplně lacino zajímavě psát o neštěstí lidí (leitmotiv téma dnešních novin), nebo dostat své snímky na první stránky magazínů. Udělat si jméno na lidském neštěstí. Za dva roky operací v bývalé Jugoslávii zahynulo stejné množství reportérů, jako za celou dobu vietnamského konfliktu. Většina z nich byla mladších třiceti let.

V Bosně mají pořekadlo: "Za někoga je rat -- rat, za někoga je rat - brat" ("Rat" značí válku, ostatní je snadno přeložitelné).

Dovedete si dnes, v době, kdy dosud úřadující prezident Spojených států vzkřísil pojem "křížové výpravy", představit citovanou "Píseň o lítosti", otištěnou v nějakém mainstreamovém anebo "přibrukujícím" médiu? Jak by se tam asi vyjímala vedle vládnoucího starozákonního poštěkávání: "oko za oko, zub za zub"? Co by si pomysleli páni majitelé? A jak by dopadli redaktoři, anebo jejich šéf?

Milí "pokojoví husaři" (vy, kdo do konfliktů a válek rádi posíláte hned celé kontingenty jiných) zkuste se vydat na jeden jediný den do Gazy. Jen tak. Na vlastní kůži poznat, co je strach, uslyšet bomby a granáty na vlastní uši. Vidět opravdovou barvu lidské krve na chodníku nebo na zdi. To, co uvidíte na vlastní oči (pokud se po prvním rachotu odvážíte vystrčit nos z krytu) nejspíš jednou provždy převrátí váš pohled na válku jako prostředek. Stanete se nejspíš zastánci i těch nejdelších jednání. Protože ty dny, kdy se jedná, se zpravidla nemůže střílet. Pokud se vrátíte živí a zdraví, nebudete pokračovat tam, kde jste přestali. Nebudete už moci tak klidně spát a blýskat se strategickými traktáty poručíka Duba. Pak přestanete svou empatii věnovat psovi nebo kočce, ale budete se snažit dát ji ve prospěch těch, jejichž utrpení jste byli svědkem.

Konkrétní způsob už, milí čtenáři, ponechám na vás.