Jako velký problémem se ukáže, že současné pojetí modelu spotřeby v USA, které se stalo vzorem pro všechny ostatní státy světa, nelze z důvodů omezených zdrojů a možností ekosystému planety globálně rozšířit. Za španělskou stěnou vznešených slov o umění či kvalitě života charakterizuje dnešní svět především hédonistický život středních vrstev ve Spojených státech, který se opírá o zadluženou masovou spotřebu a levnou energii. Přičemž, jak řekl roku 1992, a to v době konání Summitu Země v Riu de Janeiro, prezident George Bush st., „americký způsob života není na prodej“, nelze o něm vyjednávat.

Život amerických středních vrstev na dluh měl dvojí rozměr: vnitrostátní půjčky od kreditních karet až po hypotéční úvěry, ale též zadlužování bank i státu v zahraničí. To vše se pro budoucnost, v níž se ekonomicky mocnými hráči stávají i země BRIC, stane velmi problematickým. Za této situace se současná úroveň spotřeby v USA bude jevit jako nezasloužené privilegium, které lze udržet jen silou. Silou, která se v nových poměrech může ukázat buď jako sebevražedná, nebo nedostatečná. Na pořad dne se tak může dostat nutnost restrukturalizovat životní způsob středních vrstev v USA. Tento velice bolestný proces může vytvořit nebezpečný tlak na zahraniční politiku Washingtonu.

Dalším problémem je zvyšování deficitu státního rozpočtu a dluhu ve veřejných financích. Podle tabulek, které zveřejnila prezidentská kancelář, představoval ve fiskálním roce 2000 rozpočtový přebytek 236,2 miliardy, ovšem odhad deficitu na fiskální rok 2009 je 407 miliardy dolarů. Podle propočtů Kongresové rozpočtové kanceláře z ledna 2009 by ovšem tento deficit měl letos dosáhnout rekordních 1,2 biliónů dolarů. Děje se tak mimo jiné proto, že jak napsal Robert Jervis, prezident Bush ml. „poprvé v amerických dějinách vede válku, během níž jsou daně snižovány, nikoliv zvyšovány“. Problém je ale širší. Dostupné údaje říkají, že hrubý dluh veřejných financí v roce 1975 činil 533,2 miliardy, ovšem počátkem října 2008 překročil hranici 10 bilionů a počátkem ledna 2009 byl 10,5 bilionu. A míří stále výše – injekce bankovnímu systému ve výši 700 miliard z téhož měsíce jej pravděpodobně brzy vyžene nad 11 biliónů dolarů. Před třemi dekádami představoval tento dluh 2 475 dolarů na obyvatele USA; počátkem ledna 2009 to bylo 34 543 dolarů na hlavu. A nejen to: v březnu 2008 ministerstvo financí uvádělo, že hrubý zahraniční dluh Spojených států je 13,77 bilionů dolarů, což odpovídá roční velikosti HDP a činí z USA největšího dlužníka světa.

Vláda Bushe ml. byla spojena s propadem hodnoty dolaru. V říjnu 2000 se dolar směňoval za 1,21 euro; v polovině roku 2008 za 0,64 euro; v polovině ledna 2009 za 0,75 euro. Klesá jeho význam jako mezinárodního platidla i jako rezervní měny, což oslabuje moc USA ve světě. Jestliže v roce 2001, kdy nastoupil George Bush ml. do Bílého domu, tvořil dolar 70,7 % všech rezerv států světa, už v roce 2007 klesl tento podíl na 63,9 % (podíl eura vzrostl za stejné období z 19,8 % na 26,5 %). Začal útěk od dolaru. Samozřejmostí se stávají koše měn, pomocí kterých se oceňuje například v Mezinárodním měnovém fondu – SDR v současné době je složený z eura, britské libry, japonského jenu a amerického dolaru, ovšem největší zlaté a devizové rezervy má Čína a hned za Japonskem na třetím místě je Rusko. Tři bilióny dolarů byly v roce 2008 v rukou takových hráčů, jako je Čína, Rusko, Kuvajt, Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty, a nelze vyloučit, že roční nárůst jejich depozit bude další bilión. V roce 2001 tvořila cena unce zlata na trhu v New Yorku 272,22 dolarů; v polovině ledna roku 2009 již ovšem byla více než 820 dolarů za unci. Inflace za léta 2001 až 2008 činila 23,4 %, což pro občana znamenalo, že za zboží hodnota, které jej stálo na začátku Bushova prezidentství George Bushe ml. jeden dolar, na konci prezidentství musel utratit 1,23 dolarů.

Bushovu vládu doprovázely velké výkyvy ceny ropy. V lednu 2001, kdy Bush ml. nastupoval do Bílého domu, byla cena barelu ropy brent na newyorské burze 27,21 dolarů; počátkem července 2008 dosáhla 145,3 dolaru a počátkem ledna 2009 roku klesla pod 50 dolarů za barel. Při nástupu Bushe ml. stál galon bezinu v USA 96,3 centů, v polovině října 2008 však 348,4 centů a v polovině ledna 2009 pak 178,4 centů. Růst ceny byl ale nominální – doprovázela jej výše uvedená klesající hodnota dolaru. Je však třeba dodat, že přes výrazný růst světové spotřeby ropy hlavně z důvodů ekonomického rozvoje Číny a Indie za toto období nikdy na světovém trhu nepřekročila poptávka po ropě nabídku. Mnohé z důvodu růstu cen je spojeno s politikou Washingtonu, který v době vlády George Bushe ml. zkomplikoval situaci nejen v Iráku, ale i své vztahy vůči Íránu, Venezuele i Rusku. Výsledkem byly nejasné poměry vůči čtyřem velkým ropným dodavatelům, což nutně vyvolávalo nejistotu. Vždyť stávky spojené s pokusem svrhnout vládu prezidenta Hugo Cháveze ve Venezuele na přelomu let 2002 až 2003 vyřadily ze světového trhu na tři měsíce v průměru 2,1 miliónů barelů ropy denně. Zdá se, že politika Bílého domu se snažila pomoci středně velkým firmám těžícím v USA ropu s větším náklady, než jsou náklady v zahraničí; majetek rodiny Bushů má své kořeny právě v takových těžařských společnostech.

Zhoršilo se mezinárodní postavení USA. Války v Afganistanu a Iráku ničí popularitu výkonné moci doma a prestiž USA v zahraničí. Toto oslabování prestiže je jedním z aspektů úpadku moci.

Koncentrace pozornosti na region Perského zálivu vedla k tomu, že Spojené státy ztrácejí pozice v Latinské Americe, kde tradičně dominovaly. Council on Foreign Relations v květnu 2008 ve svých rozborech tvrdil, že období hegemonie USA v západní hemisféře skončilo. A nejde pouze o politiku, byť v této oblasti probíhají velmi významné změny: ve volbách vítězí politici, kteří jsou kritičtí vůči Washingtonu a v polovině roku 2008 dokonce dva státy, Bolívie a Venezuela, vyhostily velvyslance USA ze svých zemí pro vměšování do vnitřních záležitostí. Podle údajů OSN v letech 1998 a 2007 podíl USA na přímých investicích v Latinské Americe klesl z 30 na 20 %. I když stále žádná země nemá tak velký obchod s Latinskou Amerikou jako USA, pronikají některé země velice razantně do citlivých oblastí, jako je obchod se zbraněmi, surovinami a společný rozvoj moderních technologií atd.

■ ■ ■

Problémem se staly absurdně vysoké vojenské výdaje, které jsou malé na dosažení světové nadvlády a velké na udržení současného postavení USA. V konzervativních a neokonzervativních stereotypech se vše neznámé jeví jako nebezpečné a nejistota se snadno mění ve strach. Lze samozřejmě říci, že každý stát cítí největší nebezpečí na hranicích se sousedy, přičemž globální hegemon má tuto hranici všude po celém světě. Pro globálního hegemona, jakým jsou Spojené státy, je pak hranice méně viditelná, frontové linii nečitelné – právě tak jako hrozby na ní. Proto tolik obav z terorismu a o vlastní postavení, které je historicky zcela bezprecedentní – a tedy i pomíjivé.

Navíc je tu nenasytitelný hlad vojenskoprůmyslového komplexu. V souhrnu se tak „vracíme k nejstaršímu příběhu v dějinách hegemonistických mocností“, píše americký marxistický sociolog, historik a politolog Immanuel Wallerstein v knize Úpadek americké moci. „Dominantní mocnost se soustřeďuje na vojenství, kandidát na nástupce se zaměřuje na ekonomiku. Tento druhý přístup se vždy vyplácí, a to značně.“ Zmíněný přístup Bílého domu k mezinárodní problematice vyčerpává nejen Spojené státy, ale i svět jako celek.

■ ■ ■

Z nejrůznějších analýz veřejného mínění v USA vyplývá, že popularita úřadujícího prezidenta na začátku krize stoupá. Americký sociolog politiky John Mueller tento jev nazval „fenoménem sjed¬nocování kolem vlajky“. Ony „prémiové body“ dostal od veřejnosti i George Bush ml. za invazi do Afganistanu a do Iráku. Jenže, jak je patrné mimo jiné z výzkumů The Gallup Poll, prošla popularita prezidenta George Bushe ml. za jeho vlády, tedy od ledna 2001 do ledna 2009, pozoruhodným vývojem – což přibližuje připojený graf a s ním spojená tabulka. Ukazuje, jak veřejnost reagovala na prezidentovo jednání v souvislosti s nejvýznamnějšími krizemi a zahraničněpolitickými akcemi.

Souhlas s výkonem prezidenta Gerge Bushe ml.

(únor 2001 – leden 2009; údaje v procentech)

Z grafu je zřejmé, jak dramaticky vzrostl souhlas s výkonem prezidenta mezi výzkumem 7. až 10. září a výzkumem 21. a 22. září 2001 – z 51 % souhlasu na 90 %. Řečeno jinak, jak příznivě se na popularitě prezidenta odrazil postoj k vedení státu po teroristickém útoku 11. září 2001. 7. října 2001 začalo bombardování Afganistanu, 19. října pozemní operace. Až do dobytí Kábulu 13. listopadu téhož roku se udržovala popularita Bushe na 87 %. K invazi do Iráku došlo 18. března 2003 a hlavní operace trvala do 1. května téhož roku. Podle Gallup Poll byl souhlas s Bushovým výkonem funkce 14. až 15. března 44 %, ovšem 5. a ž 7. května dosáhl na 53 %. Podle FOX News/Opinion Dynamics Poll 25. února 2003 souhlasilo s Bushovovým výkonem funkce 55 % dotázaných občanů USA. Ovšem po začátku bojů vyskočil souhlas 25. března na 66 %, 8. dubna dosáhl na 71 % a v 22. dubnu 2003 byl 66 % dotázaných. 6. května, tedy vzápětí po oficiálním oznámení o skončení války, byl na úrovni 65 % dotázaných. Jenže to vše platilo jen do chvíle, kdy se ukázalo, na jak nepravdivě zdůvodněná a špatně připravená byla intervence v Iráku.

Georg Bush ml. během osmi let své vlády ublížil Spojeným státům více než kterýkoliv jeho nepřítel.

Zítra: Obama, radar a globální nula

Autor je profesorem politologie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a vedoucím katedry mezinárodních vztahů a diplomacie na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů University Mateja Bela v Banské Bystrici a spolupracuje s Ústavem politických věd SAV v Bratislavě.

Ukázka z knihy Zahraniční politika USA, kterou na březen 2009 připravuje nakladatelství Professional Publishing.