Nemohu říci, že nakladatelství Sowulo Press patří mezi mé oblíbené vydavatele. Tetování mne příliš nezajímá a východiska některých autorů, zabývajících se hodnocením podstaty a formami působení islámu se mi nelíbí. Jsou obvykle příliš jednoduchá a tendenčně zaměřená a některá konstatování jsou přinejmenším ukvapená. Právě tak nesdílím nadšení pro díla Davida Irvinga a jsem také přesvědčen, že nová publikace Andrewa Carringtona Hitchcocka "Satanova synagoga, historie světové židovské dominance" se bezpochyby stane předmětem ostrých diskuzí.

Vydání Akvarelů lze hodnotit jako součást určitého fenoménu poslední doby. Výrazu čehosi, co by se dalo nazvat fascinací zlem, fascinací fašismem, Adolfem Hitlerem. V našich knihkupectvích je čím dál tím více publikací všeho druhu, týkajících se Třetí říše, historie německého nacismu, historie SS, historie Hitlerjugend, osobností jednotlivých nacistických špiček a období druhé světové války. Je to takové české signum temporis a řekl bych, že to časem vyšumí do ztracena. Vydání Akvarelů je ale přece jen do jisté míry dobrý a užitečný počin. Koriguje totiž některé zkreslené mýty o osobě Adolfa Hitlera. Celé dětství a ještě dlouho po tom jsem byl kupříkladu přesvědčen, že Hitler byl skutečně tapecír, malíř pokojů a navíc neschopný a primitivní idiot. Nebyl. Nejde pochopitelně o tento vytržený detail, ani o to, že by se řemeslník nemohl stát diktátorem, ale o to, že zkreslování popisu historicky významných osob (významných v dobrém, ale i negativním slova smyslu) je nebezpečné. Když nic jiného, tak může, jako v případě Adolfa Hitlera, zesměšňovat zlo, oslabovat reálné nebezpečí, motivovat jeho jisté podcenění a to je docela vážné.

Řada poválečných zahraničních, zejména ruských, ale i českých filmů, dělala z nacistů a ze samotného Hitlera paranoidní, uslintané, uřvané a zbabělé blbečky. Byli to ale lidé, kteří dokázali velice rychle a efektivně a na poměrně dlouhou dobu ovládnout jeden velký, kulturní a velmi významný národ, pokořit téměř celou Evropu a vyvolat světový konflikt apokalyptických rozměrů. To, že prohráli válku, přitom nebyl nějaký úradek osudu, nebo snad převaha morálky a idejí druhé strany, ale, tak jak to bývá, souhra náhod, osobních chyb štábních důstojníků a polních velitelů, nedostatku sebereflexe u samotného Hitlera i nedostatku potřebných prostředků v rozhodujících okamžicích. Pokud by válka nedopadla tak, jak dopadla, mluvili bychom dnes německy a nezabývali bychom se asi otázkou, jak dál v integraci Evropy a zda to či ono integrační opatření oslabuje naší národní identitu. Žádnou bychom neměli a Evropa by již byla více než sjednocená. Zlo totiž obvykle neprohrává se silou a schopnostmi dobra, ale pouze s vlivem a rozsahem vlastních chyb.

Ti nacističtí zločinci totiž nebyli ani paranoidní, ani zbabělí, ani neschopní. Právě tak jako samotný Hitler nebyl tapecír, ale docela slušný malíř s nesporným talentem. Z některých jeho obrazů se dá vyčíst kupříkladu velký smysl pro jednotlivosti, značná trpělivost při vypracování architektonických detailů (viz propracování jednotlivých staveb na obraze Katedrála Svatého Štěpána ve Vídni z roku 1910, nebo různých pohledů na Karlův kostel), ale také určitá touha po klidu a jistém jednoduchém řádu. Na straně druhé technicky ujíždí perspektiva, všechny zobrazené koně mají naprosto shodně vykročeno stejnou nohou, řada osob, doplněných do pohlednicových motivů, má pro nic za nic upaženu pravou ruku a takových detailů, které by jistě se zájmem posoudil psycholog, je na těchto obrazech víc. On ale konec konců nebyl studovaný malíř. Osobně mám rád obrazy a výtvarné umění jako takové. Jsou bezesporu mnohem a mnohem lepší výtvarná díla. Hitlerovým obrazům bych si ale netroufl říci mazanice tak, jak jsem to v poslední době několikrát slyšel a četl. Ostatně tak, jako jeho Mein Kampf není nějaká slabomyslná slátanice, jak je dost často tato bible nacismu klasifikována obvykle těmi, kteří si z ní přečetli patrně jen nadpis a obsah. Neznalost sice hříchu nečiní, ale ničemu neprospěje.

Zkrátka a dobře. Je to Hitler, tak musí být nutně mizerné všechno, co dělal. Pokud totiž tohle připustíme, pak ani nejsme schopni posoudit s dostatečnou invencí jeho osobnost a tedy ani původ toho, co napáchal. Pak nikdy objektivně nezjistíme, proč za ním Němci šli, když ty jeho schopnosti byly tak mizivé. A mnozí za ním šli až do úplného konce. Potom také nejsme schopni posoudit původ jakéhokoli zla, ani memento jeho vzniku. Ani zpětně, ale ani do budoucna. To vše samozřejmě nepoznáme z nějakých obrázků, namalovaných zkoumaným objektem. I ten osobní výtvarný projev je ale součástí výrazu osobnosti a to již komplexně zkoumat lze.

Proto si myslím, že nakladatelský počin pana Fiksy je dobrý, užitečný a celkem i odvážný. Onu publikaci, o které tady tak obšírně referuji, doporučuji všem, kteří se o Adolfu Hitlerovi chtějí zase o něco víc dozvědět.

Zvědavost je obvykle leitmotiv informovanosti a bez té se dnes těžko obejdeme.