V Bibli je napsáno: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub.` Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. (Matouš 5,39)

Kdo je na vině v případě Izraelců a Palestinců? Kdo je viník a zaslouží "spravedlivý" trest? Chvíli jedni tlučou druhé, a chvíli druzí ty první. Všichni požadují spravedlnost, ale když se kácí les, lítají třísky a tyto třísky časem dorostou v nový les. Je-li spravedlivě potrestaný otec, trpí tím nespravedlivě jeho děti. Oni nikomu nic neudělali, proto požadují spravedlnost.

Největší lidské činy smíření jsou vždy spojeny s obětí. Kristus zapálil oheň bratrství mezi všemi lidmi křížem a hoří skrze krev mučedníků. Skrze oběť osvobodil Ghándí Indii, Martin L. King zrovnoprávnil černochy v USA.

Někdo, jako první, musí položit svoji křivdu, svůj nárok na spravedlnost na oltář lásky, míru, pokoje. Musí být milosrdný, darovat milost, obětovat se, milovat nepřítele, aby došlo k usmíření.

Spravedlnost je zobrazována se zavázanýma očima, nevidí, je slepá. Jedná v přítomnosti bez ohledu na budoucnost, bez ohledu na možnost změny. Nevidí následky svých činů.

Jen odpuštění osvobozuje od minulosti. Viník i oběť a jejich příbuzní, přátelé se jen skrze odpuštění zbaví pout minulosti a vymaní z osudovosti příčiny a následku. Ten čin nezmizí, jen s pomocí milosti se bolest může změnit v lásku.

Spravedlnost bez odpuštění zanechává v lidech bolest. Spravedlnost nevyplní v srdci prázdné místo, nezbaví viny. Nedonutí nepřátele k tomu aby se již nenapadali, jen potrestá aktuálního viníka. Samotná spravedlnost nezpůsobí lásku. Někdy naše touha po spravedlnosti v naší nedokonalosti způsobí nespravedlnost.

Jen když oběť odpustí a viník přijme milost, teprve tehdy mohou sdílet svoji bolest, mohou spolu hovořit, mohou se poznat, mohou se milovat. Neohrozí nespravedlností někoho dalšího. Tak se balvan, závaží z minulosti, může proměnit v základní kámen budoucích dobrých vztahů.

Když Izraelci po vyvedení z Egypta přišli poprvé k zemi zaslíbené, nechtěli vstoupit, nevěřili Bohu, že se postará. Bůh jejich nedůvěru - nevíru potrestal čtyřicetiletým putováním po poušti. V pozdějších časech, pokud plnili jeho vůli dle uzavřené smlouvy, Bůh je spravedlivě dle uzavřené smlouvy odměňoval. Odpadávali od něj a on dopouštěl jejich spravedlivé potrestání. Ale tato spravedlnost nevedla k lásce Izraelitů vůči Bohu. Bůh měl jejich úctu, bázeň, respekt, nazývali ho Hospodin, všemohoucí Bohatýr. Tak se Izraelský národ potácel od období rozkvětu k obdobím úpadku a naopak. Mezi zločinem a trestem; dobrem a obdarováním. Proto Bůh seslal Syna, aby uzavřel novou smlouvu, aby vzal na sebe naše hříchy , udělil nám milost. Teprve, až světu daroval milost, dokážeme mu opětovat lásku, nazýváme ho Abba, Tatínku, Milovaný. Nyní můžeme, i přes naše chyby a nedostatky, směřovat s vědomím milosti ke spáse světa.

Ano, tento článek je náboženský. Ano, tento článek je idealistický. Ale jen díky svému náboženství, s tím spojenou vírou v ideály a snahou žít podle nich mám naději, že jednou zavládne láska mezi všemi.

Dokud si Izraelité s Palestinci po vykonání "spravedlnosti" neodpustí a neprojeví milost, nikdy se nedočkají trvalého míru. Základní otázkou není kdo vyhraje, ale kdo jako první učiní ten na první pohled nesmyslný krok milosti a vytrvá na cestě, dokud z pout "spravedlnosti" neosvobodí sebe i druhé. Není to lehká cesta, vyžaduje velké oběti ode všech zúčastněných, bude třeba přetrpět nespravedlnost. Je to ale bohužel jediná cesta k trvalému míru. Ani genocida nepomůže. Neboť zanechá nenávist v srdci a ta si brzy najde nový "spravedlivý" cíl.

Proto nám všem přeji, ať se nenecháme spoutat spravedlností, či touhou po ní, ale ať dáváme odpuštění a přijímáme milost.