Vzpomeňme jen na úvahy o naší společností a jejím možném vývoji v tisku, odborných společenských časopisech, novou vlnu ve filmové tvorbě, sociologii, filozofii, historii, literatuře i různé tendence k organizačním změnám na určitých administrativních či přímo vládních institucích. Prvé náznaky byly znát již počátkem šedesátých let. To byla podstata celospolečenských změn a aktivizování našich občanů.

Navíc to byla i zpráva světu – sdělení o hledání nové vize. Jednalo se o vzepnutí intelektuálních sil společnosti v každém spektru aktivního života. Tyto podstatné a rozhodující věci pod symbolem „socialismus s lidskou tvář“ jsou nyní vnímány, jako by se nestaly. Máme tu ale vpád vojsk Varšavské smlouvy.

Ten mě zastihl v New Yorku na československé Stálé misi při OSN. Vzhledem k okupované Praze, OSN zůstalo jedinou možnou platformou pro veřejný protest a hájení československé pozice.

21. srpna požádalo 6 členů Rady bezpečnosti o její svolání – Francie, Dánsko, Kanada, USA a Paraguay. Později se připojil Senegal. Na druhé straně stál SSSR a Maďarsko jako členové Rady a přizvané Polsko a Bulharsko. Argumenty sovětské strany byly dvojí. Nejprve, že vojska vstoupila na základě „pozvání“- Vzhledem k neudržitelnosti tohoto argumentu přešli později na „kontrarevoluční činnost“ s příkladem vraždění v Maďarsku, jako v roce 1956. USA a ostatní země vystupovaly s rozhodností, neutrální země však dosti zdrženlivě. To proto, že zároveň probíhala také válka ve Vietnamu.

Sám jsem byl na misi jako politický pracovník, s možností dobrých kontaktů jak na USA, tak na SSSR. Velvyslanec Milan Klusák, zeť prezidenta Svobody, byl v Praze a jeho zástupce Jan Mužík sledoval ekonomické otázky. Ministerstvo zahraničí zaslalo pokyn se jednání neúčastnit. Přesto jsme se rozhodli, že se přihlásíme do debaty. Mužík obsadil místo a já jsem mu v předpokoji napsal projev, odmítající argumenty účastníků agrese. Odvolali jsme se na prohlášení ÚV KSČ a vlády. Mužík sám dodal z hlavy poslední odstavec, odmítající paralelu s maďarskými událostmi.

Ministr zahraničí Jiří Hájek, který v tu dobu byl i s jinými ministry v Bělehradě, přiletěl do New Yorku, aby se jednání účastnil. Na pokyn z Prahy „nejednat“ jsme nereagovali a Hájek si sám připravil projev. Celou dobu jsme se snažili spojit s prezidentem, dlícím v Moskvě, což se nám nikdy nepodařilo.

Otázkou bylo, zda a nakolik případné vystoupení ministra Hájka může napomoci probíhajícímu jednání v Moskvě, či ho poškodit. Znal jsem Hájka dobře a věděl jsem, že pokyn bude respektovat. Byl to člověk v moderní čs. diplomacii nesouměřitelný. Stejně tak jako nesouměřitelnou byla jeho pozdější posice v disentu, a to i vzhledem k jeho vztahům, i osobním, k vedoucím představitelům západní Evropy. Měl  velkou analytickou schopnost předvídat vývoj. Na druhé straně jako intelektuál, jehož škála uvažování zahrnovala i schopnost posoudit negativní důsledky každého rozhodnutí, byl pochopitelně nerozhodný. Když se Hájek přihlásil o slovo, okamžitě nám byl (kupodivu...) doručen pokyn z Moskvy, prý od prezidenta, aby Hájek nevystupoval a bezodkladně se vrátil do Prahy. Pokyn jsem mu však předal až po předneseném projevu... Došlo tak k plnému využití v té době jediné mezinárodní platformy na uplatnění československého stanoviska a protestu. Poté Hájek odletěl přes Švýcarsko do Prahy.

Charakteristickým v té době byl i vztah USA k intervenci. Kromě veřejných a pochopitelných protestů ihned 21. srpna mi „styčný důstojník“ CIA oznámil, že bychom si měli uvědomit, že na mezinárodně politické scéně jsou mnohem podstatnější věci než invaze do Prahy. Projednává se dohoda o ukončení války ve Vietnamu (dokonce za našeho zprostředkování) a hlavně Smlouva o nešíření jaderních zbraní a postupném snižování jejich stavů. Uzavřel charakteristicky pro jejich přístup příslovečnou větou „O co vlastně jde? Byli jste socialistickou zemí a zůstáváte socialistickou zemí...“. Svým způsobem je třeba nejenom jeho argumenty uznat, ale i dnes už musíme hodnotit rok 1968 i jako rok nejužší americko-sovětské spolupráce. Jako člověk, který se zabývá mezinárodními vztahy a znající literaturu k tomuto období, to musím potvrdit. Roku 1968 je vždy věnován velký důraz z hlediska porozumění a počínajícímu strategickému partnerství USA a SSSR. Invaze je z mocenského pohledu chápána jako interní záležitost, pokud vůbec o ni je zmínka.

Význam roku 1968 je nezpochybnitelný z hlediska hodnocení a jeho přínosu pro vlastní společnost a hledání jiné cesty. V Československu byly těmto úvahám dány podmínky jako nejvyspělejší ze zemí východního bloku. Tyto změny, aby byly reálné a efektivní, by však musely přijít z centra moci – což je z Moskvy. To je ale již o Gorbačovovi, a bylo by proto mnohem záslužnější se dnes zabývat i tím, jak dalece právě ruská perestrojka model pražského jara přebírala. Zde rozhodně nemusíme být skromní.

O tom se však diskuse překvapivě v souvislostí s rokem 1968 nevedou. Snad později – za dalších 10 let. Dnes tvrdíme, že Gorbačova „uzbrojil Reagan“, aby začal změny v Rusku, a to nám stačí. Kdo nám ale uzbrojil Novotného? A proč ne Kubu, i když ta Američanům vadí více? Nezapomeňme také, že to byl Reagan, který po svém nástupu ihned zrušil embargo na dodávky obilí do Ruska. Proč?

Malá, ale velmi podstatná poznámka na závěr.

Invaze je o vojácích. Měli jsme zde sovětské základny. Změny se však děly a z agresorova vojska se postupně stala Gorbačovova vojska. Československou armádu jsme si my sami naopak vyčistili od „podvratných živlů“, takže na ni měl Jakeš do posledního dechu spoleh. Dobře to chápala, i jako nevoják, Jiřina Šiklová. Cituji: „V listopadu 1989 jsme se příslušníků ministerstva vnitra nemuseli bát, bylo jich málo. Lidové milice byly nespolehlivé, (také se brzy rozprchly), strach šel jedině z Československé armády.“

Věděl to i Jiří Hájek, který na zahraničně politické otázky v disentu měl největší vliv. Proto, jak se jednou vyjádřil také v televizi Václav Havel, on sám před revolucí jednal se sovětskými vojsky. Ovšem překvapivě nebo účelově již zapomněl, jak řekl, o co šlo. Mohu mu to připomenout, neboť jsem rovněž z pověření Hájka (mimochodem jsem byl také 2x v Moskvě rovněž z jeho pověření „na koberečku“, proč stále nic neděláme), byl jednat s ruskými důstojníky v Milovicích a to již v březnu 1989. Ne o tom, aby byli v případě přechodu moci neutrální, ale aby pomohli předejít případným akcím Československé armády, které jsme nemohli vyloučit. Předně vyjádřením svého důrazného stanoviska vůči ÚV KSČ, dále vůči velení ČSA a pokud by tyto kroky byly neúčinné, měli Ruskové zaujmout jednoznačný postoj, nikoliv neutrální, ale na straně předpokládaných změn. Kdo má schopnost politického uvažování, neměl by být překvapen. Zvláště pod dojmem, že tato „naše československá“ armáda měla své tanky v listopadu připravené nedaleko Prahy a čekala jen na stranický pokyn, aby udělala v Praze pořádek – po vojensku.

Takže sovětská armáda byla schopna intervenovat i v roce 1989. Kdo jí poděkuje? Nebo ji budeme jen stále odsuzovat? V ohrožení byly „naše děti“ v Praze a právě Rusové svým postojem zajišťovali jejich ochranu před potenciálním nebezpečím. A ono to nebezpečí nebylo tak nereálné – vzpomeňme na Rumunsko.

text byl odvysílán na ČRo 6