Byl nejbližším kamarádem mého otce - on i jeho žena Ivana. Říkal jsem mu v dětství strejda a nikdy nikomu neublížil, a to ani tehdy, když mohl. Jenže už je mrtvý a bránit se neumí. A i kdyby byl živý, bylo by mu sedmdesát devět či osmdesát let a bránit by se ani nemohl a nejspíš už ani nechtěl. Proč? Mirek byl prostě takový. Tichý a skromný filosof. Rybář, šachista a hráč klasické hudby na 12 strunnou kytaru. Naučil se sám hrát, protože hledal harmonii. Kuřák dýmek. To naučil i mého otce. Filosofie dává ale větší klid na dýmku než sochařství. Člověk po nekonečně dlouhou dobu šťastný a bydlící jen mezi svými knihami ve své pracovně. Zbytek velkého bytu v Hradební ulici viděl jen tehdy, když šel do ledničky.

Dlask byl filosof, odkojený i přes dobu, během které studoval a částečně i pracoval, klasiky. Ne pouze Engelsem či Marxem, kterého si ale vážil, a už vůbec ne Leninem, kterým pohrdal. Hegelem, Heideggerem. Půjčoval mi Sørena Aabye Kierkegaarda. V češtině. Člověk, kterému byla cizí honba za majetkem a světskými požitky. V obhajobě své pravdy ale zarputilý . Dlouhé hodiny dokázal se svými přáteli trávit v hospodě či vinárně a vášnivě se hádat, hledat v dýmu a hluku sociální spravedlnost, harmonii, hledat smysl bytí. Přít se o to, co je umění. Rozebírat Sartra, strukturalismus. Pomlouvat konjukturální hlupáky a dogmatiky. A pak táhnout ztemnělou noční Prahou za zpěvu moravských či bělogvardějských písní či ruských odrhovaček, porážet popelnice a plašit kočky. Tančit kozáčka na kolejích ztemnělého města. Ráázcvětáááli jáábloni i grůůůši.... Byl bohém, který měl kolem sebe vždy řadu přátel z výtvarného světa a v jejich umu hledal inspiraci i pro sebe. Záviděl jim jejich fantazii a schopnost vtělit hlíně, kamenu či barvám onen pomíjivý život, kterému říkáme umění. Co je umění? Co ještě je umění a co už ne? Proč? Vážil si Štěcha a pohrdal Šindelářem. Byl filosof, kterého nikdo nikdy nezlomil a ani se o to nepokoušel. Byl filosof, který žil tak, jak si myslel že je to správné a jak psal či přednášel, tak i žil. Skromně. Neokázale. Nepotřeboval šít u Knížete nebo u Adama. Hubertus jeho dvoumetrovému tělu stačil. Marxistický dialektik, nikoliv a nikdy pro třídní boj nadšený leninista. Agrese mu byla cizí. Inter arma silent musae.

Znal svět z té lepší i té horší stránky, neměl iluze o věcech, ani o lidech, ani o historii. A nejspíš proto neidealizoval ani budoucnost a zachoval střízlivou rozvahu i v době, kdy jiní propadali romantickému nadšení. Byl člověk smířený s okolím i těmi kapry, na které marně čekal v oprýskané pramici uprostřed Vltavy a pozoroval cinkot stařičkých tramvají na nábřeží. Nepotřeboval stoupat v hierarchii fakulty, nepotřeboval se hnát za tituly a kariérou. Nikdy nevyhledával bojiště politiky a věděl, že mnohé sny a touhy jeho vrstevníků či učebnicových klasiků jsou a vždy byly falešné. Hledal klid. Harmonii. Dokonalost.

Tento člověk by nikdy nebyl schopen udat spolužáky, kamarády, známé. Jeho JÁ by mu to nedovolilo. Bylo to proti všemu, co kdy říkal a svým životem i dělal. Bylo to proti jeho komunistickému přesvědčení.

V mých čtyřech letech během jedné z tajných návštěv mého otce v Hradební ulici při procházce Prahou (tajné proto, že matka tyto výlety neměla ráda, neb vždy končily jedním (jdeme na jedno?) či dvěma, či třemi, či čtyřmi kousky Staropramene) odpovídal na mé všetečné dotazy (proč dědeček nemá větší důchod a z čeho se důchod počítá) a neříkal, že nemá čas. Odložil dýmku na zelenou, oprýskanou majolikovou misku v knihovně , kterou na své fajfky kdysi v době studií dostal k vánocům od mé matky a na starý zažloutlý dřevitý papír mi kreslil, jak já, malý človíček, budu od státu dostávat (už za tři roky) vzdělání (a stát bude platit mé učitele. Jo, třeba i mne, Štěpánku) , abych pak mohl pracovat (a to musím? Musíš.) a vydělávat peníze (na tvoji školu musel pracovat a dávat peníze dědeček, tak ho nezklam). Z části toho, co vyděláš a nedostatneš, stát zaplatí školu dětem, které se teď ještě nenarodily a tvému tátovi dá důchod, až bude starý. A až budeš starý ty, tak zas tvoje děti, které v té době už budou pracovat, budou platit na tvůj důchod a ty budeš také nadávat, že je to málo... A proč? Proč budeš nadávat? Protože se málo učily a pak málo vydělávaly a málo zaplatily... Na závěr dodal Mirek Dlask poučku, která se dobře pamatovala. Od té doby vím, že utratit mohu jen jednu korunu ze tří, které vydělám. Protože jednou korunou splácím dluh, který jsem udělal jako dítě a druhou si předplácím klidné a spokojené stáří.

Jen kdyby to byla dnes pravda... Ale co je pravda? Můžeme říci, že se něco nestane jen proto, že se to ještě nestalo? V tom je síla optimismu.

Ona památná debata o ekonomice, pojistné a důchodové matematice, inflaci, spoření a koloběhu generací, sociálních jistotách a pokroku trvala tři hodiny. Došlo i na Marxe a dialektiku. Došlo i na definici lumpenproletariátu. Jako později ještě mnohokrát. (Blbneš mu hlavu, děl můj otec.) Vypili jsme při tom dva horké silné, temně zlatohnědé čaje, které nám teta Ivana připravila a zjevně nesvůj a nudící se otec se dozvěděl od svého kamaráda filosofa, při loučení ve dveřích, že už jsem dospělý (jo, ve čtyřech letech. Co chceš? Někoho to nepostihne do smrti...), že mám právo se ptát a mám právo dostat odpověď. Vždy. Pokud ji nedostanu, mám právo se ptát jinde. Vždy. Venku už byla dávno tma a tramvají foukal zimní vítr. Průvodčí cinkal na kožený řemínek. K večeři jsme přišli pozdě a otec to svedl na mne, tenkrát právem. Mlčel jsem. Od té doby jsem věděl, že jsem dospělý. Byl jsem na to hrdý. Byly mi UŽ čtyři. A své právo ptát se a dostat odpověď jsem uplatňoval pak už vždy a vůči všem. Byl jsem nesnesitelný. Přemoudřelé dítě, které se ptalo hůř než dospělý, kdesi si sehnalo návod na všetečné a hodně složité otázky, vymámilo bůhvíkde odpovědi skoro na každou z nich a pak ostatní dospělé (včetně vyděšených rodičů) poučovalo a uvádělo do rozpaků. Zvlášť jsem se těmito kousky bavil posléze ve vzdělávacím zařízení, které se jmenovalo škola. U učitelů jsem vzbuzoval paniku.

Historka vyhrabaná ze zapomenuté zásuvky osobní paměti je stejnou sebeuspokojivou orální historií, jako prohlášení nějakého jedenaosmdesátiletého historika pro ČTK o skutečnostech před více než padesáti lety. On, stejně jako já, máme nějaké vzpomínky na doby dávno minulé. On, stejně jako já, máme v paměti mezery (Nikdy si nemůžeš pamatovat všechno. Vždy si ale musíš pamatovat, kde co najdeš. Proto pracuji v knihovně.) On, stejně jako já pro svá tvrzení nemáme žádný důkaz (tvrzení není důkaz tvrzení, zapamatuj si to), on jako já vnímáme svět subjektivně (ty jsi subjekt a já taky. Kdo z nás má pravdu? Ani jeden. Nebo oba. To je subjektivní. Nebo jen jeden z nás. Tím, že tvrdíš, že máš pravdu, ještě neznamená, že ji máš. Jediným kritériem pravdivosti čehokoliv je shoda se skutečností.) a pravda má být objektivní (když je subjektivní, není to pravda, ale ideologie, zapamatuj si to.). Co je ideologie? Když má ten, co něco tvrdí, nějaký zájem na tom, abys uvěřil, že to co tvrdí, je pravda. Zapamatuj si to. Je to "forma společenského vědomí, která je výrazem třídních zájmů". Od té doby před více než čtyřiceti lety to vím. Dnes se ovšem neříká třídní.

Marxistický filosof Dlask nebyl udavač. Ani jeho manželka. Na to byli příliš málo "angažovaní" a příliš málo ambiciózní. V oněch bouřlivých dobách Pražského jara se nachomýtl k lecčemu. Dokonce dostal přes držku při demolici Aeroflotu v březnu 1969. Neházel dlažební kostky. Naopak. Vraceje se z hospody, stoupl si na popelnici a řval: "Neblbněte, dyť na to čekaj". Někdo z rozvášněného davu ho sundal z popelnice pěstí. Od té doby už nikomu svůj názor hlasitě nevnucoval. Nikdy. Ale nenechal si ho ani nikým vnutit. Po roce 1968 se stoickým klidem odešel z katedry marxismu leninismu jen proto, že veřejně odmítl nazvat okupaci bratrskou internacionální pomocí. Nepodepsal a šel. Pro revizonismus. Měl z toho legraci, ale přiznával, že měli pravdu. Byl revizionista. Ptal se. Třeba sám sebe. A vyžadoval odpovědi. I od sebe sama. Vyhodili ho z partaje. Chtěl revizi. Argumentoval. Potvrdili vyhození. Už nechtěl nic. Dál chytal ryby na Vltavě, dál hrál šachy. Jen židli v jedné kanceláři vyměnil za židli jiné kanceláři. Stal se knihovníkem na právnické fakultě. Studoval. Kdo chtěl, dozvěděl se od něj mnohé. Celý život. Studoval totiž život. Prostřednictvím otázek těch, kteří se ptali. Kteří náhodou zabloudili do fakultní knihovny. Filosofie a právo vytvářejí spletitý systém vztahů. Moc a její nástroje.

Klíči necinkal kdysi, klíči necinkal ani v tom sychravě vlhkém listopadu, kdy Václavským náměstím zněly tlampače, Havel a Kubišová s Gottem. Po roce 1989 ho rehabilitovali a dostal docenturu. Zase mohl učit. Využil toho jen symbolicky. Ale mezi studenty zůstal až do své smrti. Byly mu už dávno cizí emoce. Určitě nenávist, ale myslím, že i láska. Své ženě byl věrný, ale bylo to soužití podivné. Dva lidé ve velkém bytě s vysokými stropy. Dva lidé kteří se čtyřicet let míjeli a odevzdaně spolu tiše a nenápadně žili.

Zvykli jsme si věřit dokumentům v domnění, že co je psáno, je i dáno. Je to stejně nesmyslná představa, jako že jsou všichni poctiví. Kdokoliv jiný může mít na Miroslava Dlaska úplně jiné vzpomínky. Nikdy nedají dohromady plastický portrét. Každý příliš racionální systém nutí ke zkratkám. Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč. Juan Ramón Jimenéz. To je dedikace Ray Bradburyho na úvod vynikající knihy o totalitě 451 stupňů Fahrenheita. Dodnes jsou některé věci tabu. I z nedávné minulosti. Dodnes policie přikrašluje protokoly o výslechu či dopravní nehodě. Proč si myslíme, že to masově nedělala kdysi? Proč si myslíme, že není možné cíleně falšovat dějiny? Jen proto, že nějaký hlupák to označí za "konspirační teorii"?

Každý stát zná způsob, jak vytvořit krycí legendu komukoliv. Bez dokonalých krycích legend nelze provádět špionáž. Dokonalá krycí legenda musí obstát prověrku kontrašpionáží protivníka i spojence. Svět chce být klamán. Co je to papír? A proč novinám říkáme noviny? Proč by dnes (či uprostřed zimy 1989, ještě dříve, než archivy změnily majitele) nemohl někdo sednout k dobovému prázdnému papíru a dobovému psacímu stroji s dobovou páskou, se znalostí jiných dokumentů a podpisového vzoru nemohl naklepat jeden dokument namísto druhého dokumentu , dobovým inkoustem podepsat dobovou postavu a vydávat zlovolnou konstrukci za realitu? Jen tak? Jen proto, že jeden domnělý účastník bude příliš starý, než aby si pamatoval, až to praskne. Protože druhý bude mrtvý a několik dalších lidí se bude navzájem utvrzovat, že se z naivních hlupáků stanou historici jen proto, že historii vystudovali, ale nic se z ní nenaučili?

Vždyť oni všichni reprezentují onu nenáviděnou revanš, řekne si falzifikátor o účelově vzniklé instituci Ústavu pro tvorbu totality. V Bradburyho románu jsou domy z nehořlavého materiálu a požárníci chodí a pálí knihy. Proč nemůže být všechno naopak? Jen proto, že tomu věříme? Jaký objektivní důkaz pro svou víru máme? O interaktivní televizi se snažíme a televize přes půl stěny už máme. Stejně jako nekonečné seriály.

Nevěřím. Pochybuji. Pochybuji proto, že v té tajné tiskárně falešných i pravých dokumentů jsem byl několikrát. Sídlila v druhém suterénu jedné budovy na pražském nábřeží. A vím, že zažloutle starého, dobového papíru s mnoha hlavičkami i bez nich, mnoha razítky i podpisovými vzory, štočky, kasami s různým písmem, inkousty a barvami z různých dob a mnoha archivními psacími stroji i příklopkou, na které se tisklo ještě ilegální Rudé právo, tam bylo dost na výrobu spletitých zákulisních historek. I na tvorbu spisu, který způsobí smrt kohokoliv z nepohodlných. Cyklostyly dávno vyřazené, průklepové papíry i uhláky. Vše, co je třeba - od kořistné předválečné Underwoodky přes socialistické Zety až po vládní mechanické i elektrické IBM. Kartotéka s miliony jmen a osobních údajů byla o dvě patra výš.

Nevěřím ničemu z těch kompromateriálů, které se objevují dva dny před volbami. Pochybuji, protože tiskařskou dílnu ÚV KSČ rozprodali po jednotlivých strojích novopečeným soukromníkům hned v roce 1990. Padělatelskou dílnu ministerstva vnitra koupil (celou) Viktor Kožený a udělal z ní soukromou tiskárnu cenin. Prodal mu ji "demokratický" ministr vnitra. Tiskárna v podzemí Úřadu vlády pracuje dodnes, jen se trochu zmodernizovala. Dodnes ale sází prezidentské pozvánky a jídelní lístky na státní večeře starým způsobem z kasy a tiskne mašinou starou sto let na ruční papír. Jsou v Praze ještě dvě taková pracoviště, která dokáží vše, i nemožné. Ale vzít papír z roku 1950 a napsat na něj strojem z roku 1950 dopis stylem roku 1950, to je umění? Podepsat nějakého už dávno mrtvého policejního komisaře, který takovýchto hlášení nahoru poslal desítky? To není náhoda, ani příliš těžká úloha. Jste hlupáci, věříte-li. A hlupákům to patří.

Pochybuji, protože jsem ve svém životě poznal lidi slušné i svině. A nevěřím. Zkušenost. Mezi komunisty těch sviní nebylo víc než mezi disidenty či naprosto lhostejnými občany-ovcemi. Kdekomu už je dnes jedno, jestli jeden disident a kýmsi adorovaná spisovatelská ikona, která poslední knihu česky napsala před mnoha lety, udala kdysi dávno v mládí nějakého kopečkáře, kterého po jeho emigraci doopravdy vyškolili Američané v oné diverzantské vile na předměstí Mnichova. A ne že ne. Vyškolili. A poslali ho sem nazpátek, aby škodil. Tak jakýpak soucit. Posílali je sem, protože se jich báli. Báli se jejich fanatické nenávisti, odhodlání, vytrvalosti a kreativity. Posílali je a jejich prvním úkolem bylo, aby přežili i to, když je zradili oni sami. A oni je zrazovali, jak mi kdysi potvrdil jejich školitel. Na životnosti agentů chodců nezáleželo. Strategií nebylo, aby doopravdy uškodili, měli jen povzbudit plošnou hysterii a represe, kterých by bylo možné proti novému nepříteli použít propagandisticky. Byla studená válka a svět se připravoval na třetí světovou.

Špionáž je trestná v každé zemi, dokonce i v té "demokratické" České republice. Dokonce ještě i dnes. Neoznámení špionáže a prokazatelného špiona je trestný čin ještě i dnes. Natožpak v padesátých letech.

Svědčím proto stejně nevěrohodně jako samozvaní Urválkové z Ústavu pro tvorbu totality, staří literární historici i skoro mladistvé hyeny z médií. Svědčím ale ve prospěch mrtvého, kterého obviňují ze zločinu a on se nemůže bránit. Svědčím o tom, že to byl člověk nadmíru slušný a z toho, jak já jsem ho znal dlouhá desetiletí, neschopný jít na okresní kriminálku a udat nějakého známého svojí dívky. Bez ohledu na to, že to byl grázl, který si to nejspíš zasloužil. Protokol o výslechu svědka podepsaný svědkem není ono hlášení nahoru, které se našlo. Ani vlastnoručně podepsané podání vysvětlení ostatních aktérů té kauzy neexistuje. Svědčím. Protože ten mrtvý mi dal lásku ke knihám, k filosofii, k samostatnému kritickému přemýšlení. Svědčím, protože tu jednu korunu mu dlužím.

Jo, a věřit mi nemusíte.