Například událost, kdy jsem se po základní škole v roce 1975 hlásil na učební obor s maturitou a nebyl jsem přijat, zatímco spolužák, který přijímací zkoušky na rozdíl ode mne neudělal a který už předem prohlásil, že přijat bude, skutečně přijat byl, nezapomenu nikdy. Stejně jako řadu dalších velmi podobných událostí, ať už v nich hrál roli kritický postoj otce k událostem srpna 1968 nebo později vlastní otevřeně prezentované názory. Nicméně po dění v roce 1989 a své aktivní účasti v něm, následném poměrně drsném vystřízlivění a skepsi; poté, co míra nespokojenosti mě znovu donutila překonat pasivitu, jsem začal znovu přemýšlet a hledat.

A ke svému překvapení jsem zjišťoval, že ať hledám jakkoli, nejvíc názorových podobností mezi mnou a parlamentními stranami nacházím u KSČM. Což postupně vedlo k tomu, že jsem nakonec, někdy před třemi lety, zkusil nahlédnout přímo do té "jámy lvové". A říkám zcela otevřeně, že to vůbec nebylo jednoduché dilema.

Když pak u nás v Ostravě začala aktivita proti stavbě amerického radaru v Brdech, já přišel mezi aktivisty a uviděl některé již známé tváře, už jsem s tím problém neměl, naopak. Mezi členy a sympatizanty KSČM jsem poznal i lidi, kterým věřím skoro jako sobě. A to jsem, pokud jde o důvěru, díky životním zkušenostem poměrně zdrženlivý.

A proč budu KSČM volit? Protože volební počínání občana stejně jako politika (alespoň ve své původní, nedeformované podobě coby služba veřejnosti) jsou o kompromisu, o tom vybrat a zvolit to nejméně špatné. A protože právě ti, kteří ještě před osmnácti lety volali po politické pluralitě, se dnes snaží udržet si moc za každou cenu a nám občanům pod maskou demokracie servírují něco, co se stále více začíná podobat nové totalitě, tentokrát ekonomické, která je ovšem proti té ideologické ve svém praktickém dopadu na průměrného občana mnohem závažnější. A taky proto, že KSČM je jedinou parlamentní stranou, která je ve svém odporu vůči americkému radaru a transatlantické servilitě zcela jednoznačná.

Co vidím na KSČM pozitivního? V komunistické straně, tehdy ještě KSČ, se díky listopadu 89 uskutečnilo něco naprosto zásadního - to, čeho (žel) nebyla sama schopna už dávno, a to ani po Gorbačovem přestřižené pupeční šňůře z Moskvy - eliminace většiny prospěchářů. A to tím nejpřirozenějším a nejúčinnějším způsobem. Naproti tomu u nově vznikající ODS došlo k trendu zcela opačnému.

A protože jsem tehdy byl u toho, mohu s jistotou prohlásit, že nejde o pouhou moji spekulaci či snahu dehonestovat. Nezapomenu jak ti, kteří se teprve na sklonku roku 1989 učili vyslovovat termín tržní mechanismus, se záhy stali jeho nejhorlivějšími stoupenci. Nebo jak jsem na ustavujícím sněmu místního sdružení ODS volal po co možná nejpřísnějších kriteriích pro přijetí za člena a jak jsem byl se svým návrhem smeten. Zda proto, že by těmito kritérii neprošli mnozí tehdy již pohotově překabátění, pro počet členů tak malý, že ztěží pokryl kandidátní listinu či z jiných důvodů, nechť posoudí sám čtenář.

Faktem je, že to bylo poprvé, kdy se mi postesklo po otevřenosti a mnohostrannosti všech těch spontánních veřejných diskusí a kdy se znovu dostavil ten pocit, že už to není to pravé, to moje, ale že cosi opět začíná páchnout. Tehdy ODS podle mne zahodila svoji příležitost. Protože má-li jakákoli významná či vládnoucí politická strana mít dlouhodobě dostatečnou důvěru potažmo podporu voličů, musí se stát a zůstat široce veřejně prospěšnou a k tomu potřebuje mít ochranné prvky proti vstupu a působení prospěchářů nastaveny co možná nejvýš.

Jinak se z moci stává pouhý putovní pohár prospěchářů - deprivantů, přičemž na aktuální barvě jejich dresu vůbec nezáleží. Pokoušet se suplovat důvěru voličů politikařením, manipulací, silou či dokonce neskrývanou hrubostí přesvědčovat občany o marnosti jejich úsilí o změnu je zoufale krátkozraké a byť s určitým zpožděním, nakonec vždy bude voliči adekvátně zúčtováno.

Na závěr si ještě dovolím vzkaz těm, kteří se, jak je v naší "demokracii" obvyklé, budou pokoušet nasazovat mi psí hlavu: jednak mě termínem komunista rozhodně nemůžete urazit, a pak - nemohu uspokojivě odpovědět na otázku, zda jsem či nejsem komunista, protože budeme-li poctivě hledat definici komunismu dnes, zjistíme, že ani samotná KSČM v tom zdaleka nemá jasno, ale že uvnitř hledá a diskutuje, podobně jako nemalá část ostatní domácí levicové scény. A ani samotná KSČM dle svého vlastního programu není čistou komunistickou stranou. Což je bezpochyby prvek pozitivní.

Mohu jen říci, že hodlám i nadále zůstat kritickým, co možná nejvíc nezávislým svobodomyslníkem, vyzývajícím k otevřené diskusi všechny, kterým jde o naplňování zájmů většiny.