Jednoduše se pokusil nás zmanipulovat. Když toho nedosáhl, naznal, že jsme již proto jeho nepřáteli a označil nás nejhorším možným výrazem, který ho napadl. Poté už následoval další "logický" krok, totiž ortel. Formule transformace frustrované potřeby uznání v agresi zní: Distance=nepřátelství=bolševik=likvidace. Jakmile je někdo jednou "bolševik", nespadá už mezi lidské bytosti a cokoli je vůči němu dovoleno. Jednoduché, prosté, účinné, byť šlo zjevně o fantazijní výplod chorého mozku kohosi, kdo nejspíš naposledy vzal lázeň v den svých osmnáctých narozenin.

Chcete-li se stát historikem, musíte zvládnout přijímací testy, mít Sitzfleisch k přečtení hory knih, naučit se jazykům a složit řadu obtížných zkoušek. Když tohle všechno dokážete, smíte se legitimně věnovat často poměrně nudné a špatně honorované vědecké práci.

Chcete-li se však stát "badatelem" Úřadu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), stačí vyplnit jediný formulář. Tuhle informaci nemám z vlastní hlavy, praxi nedávno popsal spolupracovník ústavu v pravidelném pořadu Radiožurnálu. Když formulář vyplníte -- to prakticky znamená, když umíte psát -- smíte utvářet lidské osudy. Když to vezmete za správný konec, získáte moc zničit pověst, existenci, celý život lidí dostatečně starých a významných, aby se o ně předchozí režim jakkoliv bezvýznamně otřel. Někdo nechce přistoupit na vaši hru. Jestliže se však nezapojil, jedná nevlídně, asi nesouhlasí. Kdo nesouhlasí, je jiný, jde tedy o nepřítele. Největším nepřítelem badatele ÚSTRu je bolševik. A bolševického udavače přece není žádná škoda zlikvidovat, když mu na prahu osmdesátky dočista zničíte pověst. Distance=nepřátelství=bolševik=likvidace.

Tolik funkcionální hledisko, které - jak vidět - vůbec nemusí souviset s pravdivostní hodnotou výroků, ale zahrnuje především svévolnou manipulaci s významy. Právo "badatele" ÚSTRu označit někoho za bolševického udavače nevyplývá z toho, že by "badatel" byl profesionálně kvalifikován zkoumat tvrzení obsažená v historických dokumentech a odlišit pravdivá od nepravdivých, ale z velmi lacino získaného vztahu k instituci, díky němuž jisté významné věci prostě smí říkat, aniž by nesl zodpovědnost. Když se tedy majiteli klíčů zdá, že "na někoho" cosi objevil, nemá zapotřebí s dokumenty pracovat kriticky (jako historik) ani dodržovat jistá pravidla, pokud vznáší obvinění (jako soudce). Prostě "vypálí" - a nechá projektil působit v cíli. V tomto ohledu se funkce "badatele" ÚSTRu náramně podobá funkci žalobců v procesech z 50. let. Pravzorem obou figur je, s prominutím, středověký sračkomet -- koho zasáhnou, páchne. Raz dva, jedeme: Kdo vlastnil pole, je kulak, kdo údajně hlásil něčí pohyb, udavač. O definitivní likvidaci terče se již starají další, "hygienické" součásti mašinérie. Zda se zasažený stal terčem právem či neprávem, o to se tu nejedná, v danou chvíli to ani nemáme možnost zjistit, a koneckonců na tom nesejde. Důležitý je totiž výkon symbolické moci.

A hledisko věcné? Článek o střídání generací v českém veřejném životě, který připravuje Ondřej Slačálek, argumentuje, že Pražské jaro bylo mimo jiné vzpourou kultivovanější a vzdělanější generace reálsocialistického establišmentu, k níž patřil i Milan Kundera, proti jejím sekernickým předchůdcům. Sekerníky do jejich pozic kvalifikovala většinou jen ideologická spolehlivost. Osmašedesátníci chtěli dosáhnout něčeho nového, kdežto sekerníci věděli, že nic nového už nesvedou - proto se dovolávali starých zásluh a drželi mocenských pozic. Kompetence versus ideologická ortodoxie -- tak lze shrnout formuli zápasu. A vlastně nejen tehdejšího.

Milan Kundera je i tentokrát, jak trefně říká Slačálek, "buržoazním kosmopolitou" napadeným pravověrnými svazáky. Valná část těch, kdo nyní spustili štvanici, se od listopadu 1989 naučila pouze ideologické, mediální či aparátnické rutině, která jim umožnila udržet pozice. Při posledním převratu dotyční naráz získali tolik, že nic než rutinu už nepotřebovali, žijí z minulosti. Vlastně něco by přece jen rádi -- z věčné osamělé sebelítosti mocných touží, abychom jim za to, že nás zbožňují jako kanibal křehké nemluvně, od rána do večera leštili zduřelá ega revolučních hrdinů. Jenže ten zatracený Kundera se s nimi vůbec, ale vůbec nebaví... To je ovšem nevlídný akt. A nevlídných aktů se zpravidla dopouštějí ti, kdo nesouhlasí, tedy nepřátelé. A největší nepřítel... Kdo že bude dalším cílem sračkometů?