Přičemž k tomuto společnému středu řeky jsme směřovali my i oni z opačného břehu. My jsme k  „čistému“ státu, řečeno novodobou rétorikou, přidávali úlohu trhu a oni, když vycházeli z kapitalismu, k „čistému“ trhu přidávali úlohu státu. S obou stran jsme k tomu společnému středu směřovali z opačných břehů a tedy opačným směrem. To je ale hodně hrubý pohled.

Pokusím se jít trochu hlouběji. V čem byla - při působení trhu - úloha státu na té třetí cestě? To nebyla jen otázka vlastnictví, privatizace nebo zespolečenšťování. Vidím to ve třech oblastech.

Za prvé v oblasti hospodářské politiky - a to nejen makroekonomické keynesiánské politiky spočívající v usměrňování poptávky rozpočtovou i měnovou politikou na Západě i u nás, ale ve značné míře i  intervenční mikroekonomické politiky. Sociální stát na Západě v ní byl odvážnější, hledal nejen resuscitační úlohu mikroekonomických intervencí k záchraně životaschopných, i když zatím neefektivních podniků. U nás se předpokládalo, že tuto úlohu budou vykonávat střední články řízení, oborové koncerny a striktně vymezená dotační politika. U nás se tedy předpokládala jen tato resuscitační úloha, ale nebyla odvaha k ofenzivní rozvojové mikroekonomické politice, kterou praktikoval sociální stát na Západě. Jediný příklad, Nokia. Vzali státní podnik, vypracovali rozvojový program na 80 milionů mobilů za rok a teprve, když dosáhli 280 milionů, začali privatizovat. I to svědčí o mateřském znaménku těchto rozdílných přístupů. U nás, vzhledem k předchozí zkušenosti s bezbřehým intervenováním, byla intervenční politika pojímána opatrněji.

Druhou oblastí byla právě oblast vlastnictví. Sociální stát počítal s pluralitou vlastnictví: tvořily ji státní podniky, družstevní i soukromé. I u nás se počítalo s těmito třemi skupinami vlastnictví, i když nebylo kvantifikováno, v jakém rozsahu. Právě zde vidím jeden z hlavních inovačních vkladů Pražského jara – „trojrozměrný“ státní podnik. Komercionalizovaný, tedy nikoli státní podnik s bezbřehým celospolečenským vlastnictvím, ale vlastnicky oddělený od ostatních podniků a už tím závislý na svých výsledcích. To byl i předpoklad, aby mohl podnik operovat v parametrickém, trhem vytvářeném prostředí a jeho důchodové postavení bylo tak závislé na uspokojování poptávky odběratelů, zákazníků, na tržbách od nich, jak to tehdy svou teorií razil Ota Turek ještě před Kornaiovou obdobnou teorií tvrdého rozpočtového omezení. Novátorská byla přitom především tehdy u nás zaváděná „trojrozměrná“ forma státního podniku - v jeho čele byla podniková rada s třetinou zástupců zaměstnanců, třetinou zástupců státu a třetinou zástupců externistů. Podle mne to bylo novum i proti jugoslávské, spíše družstevně směřující samosprávě managementu. Bylo to novum i proti západoněmeckým závodním radám, kde byla polovina zástupců zaměstnanců a polovina zástupců podnikatelů. Mělo to i prvek pozdějšího Blairova stake holders (dalších zúčastněných podílníků) vedle pouhých share holders (akcionářů) - to znamená i spoluúčast externistů (regionálních orgánů, vědeckých a vzdělávacích institucí), kteří mají zájem na rozvoji podniku, na rozhodování oněm. Právě v tomto společném hledání forem plurality vlastnictví vidím náš tehdejší hlavní přínos i z hlediska pohledu do budoucnosti, když v globalizované ekonomice si lidstvo stále méně ví rady s dnešními nadnárodními soukromými společnostmi.

A třetí oblast, kterou vidím, je sociální přerozdělování. To bylo u nás obdobné se sociálním státem Západu, možná i co do rozsahu. Skandinávie přerozděluje na zdravotní a sociální ochranu až přes třicet procent hrubého domácího produktu plus kolem deseti procent na vědu a vzdělávání. I u nás, před Listopadem, toto přerozdělování alespoň do oblasti sociální ochrany činilo kolem třiceti procent. Až polistopadový inflační šok to srazil o třetinu asi na dvacet procent a tam to zůstává. Formy jsou trochu jiné, tam především formou pojištění, u nás tehdy přímo rozpočtovým hospodařením. A míra přerozdělování na vědu a výzkum je jen asi poloviční.

Srovnání tohoto společného hledání modelu sociálního státu nebo socialistického tržního státu jako třetí cesty mělo tedy mnoho společného i vzájemně odstupňované přínosy. Nejrozvinutější forma sociálního státu na Západě - skandinávský model - je i dnes v éře znalostní společnosti nejen nejsociálnější v Evropě, ale možná i na světě a je i konkurenceschopnější než kapitalistický model severoamerický.

Mimořádný vklad do tohoto hledání vnáší rodící se budoucí největší ekonomika světa - Čína. Charakterizovat třetí cestu čínských ekonomických reforem bych se mohl pokusit na základě dostupných jen dílčích podkladů jen velmi přibližně a zkratovitě.

Trh je tam liberalizován – zahraniční obchod plně a domácí trh převážně snad s výjimkou největších strategických investic.

Stát využívá makroekonomické politiky ovlivňování poptávky nejen rozpočtovou, ale i měnovou politikou, zejména i přímým usměrňováním kursu měny. Mikroekonomická intervenční politika je uskutečňována zejména moderní průmyslovou politikou, využívající i usměrňování přílivu zahraničních přímých investic k hlavním plánovaným prioritám. Teritoriální fiskální přerozdělování hrubého domácího produktu dosahuje asi jednoho procenta HDP modernizovaných, vyspělých oblastí ve prospěch oblastí zaostalých – obdobně jako v Evropské unii. Vzhledem k násobně hlubšímu zaostávání těchto oblastí jeho intenzita tam – podle mého názoru – spíše poroste.

Je uplatňována pluralita vlastnictví kapitálu. Stát, družstva a soukromí vlastníci se podílejí každý asi jednou třetinou. U největších strategických státních podniků se hledá cesta koncentrace do velkých kolosů, schopných konkurovat největším nadnárodním společnostem. Stát podporuje konkurenci i mezi státními podniky. Pokud státní podnik je ztrátový, stát jej neváhá zrušit a zaměstnanci jsou propuštěni.

Naproti tomu sociální přerozdělování příjmů – za něž evropský sociální stát svému názvu vděčí především – je tam teprve v zárodcích. Na příklad penzijní systémy se teprve experimentálně ověřují. Důvody nejsou systémové, ale jsou dány dosavadní chudobou země, srovnatelné spíše s některými asijskými tygry, než s Evropskou unií. Proto i celkové přerozdělování hrubého domácího produktu (včetně uvedené intervenční politiky) veřejnými rozpočty tam dosahuje jen kolem 20 procent jako v Jižní Koreji, na rozdíl od 30 procent v USA a dalších anglosaských zemích s neoliberálním, „malým“ státem, 40 procent v Evropské unii a 50procent ve Skandinávii.

Tři dekády čínských hospodářských reforem patří k největším zázrakům novodobé historie.Tamější politický vývoj je však ve zcela jiné fázi než v sociálních státech Západu. U nás Pražské jaro „sahalo ke hvězdám“ ve svém snažení o svobodu, vyjádřeném Milanem Kunderou v polemice s Václavem Havlem smělým požadavkem nespokojit se pouhým návratem k západní demokracii, ale usilovat o svobodu, jakou svět ještě nepoznal, založenou na dosud nevyčerpaném potenciálu socialismu. Naproti tomu asijští tygrové, Japonsko nevyjímaje, ve své rozvojové fázi za své hospodářské úspěchy vděčili i tomu, že svou politickou liberalizací nepředbíhali liberalizaci ekonomickou. Gorbačev to zkusil opačně a dostal za vyučenou, jak je nesnadné přeskakovat etapy vývoje. Ti, kdo chtějí Číně vnucovat podobný postup, lákají ji k obdobným důsledkům.

Neméně závažné je i druhé poučení , a to z potlačení tehdejších reforem. Tanky Brežněvovy doktríny zahájily u nás zpětný chod dějin. Antireformy vrátily vývoj před Pražské jaro a řemen se utáhl nejen u nás a v zemích sovětského bloku, ale i globálně. I Západ, místo co by nám podle některých naivních představ pomohl proti těm tankům, reagoval fundamentalisticky, obdobně brežněvovským jestřábům. Přišel s Washingtonským konsensem, dohodou Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a ministerstva financí USA, která představuje doktrinu šokové restaurace kapitalismu. Uskutečňoval ji především šokovou liberalizací trhu včetně liberalizace zahraničního obchodu a totální privatizací kapitálu plus makroekonomickou restriktivní politikou tlumení poptávky, která měla především brzdit vyvolanou inflaci. Premiéra byla v Latinské Americe v sedmdesátých letech, repríza na počátku devadesátých let v postkomunistické střední a východní Evropě a tedy i u nás. Proto bych nemluvil o žádné Klausově reformě - byl to „poctivě“ opsaný Washingtonský konsensus a navíc kuponová privatizace opsaná z Britské Kolumbie, kde také selhala,

Šoková restaurace kapitalismu znamenala především počáteční propad hrubého domácího produktu o 20 – 30procent v Latinské Americe, asi o šestinu u nás a až na polovinu v Jelcinově Rusku, na 40 procent na Ukrajině a ještě ostřeji v ostatních postsovětských republikách. Pro srovnání, byl to pokles nejen hlubší než v největší mírové krizi třicátých let, kdy byl propad ekonomik kolem 20 procent, ale i hlubší i než v nejhorším období druhé světové války, kdy Hitler okupoval nemalou část Sovětského svazu, ale jeho ekonomika spadla jen o 30 procent. Samozřejmě, z této propasti se ekonomiky včetně té naší začaly zdvíhat, ale dlouhodobě především přechodem na dráhu levné práce, cenovým podbízením - nejen nízkou mzdou, ale hlavně extrémně nízkými kursy měn. To znamená podbízením, kterým tyto méně vyspělé ekonomiky vlastně subvencovaly a subvencují vyspělejší země. U nás mně vychází, že jsme vyspělým zemím museli platit a i při současných již vyšších cenových hladinách částečně dosud platíme kolem 13 – 15procent našeho hrubého domácího produktu.

Od poloviny devadesátých let byla tato protireformní vlna, vyvolaná v méně vyspělých zemích, korunována i nájezdem kapitálu na okleštění evropského sociálního státu. Objektivně rostoucí civilizační náklady na vědu, vzdělávání, na prodlužování lidského života, na zdraví a na životní prostředí vydává za důsledek plýtvavosti sociálního státu a snaží se přiškrcovat daňové příjmy veřejným službám a privatizovat je, ačkoli je to zdražuje a omezuje jejich dostupnost. Tomu slouží i neoliberální teoretikové a politikové a napomáhaly tomu i ústupky některých pravicových socialistů . zejména Blaira . vydávajících za třetí cestu ústup od ní.

Tato šoková restaurace kapitalismu však již naráží na své meze. Končí jednopolární svět, který tomu dodával mocenskou záštitu, tyto antireformy narážejí i na vnitřní udržitelnost v důsledku nedostatečné konkurenceschopnosti a ztrácejí i sociální podporu. I současná globální finanční a ekonomická krize naznačuje, že neoliberální deformace globalizace je neprůchodná. Je naděje, že po této vlně antireforem se svět znovu obrací k reformám.

Uvedené faktory začínajícího obratu k reformám, které zde jen vyjmenovávám, jsou podloženy analýzami, Vycházejí však z nevysloveného předpokladu, že se jestřábům jednopolárního světa, kteří prohrávají mír, nepodaří přepnout vývoj k soutěžení válečnému - k studené nebo i horké válce. Pak by mohly nastoupit katastrofické, až apokalyptické scénáře. Ale to záleží na lidech, jestli se nechají nadále manipulovat mocí za situace, kdy svět od demokracie stále více směřuje ke světové diktatuře několika stovek nadnárodních společností. Chtěl bych doufat, že lidé budou aktivními aktéry pozitivního vývoje.