Samozřejmě že nás může také napadnout vzpomenout si na marxismus a Marxův poukaz na zhruba desetileté cykly, v nichž se vždy znovu objevovaly krize jako periodická "nemoc kapitalismu". Před jedním takovým hospodářským kolapsem -- kupodivu také v říjnu (byť roku 1907) -- zachránil Ameriku (USA) okamžitým napumpováním 25 milionů dolarů do new-yorkské burzy J. P. Morgan. Kupodivu naposled jako hluboká krize zasáhl celý hospodářsky tehdy vyvinutý svět nápor na banky z "černého pátku" roku 1929. Z tehdejší "země sovětů" (SSSR) zaznívalo navenek jako triumf socialismu, že tamní první pětiletka dává naopak pracujícím svým "plánovaným hospodářstvím" perspektivy. Po 2. světové válce docházelo pak v zemích kapitalismu jen k dílčím "depresím"; světovou měnou se stal (ještě podle úmluv během 2. světové války a pak v 70. letech) v Bretton Woods dolar. Země "socialismu" našly nakonec cestu k jednotnějšímu vzájemnému trhu v rámci RVHP (i když především se zvýhodněným rublem vůči ostatním měnám a odvozeností národních ekonomických programů od sovětských). Teprve poměrně nedávno se svět začal překvapivě globalizovat; včetně závratně rychlého napojování na světový trh nově se rozvíjejících ekonomik (především Číny a Indie, dvou států, které počtem obyvatel představují třetinu potenciálních výrobců a spotřebitelů současného světa!).

*****

Především ne zcela samozřejmá otázka: Jak vzniká bublina? A jak se roztočí do přízračné spirály a k dominovému efektu? I ta tzv. "neviditelná ruka trhu" reflektuje lidské zájmy, které lze vystopovat.

Především neexistuje absolutní rovnováha mezi nabídkou a poptávkou; vždy jsou tu rizika na obou stranách tržního prostředí. Je paradoxně stálá tendence nějak kompenzovat překážky k realizaci jako obecně obchodních, tak speciálně spotřebitelských záměrů. Chybí-li okamžité finanční krytí spotřebiteli, může získat úvěr. Nekrytá poptávka po čemkoliv stimuluje investice do té oblasti; běžně s doprovodným pokusem eliminovat konkurenci na vyšší úrovni technologie (umožňující zároveň snížení ceny!). Investor s výhodou kryje svá rizika nabídkou akcií (nabízí naději k podílu na zisku).

Jakýkoliv obchod má dvě strany; týká se nějakého zboží či služby, a nějakého zástupného plnění přijatelným -- též obecným -- ekvivalentem (jiným zbožím, protislužbou, zlatem, cenným papírem, penězi). Je-li plátcem investičního statku nebo služeb stát, může si v případě potřeby vypomoci ražbou dalších peněz, tiskem bankovek, vydáním dluhopisů. Pokud si banka vypůjčí ke svým rozmanitým transakcím hotovost, musí nějakými cennými papíry zajistit likviditu pohledávky. Dokonce se nedávno stalo možným (a běžným) vyhodnocovat půjčky z hlediska odhadované míry očekávané návratnosti a s vyčleněnými riskantnějšími pohledávkami dále obchodovat.

Případné krytí nákladnějších investic státem tomu přizpůsobeným zvýšeným množstvím oběživa zvyšuje ceny (vede k reflektované inflaci). "Investicí", která okamžitě přímo státu nevrací žádné materiální hodnoty, je např. vedená válka (pokud ještě není znám vítěz, který by se aspoň částečně hojil reparacemi). Emisí peněz se mění stávající labilní rovnováhu vůči danému množství zboží a služeb; roste tlak na jejich ceny (není sice více zboží, ale je více peněz!). Toho ilustrací byla třeba první cenová revoluce po objevení Ameriky, když se v Evropě objevilo nečekaně větší množství drahých kovů, kterým neodpovídala žádná zvýšená nabídka zboží a služeb. Protože funkci peněz tehdy plnily drahé kovy (a těch překvapivě přibylo), vzhledem ke zvýšenému množství drahých kovů jejich cena poklesla (byly dostupnější) --- žádné výrazné reálné obohacení Evropy se nekonalo. Obdobnou, byť nečekanou zkušenost získali později merkantilisté. Snažili se sice maximálně vyvážet zboží, aby naplnili pokladnice zlatem. Ale následně pak takové s výhodou vyvážené zboží doma chybělo, poptávka po něm doma převyšovala nabídku, takže jeho tuzemská cena úměrně tomu rostla; doma bylo najednou třeba vynaložit více finančních prostředků na nedostatkové zboží než v době před jeho vyvážením do ciziny. Takže zisk z vývozu roztál zvýšenými cenami na ochuzeném domácím trhu. (Za žádané a nedostatkové zboží se dokonce platí přemrštěné ceny. Inflace dále roste.)

Kupodivu soukromník jako kdyby na tom byl jaksi líp než obchodní a platební bilance státu a stav jeho oběživa. Jakmile si může pořídit cokoliv na úvěr, může mít např. zboží (dokonce dům), zatím nekryté platbou. Předem ovšem byly někým vynaloženy prostředky na zhotovení zboží nebo stavbu domu. Pravidelné splátky s úroky jsou příslibem celkového konečného zisku obou stran. Dostupný úvěr umožňuje okamžité užívání získané hodnoty, přičemž reálná cena peněz se většinou v čase snižuje (inflací). Pokud banka naláká na laciné peníze více klientů, může v příznivé době iniciovat další poptávku, a tedy opakovat vyzkoušený investiční či spotřební záměr. Dokonce lze -- když to zatím "šlo" -- přehlížet, že úvěr může být riskantní ("subprime borrowers"); navíc lze část rizika přenést na pojišťovací instituce (půjčka s ručením, se kterou lze jako s dlužním úpisem následně obchodovat, dokonce i v zahraničí).

Jakmile tu je poptávka po hypotéčních úvěrech (třeba i uměle povzbuzená!), stimuluje hypotéční banky k poskytování dalších nových úvěrů (ale předem je také nutné mít určité finanční prostředky na stavbu dalších domů; od stávajících plátců hypoték). Pokud se tato činnost daří, vzájemná konkurence působí, že se poskytovatelé úvěrů navzájem předhánějí v jejich dostupnosti (mít vyšší podíl na vzkvétajícím trhu = zajistit další zisky pro sebe). Pokud zatím neváznou platby bankám od hypotéčně zatížených plátců, zůstává pokušení lákat další zájemce. Hypotéční banky běžně nedisponují úsporami střádalů; mohou si ovšem dočasně na další nové projekty kromě již na její účet poukázaných splátek vypůjčit hotovost od k tomu kompetentních bank. Takto získané finanční prostředky na další záměry kryje hypotéční banka cennými papíry (obligacemi, jimiž "platí", jako svého druhu zúročeným příslibem, že na to bude v termínu mít hotovost).

Pokud ale začne splácení hypoték váznout, chybí investorovi "jaksi z ničeho nic" hotové finanční prostředky do již rozestavěných objektů. Jednou z cest, jak si pomoci, může dočasně být pro hypotéční banku -- když to zatím "fungovalo" -- další ještě riskantnější forma úvěru. Také stále rostoucí ceny nemovitostí přispívají k tomu, že uchazeč o hypotéku chce ještě zachytit podmínky, na něž by zítra nemusel "dosáhnout".

Někteří ze stávajících hypotéčních dlužníků nemající spolehlivé krytí svého úvěru (ať už další nemovitostí, nadprůměrným platem v dobře prosperující instituci, anebo přímo jejím vlastnictvím). Pak hledají někdy pomocí sekundárních úvěrů, kde nechal tesař díru; čímž bezděky ještě více prohlubují vlastní platební neschopnost. Pak ovšem přímý tok hotových peněz do výroby spotřebních statků (jakými jsou také rodinné domy; kde je třeba pokrýt náklady na materiál a mzdy zhotovitelů) začne nakonec ještě víc váznout. Platí známé rčení o džbánu, s nímž se tak dlouho chodí pro vodu (v Česku pro pivo), až se ucho utrhne: viditelně roste poptávka po dalších úvěrech, a nabídka peněžních prostředků na finančním trhu k jejich krytí začne váznout.

*****

V konkrétní podobě pak nedávno v USA finanční instituce Bear Stearns, která v lákavé době zvýšenou měrou vsadila na riskantně málo kryté "sekundární" dlužní obligace, najednou padla. Federální ústřední banka (zde pod zkratkou "FÚB") zajistila její odprodej finančnímu domu J.P.Morgan Chase. Zničehonic, jako z příslovečného jasného nebe, začaly mít problémy se solventností zatím proslulí hypotéční giganti, důvěrně pojmenovaní Fannie Mae a Freddie Mac. Opět musí zasáhnout centrální finanční instituce, FÚB. V podstatě přebírá hypotéční dluhy ve stěží představitelné výši 5,4 bilionů dolarů. Jako rakovinný nádor se insolventnost dále šíří. Najednou je takto postižena čtvrtá nejvýznamnější banka Wall Streetu, Lehman Brothers, zabývající se zvláště trhem s nemovitostmi. Stát tentokrát banku z jejích potíží nevytáhne, a ta musí vyhlásit bankrot. Po miliardových ztrátách další taková instituce, Merrill Lynch, měla to štěstí, že ji převzala Bank of America. Na akciovém trhu začala panika.

Kdo by se ovšem nadál, že se do potíží může dostat také takový finanční gigant, jakým je AIG, největší pojišťovací společnost na světě, zajišťující úvěrem i riskantní operace? V tomto případě nebylo možno ani na okamžik váhat: 85 miliard dolarů uvolnila hned přímo americká vláda; za to se jistí převzetím 80 % jejích akcií. A bylo tu po zlověstném praskotu najednou pustošivé zemětřesení na všech finančních trzích. Už nebylo možné spoléhat se na to, že další finanční firmy jsou "za vodou". Trhy s akciemi začaly vykazovat zprudka navýšené ztráty. Na Wall Streetu nakonec zbývají z předchozích pěti investičních bank už jen dvě. Stěží lze mluvit jen o "pročištění" tohoto typu finančních trhů. Náhle také jedna z těch dvou zbývajících velkých investičních bank, Morgan Stanley, se začíná otřásat. Zčásti to sice bylo způsobeno spekulanty s krátkodobými finančními operacemi, počítajícími se setrvačným propadem cen akcií, s menšími výkyvy, které by pro sebe výhodně zpeněžili. (Prodat akcie s tím předpokladem, že dále klesnou v ceně a pak je zpětně -- se zakalkulovanou diferencí -- odkoupit, v naději, že je rychle při sebemenším následně očekávaném výkyvu směrem nahoru opětně s dalším ziskem odprodají.)

V takové situaci rozhodně nestačí spoléhat se na nějaké automatismy finančního trhu. Nějaké garance musí převzít stát, nemá-li se finanční trh a na něj navazující další ekonomika zhroutit, s následnými existenčními pohromami pro miliony těch lidí, kteří by se v tom topili zcela nevinně. I když přesná indikace "léčby" je závislá na politických rozhodnutích, je nutné vyslat aspoň signál, že státní pokladna hodlá účinně intervenovat a fakticky se zaručit za možné propady konkrétními finančními injekcemi, včetně jištění vkladů obyvatelstva. Federální ministerstvo financí USA spolu s FÚB se společně rozhodly odkoupit od bank jejich nedobře kryté hypotéční úvěry, i když to znamená stamiliardy dolarů z prostředků daňových poplatníků, přitom k záchraně původně soukromě prohospodařeného a krizovými dopady znehodnoceného kapitálu. To zrovna před prezidentskými aj. volbami v USA není "to pravé ořechové". Kompromisem je, má-li se za tuto státní pomoc bankám nově státu přiznat možnost kontroly těchto dříve nezávislých finančních institucí; tím, že na stát přejdou některá zatím subvencovaná aktiva bank (s možností, jakmile se ta aktiva znovu zhodnotí, jejich odprodeje). Tato operace má zatím stát 700 miliard dolarů; přitom stát musí odkupovat ty nedobře kryté dluhy bank za takovou cenu, aby to neznemožnilo další působení těchto bank a aby to nenavozovalo další nedůvěru k hodnotě jejich akcií a dalších na finančním trhu uplatňovaných produktů. Pokud banka svá aktiva prodávat musí, protože je v nesnázích, jejich viditelně větší nabídka snižuje jejich obchodovanou cenu a navíc i poptávka potom takticky čeká na další burzovní pokles; z čehož může být bludný kruh. Za příklad tu mohou posloužit neslavným -- leč přece jen aspoň trochu spásonosným -- koncem např. hned Washington Mutual (prodaný bance J.P. Morgan) a Wachovia (koupená společností Citigroup). Jen tyto rozmanité převody na další bankovní domy přijdou řádově na stamiliardy dolarů (k těm shora zmíněným 700 miliardám dalších 200 až 300!).

Rozhodně je nutné hned také utáhnout tok peněz pro další půjčky. Nelze finanční trh vystavovat dalším rizikům z nezajištěných úvěrů. Na druhé straně to samozřejmě okamžitě omezí celkový ekonomický růst. Vždycky když se ekonomika přehřeje, nastává dočasný útlum. Záleží pak na tom, co a jak je uskutečněno pro návrat do optimističtějších časů, aby pokles ekonomické aktivity byl relativně krátkodobý a aby navozoval relativně rychle nové oživení. Nemá smysl lámat si hlavu tím, zda je to pouze "deprese" (nebo "recese"), anebo již jakási větší či zatím ještě menší "krize". Trvá-li období hledání schůdného řešení vyvstalých potíží dlouho, pak je to rozhodně horší než krátkodobý otřes. (Vzpomeňme na Japonsko v 90. letech!) Pokud v časech po 2. světové válce trvala běžně období poklesu necelé dva roky, v poslední době to bylo vždy jen asi 8 měsíců.

Nelze teď téma rozvádět na knihu. Nepadla tu třeba zmínka ani o komoditních burzách, ani o dalších stabilizačních obchodech kalkulujících s očekáváním příštího vývoje tržních mechanismů. Rovněž zde nedošlo na rozbory situace v EU nebo přímo v ČR. Je snad také předčasné hledat pro ten soudobý kapitalismus nějaký nový přívlastek. Zatím není ani světové hospodářství v situaci, aby muselo vyskakovat ze svého již nastartovaného reformního letu padákem. Kdyby odpovědní funkcionáři výkonné moci a centrálních bank nejednali tak operativně a s nemalými riziky také pro vlastní pověst, mohlo by být hůř.