Minuli jsme typicky socialistickou fresku, která kupodivu zůstala zachována, i když se v okolí rekonstruovaly skvosty barokní architektury. Navštívili jsme katolický dvorní kostel Hofkirche a vyslechli koncert provedený na vynikající 250 let staré varhany Gottfrieda Silbermanna, jejichž náročná rekonstrukce byla ukončena v roce 2002. Zašli jsme rovněž do Frauenkirche, kostela, který se v únoru 1945 zřítil po spojeneckém bombardování Drážďan a byl s obrovským úsilím znovu vybudován v letech 1992 až 2005. Na rekonstrukci bylo vynaloženo na 180 milionů euro, z čehož 56% činily soukromé dary. O tom, kolik práce bylo vloženo do obnovení impozantního díla, jež ku podivu není určeno k produkování zisku, si lze vytvořit představu po zhlédnutí galerie fotografií z interiéru a exteriéru kostela.

Před odjezdem mne již poněkolikáté zaujala čistota na ulicích i na nádraží. Nikde povalující se bezdomovci. Nikde mládež s fialovými vlasy vyčesanými do kohouta, piercingem, kam se podíváš, a s cigaretou ne snad v ústech, jako spíše v hubě. Nikde převrácené popelnice, nikde vysypané odpadkové koše. Lidé jsou většinou oblečeni střízlivě a s vkusem. Personál v obchodech je zdvořilý, obsluhující se zájmem a s úsměvem na rtech. Pozdravy a slova "bitte schön" a "danke schön" jsem slyšel výrazně častěji než jejich obdoby doma. Slušnost, ohleduplnost. Kulturnost a kultura na každém kroku. Pozvánky na koncerty, jež se pořádají kvůli dobře provedené hudbě; a nejsou tudíž slátány z Vivaldiho Čtvera ročních dob, Verdiho árií a obehraného Ave Maria, jejichž účelem je vytahat peníze ze sentimentálních turistů. Oduševnělé město.

■ ■ ■

Cesta vlakem z Drážďan skýtá pohled na pozoruhodnou přírodní scenérii podél toku Labe. V Bad Schandau jsou k vidění poslední zbytky staveb z období bývalé DDR. Za německo-českou hranicí vzpomínky na éru socialismu ožívají: špína, nepořádek, stavby v rozkladu. Vskutku, jak to již dříve popsal Jan Čulík: jakási ošuntělost. V Děčíně vystupuje německá posádka a nastupují čeští průvodčí. Poznají se nejen podle odlišných uniforem, ale mnohem spolehlivěji podle otráveného "ksichtu". Vlak začíná nabírat zpoždění.

Když vyjedeme z Ústí nad Labem, jdu na toaletu. Pár metrů před ní se střetnu s asi čtyřicetiletým mužem, který páchne kouřem a pivem. Vstoupím na toaletu a zalykám se cigaretovým dýmem: protože je vagon nekuřácký, chodí někteří cestující dýmit na záchod. Celý vagon je ovšem klimatizován a nelze otevřít okno a vyvětrat. Když toaletu opouštím, smrdím, jako bych strávil celou noc v nějakém pochybném non-stop baru.

V Praze na nádraží chci dodržet nepsanou tradici a pořídit si bagetu. Byť by těch 200 gramů žvance mělo stát 50 Kč. Ve stáncích, kde se podobné věci prodávají, stojí ženy neurčitého věku; jedna v teplákách a jakési špinavé bundě, na tu druhou raději ani nehledět. Zákazník je jim ukraden -- prodavačky se spolu zrovna baví jakýmsi uječeným pražským dialektem, který ve mně vzbuzuje pocit, že teď teprve jsem se ocitl v cizině: "Veď, ale já jsem mu to řekala," na což druhá odpovídá asi těmito slovy "Jako mně to přijde taky ňáký divný, veď. To je jako, to jako nejde, ne?!"

Rezignuji a spolehnu se na své zásoby z Německa, k nimž se uchýlím ve vlaku z Prahy do Olomouce: Že by vepřová paštika (160 g za 0,69