Nevím, jestli víte o vzrušení v německých médiích, které doprovázelo zjištění, že byl Günter Grass ve svém mládí členem Waffen-SS. Na to jsem si vzpomněl, když jsem četl o Kunderově údajném donašečství. Grass ovšem po nějaké době to členství potvrdil, Kundera to zatím neudělal a zřejmě proto, že je asi opravdu nevinen.

Zajímavé přitom na celé věci pro mě vlastně není, zda to Kundera udělal, nebo ne, ale to, co z té věci vyrobil bulvár a novinový komentář. O Respektu ani nechci mluvit, protože těm lidem v té redakci chybí podle mého všechno to, co se s německým slovem Respekt v češtině spojuje, totiž vážnost, šetrnost a úcta. Že se neptají, proč mohl někdo v takové situaci něco takového udělat, to mě udivuje, a taky to, že nikdo nepoukáže na to, že jestliže se to vůbec stalo, asi se to stalo jen jednou a nikoliv z radosti někoho udávat. Ten ale, pro něhož se stal v této situaci Kundera fízlem a donašečem, ten se pro mne stal nactiutrhačem a pomlouvačem a taky fízlem a donašečem. Tito lidé udávají něco, o čem si nejsou vůbec jisti, veřejnosti.

Ale k literatuře. Že lidé někoho pomluví a z toho dokonce chtějí mít kšeft, to není nic nového. V tomto ohledu možná dlužíme lidem z Respektu respekt za vynalézavost. Že to je tak trochu k zblití, to je jasné. Ale kdo by se takovému jednání divil, když ví, co se dělá v některých bankách s chudými lidmi? Divné se mi jen zdá, že si někteří lidé asi myslí, že jen lidé se speciálně dobrým charakterem, kteří by asi měli jednat jen podle humanistických ideálů, by mohli a měli psát "dobrou" literaturu. Nevím, já mám právě ten dojem, že takoví lidé by spíš vhodněji měli psát do bulváru, anebo plodit politické komentáře; jen málo z toho, co takový člověk napíše, by mohlo vyjít jako kniha. Zkrátka: Hodnota literatury může, ale nemusí mít vůbec nic společného se životem autora. Literární věda se ovšem taky ptá, proč někdo něco napsal, ovšem literární hodnota díla spočívá jen v jeho textu.

A tím jsme u lásky... Kotrba píše tak krásně o Miroslavu Dlaskovi, že by mu člověk málem chtěl věřit. Ano, kdyby tam nebyla ta zmínka o lásce. Kotrba dokonce svědčí, že tenhle tak čestný Dlask, který byl zamilován do Ivy Militké, by nikdy nikoho neudal, ani ne, kdyby ji (ale hlavně sebe) mohl zachránit před vězením. No, nejen ve jménu lásky bych v té věci věřil víc Zdeňku Pešatovi a taky Milanu Kunderovi. To ale nemá význam pro hodnotu jeho děl. A co jinak s Kotrbovým chvalozpěvem? Ano, je v něm cítit velká láska k Miroslavu Dlaskovi, ale podle mého taky něco jako podmíněná slepota a chybějící sebekritika. Nebo myslíte, že ne?