První bilaterální konzultace k otázce amerického systému protiraketové obrany proběhly v červenci 2002. Hlavním výstupem těchto jednání bylo oznámení americké strany, že zapojení spojenců do projektu, především do jeho plánované evropské části, je možné. Další jednání proběhla v září 2002 a 2003.

V lednu 2004 připravilo Ministerstvo obrany České republiky materiál pro jednání vlády nazvaný „Informace o technických požadavcích na výstavbu základny protiraketové obrany USA na území ČR,“ kterým měl mj. ministr obrany získat mandát od vlády pro jednání s americkou stranou v předmětné záležitosti. Vláda České republiky usnesením č. 119/D ze dne 4. února 2004 pověřila ministra obrany dále pokračovat ve výměně technických informací o předběžných technicko-organizačních otázkách. V průběhu února 2004 připravilo Ministerstvo obrany České republiky na základě obdržených otázek a kriterií návrh možných odpovědí. V materiálu byly v souladu s parametry Spojených států (především geologické hledisko a infrastruktura) popsány tři vytipované vojenské újezdy, tj. Libavá, Brdy a Boletice. Materiál byl koncem února 2004 zaslán americké straně.

Od počátku roku 2006 probíhaly v Praze v souladu s mandátem, který obdržel ministr obrany od vlády České republiky, uzavřené technické konzultace mezi zástupci Ministerstva obrany České republiky a americkou stranou o možnostech umístění prvků amerického systému protiraketové obrany na území České republiky. Vláda České republiky svým usnesením ze dne 12. července 2006 č. 866 vyňala své usnesení č. 119/D ze dne 4. února 2004 z režimu „důvěrné“. Následujícím krokem vlády v této věci bylo usnesení č. 929 ze dne 26. července 2006, kterým vzala „na vědomí Informaci o technicko-organizačních konzultacích případného zřízení prvků systému protiraketové obrany Spojených států na území České republiky“ a uložila „ministru zahraničních věcí předložit vládě ve spolupráci s ministrem obrany na základě vyhodnocení prohlídek vytipovaných lokalit a v případě oslovení České republiky americkou stranou návrh dalšího postupu.“

V tomto kurzu zahraniční politiky pokračovaly i následující vlády České republiky. Poté, co byla Česká republika požádána diplomatickou nótou Velvyslanectví Spojených států v Praze ze dne 25. ledna 2007 o umístění radarové stanice systému protiraketové obrany na svém území, schválila vláda České republiky svým usnesením č. 322 ze dne 28. března 2007 zahájení jednání se Spojenými státy v této věci. Téhož dne byla Velvyslanectví Spojených států předána diplomatická nóta potvrzující zájem České republiky vstoupit v jednání s americkou stranou.

V dubnu 2007 předala americká strana Ministerstvu zahraničních věcí České republiky návrh Dohody. Ministerstvo zahraničních věcí následně vypracovalo za pomoci ostatních resortů český protinávrh, který podstatně měnil původní americký návrh, a připravilo návrh Směrnice pro jednání o textu Dohody, kterou schválil dne 2. července 2007 ministr zahraničních věcí a dne 3. července 2007 ji vzala na vědomí Bezpečnostní rada státu.

V dubnu 2007 byl americkou stranou předán rovněž návrh mezinárodní smlouvy, která by měla upravovat právní status ozbrojených sil pobývajících v České republice a doplňovat tak Dohodu mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statusu jejich ozbrojených sil, sjednanou v Londýně dne 19. června 1951 (dále jen „NATO SOFA“), která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 30. listopadu 2000. Tato smlouva se nazývá Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o právním postavení ozbrojených sil Spojených států přítomných na území České republiky (dále jen „ČR-USA SOFA“) a byla podepsána dne 19. září 2008 v Londýně ministryní obrany České republiky Vlastou Parkanovou a ministrem obrany Spojených států Robertem Gatesem.

Od září 2007 do března 2008 proběhlo na Ministerstvu zahraničních věcí s americkou stranou pět kol expertních jednání o návrhu Dohody, kterých se aktivně zúčastnili zástupci Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva obrany, Ministerstva životního prostředí, Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a Národního bezpečnostního úřadu. Česká delegace byla vedena prvním náměstkem ministra zahraničních věcí Tomášem Pojarem, hlavním americkým vyjednavačem byl John Rood, náměstek ministryně zahraničních věcí Spojených států.

České straně se podařilo prosadit do textu Dohody většinu svých návrhů, zejména v oblasti bezpečnostních záruk pro Českou republiku, zapojení NATO do protiraketové obrany Spojených států, návštěv radarové stanice státními činiteli třetích států, podílu České republiky na velení a řízení protiraketové obrany a ochrany životního prostředí.

Dne 21. května 2008 vláda souhlasila svým usnesením č. 632/V s návrhem na vyslovení souhlasu Parlamentu České republiky s pobytem ozbrojených sil Spojených států amerických v souvislosti s výstavbou a provozem radarové stanice protiraketové obrany Spojených států v České republice a s návrhem na sjednání Dohody. Dohoda byla podepsána v Praze dne 8. července 2008 ministrem zahraničí České republiky Karlem Schwarzenbergem a ministryní zahraničí Spojených států Condoleezou Riceovou. Následně byla dne 20. srpna 2008 ve Varšavě podepsána Dohoda mezi vládou Polské republiky a vládou Spojených států amerických týkající se umístění pozemních protiraket protiraketové obrany na území Polské republiky.

Souhlas Parlamentu s pobytem ozbrojených sil Spojených států v souvislosti s výstavbou a provozem radarové stanice v České republice

Podle čl. V odst. 1 Dohody „Česká republika umožní na radarové stanici pobyt ozbrojených sil Spojených států potřebných pro její výstavbu, údržbu a provoz.“ Čl. V odst. 3 Dohody poté omezuje maximální počet příslušníků ozbrojených sil Spojených států číslem 250. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění (dále jen „Ústava“) dovoluje ve svém čl. 43 odst. 3 písm. b) dlouhodobý pobyt ozbrojených sil jiných států na území České republiky pouze se souhlasem Parlamentu. Tato skutečnost se také zmiňuje v preambuli Dohody.

Ústava nestanoví, zda má Parlament nejdříve hlasovat o souhlasu s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky nebo o souhlasu s ratifikací příslušné mezinárodní smlouvy, kterou se Česká republika zavazuje ozbrojené síly jiných států přijmout na své území. Ústava však určuje rozdílnou většinu poslanců a senátorů pro vyslovení souhlasu s pobytem ozbrojených sil jiných států (nadpoloviční většina všech poslanců a senátorů) a pro vyslovení souhlasu s ratifikací „prezidentské“ mezinárodní smlouvy (nadpoloviční většina přítomných poslanců a senátorů).

V dosavadní ústavní praxi, kdy Parlament vyslovoval souhlas s pobytem např. britských ozbrojených sil v rámci Britského vojenského poradního a výcvikového týmu ve Vyškově, byla nejdříve vnitrostátně projednána příslušná mezinárodní smlouva. Teprve poté Parlament hlasoval o souhlasu s pobytem britských a jiných ozbrojených sil na území České republiky. Podle této praxe se navrhuje postupovat i v případě Dohody, proto Parlamentu nejdříve bude zaslán návrh na vyslovení souhlasu s ratifikací Dohody, a rozhodne-li Parlament v této věci kladně, bude mu vládou předložen návrh na vyslovení souhlasu s pobytem ozbrojených sil Spojených států na území České republiky.

Kategorie Dohody podle Ústavy

Dohoda má charakter „prezidentské smlouvy“ podle čl. 49 Ústavy, k jejíž ratifikaci je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Jedná se totiž o mezinárodní smlouvu, která upravuje práva a povinnosti osob ve smyslu čl. 49 písm. a) Ústavy, protože např. v čl. V odst. 5 ukládá příslušníkům ozbrojených sil Spojených států, jejich civilní složky a závislým osobám povinnost „respektovat právo České republiky a zdržet se jakékoli činnosti neslučitelné s duchem NATO SOFA.“ Dohoda je také smlouvou podle čl. 49 písm. b) Ústavy, protože ji lze s ohledem na bezpečnostní záruky poskytované Spojenými státy České republice v čl. II odst. 2 označit za smlouvu spojeneckou.

Za účelem provádění Dohody bude třeba sjednat řadu prováděcích ujednání, na které Dohoda přímo odkazuje. Gestorem těchto prováděcích ujednání bude buď Ministerstvo obrany, nebo jiný resort. V závislosti na jejich obsahu se bude jednat o mezinárodní smlouvy „resortní“, nebo „vládní“ kategorie. Jejich sjednání se předpokládá v následujících ustanoveních Dohody:

• čl. VI odst. 6: prováděcí ujednání o přístupu na radarovou stanici a návštěv radarové stanice, včetně návštěv uskutečňovaných za jinými než služebními účely,
• čl. VII odst. 8: prováděcí ujednání vymezující vzdušný prostor nad radarovou stanicí a jejím okolím, pozemky v okolí radarové stanice a postupy umožňující nouzové lety v okolí radarové stanice,
• čl. X odst. 10: prováděcí ujednání upravující zapojení příslušníků Armády České republiky nebo její civilní složky do provozu radaru za účelem získání hlubšího náhledu do fungování systému protiraketové obrany a znalostí o něm,
• čl. XIV odst. 7: prováděcí ujednání stanovující postupy včasné výměny rozvědných a kontrarozvědných informací o jakémkoli ohrožení radarové stanice.

Soulad Dohody s českým právním řádem, komunitárním a mezinárodním právem

Sjednání Dohody je jednou z forem realizace ústavní odpovědnosti, kterou má Česká republika podle čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, podle kterého je „základní povinností státu zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot.“

Dohoda je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Jak stanoví čl. IV odst. 1 Dohody, „Česká republika si ponechává plnou suverenitu a vlastnické právo k radarové stanici,“ přičemž pojem „radarová stanice“ je v čl. II odst. 1 Dohody definován tak, že zahrnuje část území České republiky. Toto území podle čl. IV odst. 1 Dohody zůstává územím České republiky, v žádném případě tu nedochází ke změně státních hranic ve smyslu čl. 11 Ústavy a následné cesi státního území ve prospěch Spojených států, na rozdíl např. od bývalé základny v Milovicích, která byla veřejně označena za území SSSR (viz Č. Čepelka, P. Šturma: Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str. 213-214). Co se týče souladu s ostatními součástmi právního řádu České republiky, Dohoda by měla po splnění podmínek stanovených čl. 10 Ústavy aplikační přednost před zákony.

Dohoda nijak neodporuje komunitárnímu právu, ani zde obsažené zásadě loajality. Podle čl. 11 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“): „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity. (...) Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích.“ Dále je třeba připomenout, že dle čl. 17 Smlouvy o EU je možné v rámci EU postupně vymezit rámce společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně, avšak pouze na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady, které podléhá následnému přijetí ze strany členských států v souladu s jejich ústavními předpisy. Žádné takové závazné rozhodnutí o společné obraně, které by teoreticky mohlo zahrnovat i systém protiraketové obrany, však dosud na úrovni EU přijato nebylo.

Vzhledem k tomu, že EU žádný vlastní systém protiraketové obrany nevyvíjí, Česká republika sjednáním Dohody své závazky neporušuje, a to tím spíše, že do systému protiraketové obrany Spojených států jsou již zapojeny další členské státy EU (Velká Británie, Dánsko a případně též Polsko), aniž by to bylo považováno za porušování Smlouvy o EU v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Ostatně vojenské základny Spojených států se v současnosti nacházejí na území čtrnácti členských států EU.

Dohoda je v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Budování systému protiraketové obrany, který je svojí podstatou systémem obranným, je plně v souladu s Chartou OSN a jejím čl. 51 zaručujícím právo „na individuální nebo kolektivní sebeobranu.“ Dohoda v preambuli dokonce obsahuje závazek stran, „že žádný prvek systému protiraketové obrany, včetně radaru umístěného na území České republiky, nebude použit pro jakékoli aktivity neslučitelné s Chartou Organizace spojených národů.“

Dohoda dále v první větě své preambule odkazuje na Severoatlantickou smlouvu, jejíž čl. 3 stanoví, že „v zájmu účinnějšího dosahování cílů této smlouvy budou strany, individuálně i společně, průběžnou a účinnou svépomocí a vzájemnou pomocí udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Česká republika tak zapojením do systému protiraketové obrany Spojených států naplňuje své závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy.

Dohoda odkazuje v preambuli a dalších ustanoveních Dohody na jiné mnohostranné a dvoustranné mezinárodní smlouvy, jimiž je vázána jak Česká republika, tak Spojené státy. Nejdůležitější z těchto smluv je NATO SOFA. Dále se jedná zejména o:

• Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Spojených států amerických o opatřeních k ochraně utajovaných vojenských informací, sjednanou v Praze dne 19. září 1995, v platném znění (dále jen „GSOMIA“),
• Dohodu mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o bezpečnosti informací, sjednanou v Bruselu dne 6. března 1997 (dále jen „Dohoda NATO o bezpečnosti informací“),
• Dohodu NATO o předávání technických informací pro účely obrany, sjednanou v Bruselu dne 19. října 1970 (dále jen „Dohoda NATO o technických informacích“),
• Úmluvu o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, sjednanou ve Stockholmu dne 14. července 1967
• a příslušné standardizační dohody NATO.

Dohoda často odkazuje na ČR-USA SOFA. Tato ustanovení získají právní účinky až po případném vstupu ČR-USA SOFA v platnost. V čl. XV odst. 9 Dohody odkazuje na Basilejskou úmluvu o řízení pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodnění, sjednanou v Basileji dne 22. března 1989, jejíž stranou je pouze Česká republika, nikoli Spojené státy. Obecně lze tedy říci, že Dohoda je plně integrována do platné smluvní základny České republiky.

Dopad provádění Dohody na státní rozpočet

Podle čl. XI odst. 1 Dohody „Spojené státy odpovídají za náklady na výstavbu, údržbu a provoz radarové stanice“, plnění této Dohody proto budou finančně zajišťovat zejména Spojené státy. Výjimku představuje čl. XV odst. 5 Dohody, podle kterého „Česká republika včas odstraní či zlikviduje nevybuchlou munici nalezenou na radarové stanici.“ Podle informací Ministerstva obrany by se však v prostoru vymezeném pro umístění radarové stanice neměla nacházet nevybuchlá munice. V případě, že bude nějaká takováto munice nalezena, je Ministerstvo obrany schopno zajistit její likvidaci z již přidělených rozpočtových prostředků.

Ministerstvo obrany dále ponese v rámci své rozpočtové kapitoly náklady na získání povolení potřebných pro výstavbu radarové stanice podle čl. VII odst. 2 Dohody a na zajištění odpovídající vnější bezpečnosti radarové stanice podle čl. XIV odst. 1 Dohody. Při výkladu ustanovení Dohody obsahující finanční závazky je však třeba vzít v úvahu také její čl. XVII odst. 1.

Charakteristika jednotlivých ustanovení Dohody

Preambule

Preambule obsahuje zejména prohlášení stran, která mají význam pro výklad Dohody. Strany zde zdůrazňují vazbu projektu protiraketové obrany Spojených států na NATO, a to odkazem na „práva a závazky vyplývající z jejich účasti v Severoatlantické smlouvě“ a na Strategickou koncepci NATO z roku 1999. Strany se dále shodují, že „NATO je primárním prostředkem k zajištění kolektivní obrany severoatlantické oblasti“ a vyjadřují přesvědčení, že „zřízení radarové stanice protiraketové obrany Spojených států na území České republiky (...) zlepší  národní bezpečnost členů NATO.“

V Preambuli se také uvádí, že „Česká republika a Spojené státy navázaly strategický dialog pro usnadnění konzultací o záležitostech mezinárodní bezpečnosti, včetně hrozeb raketového útoku a mezinárodního terorismu, které by mohly mít vliv na územní celistvost, politickou nezávislost, bezpečnost a obranyschopnost České republiky nebo Spojených států.“ Ustavení tohoto dvoustranného strategického dialogu bylo České republice navrženo diplomatickou nótou Velvyslanectví Spojených států v Praze ze dne 21. února 2008. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky tento návrh přijalo svojí diplomatickou nótou ze dne 25. února 2008. Tento dialog se uskutečňuje prostřednictvím pravidelných setkání představitelů Ministerstev zahraničních věcí České republiky a Spojených států, případně dalších resortů. První kolo tohoto dialogu proběhlo ve Washingtonu v září 2008. Česká republika se tak zařadila do úzké skupiny států, které již se Spojenými státy takový strategický dialog vedou.

Strany však zařadily do Preambule kromě politických prohlášení také jeden mezinárodněprávní závazek, a sice že „žádný prvek systému protiraketové obrany, včetně radaru umístěného na území České republiky, nebude použit pro jakékoli aktivity neslučitelné s Chartou Organizace spojených národů“ (viz výše). Závěrečná část preambule odkazuje na příslušné mezinárodní smlouvy, které již pro Českou republiku a Spojené státy platí, např. NATO SOFA, nebo by se platnými teprve měly stát, jako ČR-USA SOFA.

Definice

Pojem „příslušníci ozbrojených sil“ vychází z čl. I odst. 1 písm. a) NATO SOFA, ostatní pojmy byly vymezeny pouze pro účely Dohody a ČR-USA SOFA. Pojmy „civilní složka“ a „závislá osoba“ jsou obsaženy v NATO SOFA, v Dohodě však mají širší význam. Definice uvedené v čl. I Dohody jsou identické s definicemi v ČR-USA SOFA.

Účel a rozsah

Účelem Dohody je podle čl. II odst. 1 Dohody „zřízení a provoz radarové stanice protiraketové obrany Spojených států umístěné na území České republiky a souvisejících zařízení.“ V tomto ustanovení se také zavádí pojem „radarová stanice“, který zahrnuje jak vymezenou část vojenského újezdu Brdy, tak zařízení Spojených států na něm umístěná.

Čl. II odst. 3 Dohody obsahuje závazek Spojených států „prostřednictvím svého systému protiraketové obrany chránit a bránit Českou republiku před možným útokem balistickými raketami.“ Jedná se o výjimečnou dvoustrannou bezpečnostní záruku, která dosud nebyla Československu ani České republice Spojenými státy poskytnuta. Spolu s členstvím v NATO by se tak Dohoda měla stát dalším pilířem bezpečnosti České republiky.

Odst. 4 byl do čl. II Dohody zařazen pro případ, že by bylo v budoucnu České republice vyhrožováno např. teroristickým útokem. Spojené státy zde mají závazek spolupracovat s Českou republikou na odstranění takové hrozby.

NATO a radar protiraketové obrany

Obsah čl. III Dohody, který upravuje vazbu mezi radarem protiraketové obrany a NATO, byl předem omezen skutečností, že stranami Dohody jsou Česká republika a Spojené státy, nikoli NATO. Přesto bylo v odst. 1 tohoto ustanovení dosaženo závazku stran, tj. v tomto případě zejména Spojených států, podpořit „těsnou koordinaci mezi NATO a Spojenými státy při vývoji jejich schopností protiraketové obrany.“ Odst. 2 čl. III Dohody dále obsahuje jednostranné prohlášení Spojených států o jejich „úmyslu, aby systém protiraketové obrany Spojených států byl schopný operační součinnosti s rozvíjejícími se schopnostmi protiraketové obrany NATO a aby byl jejich nedílnou součástí.“

O tom, že tento úmysl Spojené státy berou vážně, se Česká republika přesvědčila na Bukurešťském summitu NATO, kde bylo přijato komuniké, podle kterého členové NATO uznávají „přínos, jež poskytne plánované umístění prostředků protiraketové obrany Spojených států v Evropě ochraně spojenců před balistickými raketami dlouhého doletu“, a hledají „způsoby, jak propojit tuto kapacitu se současným aliančním úsilím v oblasti protiraketové obrany, a to tak, abychom zajistili jeho úplnou integraci do budoucí alianční architektury protiraketové obrany.“ Obsah čl. III Dohody je tak plně v souladu s trendem postupného sbližování politik a budování schopností Spojených států a NATO v oblasti protiraketové obrany.

Radarová stanice

Čl. IV odst. 1 Dohody definuje právní vztah Spojených států ke státnímu území České republiky, na kterém by měla být umístěna radarová stanice. Jak již bylo uvedeno výše, podle tohoto ustanovení není dotčena „plná suverenita a kontrola“ České republiky „nad jejím územím a vzdušným prostorem“ a „Česká republika si ponechává plnou suverenitu a vlastnické právo k radarové stanici.“ Spojeným státům se poskytuje pouze bezplatné užívání vymezeného území České republiky ve vojenském újezdu Brdy. Americká strana žádnému členskému státu NATO nájemné za užívání jeho území neplatí.

V čl. IV odst. 3 Dohody se uvádí demonstrativní výčet jednotlivých součástí radarové stanice. Odst. 4, který dává Spojeným státům právo vyvěsit vlajku České republiky před budovou velení, je rovněž vnějším projevem zásady, podle které území radarové stanice zůstává podřízeno suverenitě České republiky.

Personál radarové stanice

Čl. V odst. 1 Dohody obsahuje závazek České republiky umožnit „na radarové stanici pobyt ozbrojených sil Spojených států potřebných pro její výstavbu, údržbu a provoz.“ Tento závazek je konkretizován v odst. 3, podle kterého „maximální počet příslušníků ozbrojených sil přidělených na radarovou stanici podle odstavce 1 nepřekročí 250, a to ani během rotace personálu.“ Počet 250 byl stanoven proto, aby umožnil americké straně provádět pravidelné rotace. S výjimkou těchto krátkých časových intervalů by tak mělo v České republice pobývat v souvislosti s provozem radarové stanice přibližně sto uniformovaných příslušníků ozbrojených sil Spojených států a nízký počet příslušníků jejich civilní složky, který není Dohodou stanoven.

Problematika právního postavení ozbrojených sil Spojených států, dodavatelů Spojených států, jejich zaměstnanců a závislých osob a vstupu těchto osob do České republiky je řešena v odst. 2 a 4 čl. V Dohody odkazem na ČR-USA SOFA a NATO SOFA.

V odst. 5 čl. V Dohody je zakotvena povinnost „ozbrojených sil Spojených států a závislých osob respektovat právo České republiky a zdržet se jakékoli činnosti neslučitelné s duchem NATO SOFA, zvláště pak jakékoli politické činnosti v České republice“ a povinnost „Spojených států přijmout za tímto účelem potřebná opatření“. Toto ustanovení bylo doslovně převzato z čl. II NATO SOFA, která je již pro Českou republiku i Spojené státy závazná.

Užívání radarové stanice

Čl. VI Dohody sice v odst. 1 přiznává Spojeným státům výlučné užívání a kontrolu prostoru radarové stanice a neomezený přístup do tohoto prostoru, současně však svými dalšími odstavci tato užívací práva Spojených států prakticky omezuje. Podle odst. 2 tak mají příslušné orgány České republiky právo na okamžitý přístup na radarovou stanici ve zde vymezených situacích. Tento taxativní výčet však může být podle písm. d) tohoto odstavce rozšířen dohodou stran.

Čl. VI odst. 3 Dohody je obecným ustanovením, které upravuje přístup českých orgánů na radarovou stanici pro všechny ostatní případy, které nejsou pokryty v odst. 2. Co se týče záruky poskytované Českou republikou, že „osoby žádající o přístup jsou prověřeny na příslušný stupeň utajení“, bude se postupovat ad hoc s ohledem na konkrétní úkoly, které by české orgány na radarové stanici plnily. Pokud např. půjdou pracovníci České inspekce životního prostředí odebrat na radarovou stanici vzorky vody z říčky Bradava a nebudou se pohybovat v bezprostřední blízkosti radaru, nebudou muset být prověřeni vůbec. Pokud však české orgány budou z nějakého důvodu potřebovat vstoupit do prostor spojených s obsluhou radaru, budou k tomu muset určit pracovníky, kteří budou držiteli osvědčení na odpovídající stupeň utajení. Podle odst. 6 čl. VI budou jednotlivé podrobnosti rozpracovány v prováděcím ujednání.

Čl. VI odst. 5 byl do Dohody prosazen českou stranou s ohledem na zásadu suverenity České republiky. Dodržování této zásady je v tomto ustanovení ošetřeno dvojím způsobem. Za prvé, pro návštěvy radarové stanice státními činiteli třetích států je zapotřebí souhlasu České republiky. Pojem „státní činitel“ je zde chápán široce jako jakákoli osoba, která zastává nějakou státní funkci, nebo jedná v zájmu takového státu. Pod tuto kategorii budou spadat např. diplomaté třetích států akreditovaní v České republice, ale i představitel třetího státu na dovolené v České republice. Druhou zárukou dodržování suverenity České republiky je závazek stran v případě, že jim státní činitel třetího státu vyjádří svůj zájem o návštěvu radarové stanice, tento třetí stát informovat, že žádost musí být předložena České republice diplomatickou cestou.

V praxi by tento systém měl fungovat tak, že pokud např. nějaký představitel třetího státu projeví Spojeným státům zájem o návštěvu radarové stanice, Spojené státy jej mají povinnost informovat, že žádost o takovou návštěvu je třeba adresovat přímo České republice jakožto územnímu suverénu, a to diplomatickou cestou. Když takovou žádost obdrží Česká republika, tak ji v případě svého nesouhlasu hned zamítne. V opačném případě požádá o souhlas s takovou návštěvou Spojené státy. Pokud by souhlasily také Spojené státy, návštěva by se mohla uskutečnit.

Výstavba a provoz radarové stanice

Čl. VII odst.1 Dohody uvádí dvě skupiny činností, které jsou Spojené státy na radarové stanici oprávněny vykonávat. Činnosti z první skupiny, spojené s výstavbou radarové stanice, mohou Spojené státy provádět „ve shodě s českým výkonným orgánem.“ „Českým výkonným orgánem“ se podle čl. I odst. 6 Dohody rozumí Ministerstvo obrany České republiky, případně jeho organizační složky a podřízené orgány, jako např. újezdní úřad. Spojené státy tak výstavbu nových objektů budou provádět prostřednictvím Ministerstva obrany České republiky, které bude zajišťovat všechna potřebná povolení podle českého práva. Činnosti ze druhé skupiny, které se týkají spíše provozu radarové stanice, mohou Spojené státy vykonávat „podle vlastního uvážení.“

Poslední věta tohoto ustanovení, která konkretizuje obecnou zásadu uvedenou v čl. V odst. 5 Dohody, stanoví, že „v průběhu přípravy, výstavby, provozu a stahování se z radarové stanice je povinností Spojených států respektovat příslušné právo České republiky.“ „Příslušným právem České republiky“ se zde rozumí zejména všechny relevantní právní normy v oblasti stavebního práva a práva životního prostředí, ať už se jedná o zákony, podzákonné právní předpisy, či prameny komunitárního práva.

V čl. VII odst. 2 Dohody se Ministerstvo obrany České republiky zavazuje zdarma zajistit veškerá povolení požadovaná podle práva České republiky. Tomuto závazku odpovídá závazek Ministerstva obrany Spojených států poskytnout „veškeré příslušné informace, dokumentaci a technické studie.“ Druhá část tohoto ustanovení umožňuje Spojeným státům za zde stanovených podmínek použít své vlastní stavební normy a technické požadavky.

Čl. VII odst. 3 Dohody upravuje procesní aspekty výstavby radarové stanice. Ozbrojené síly Spojených států nejdříve poskytnou Ministerstvu obrany České republiky „veškerou příslušnou dokumentaci“ týkající se konkrétních stavebních činností, Ministerstvo obrany České republiky poté zajistí „co nejrychleji“ odpovídající povolení požadovaná českým právem. Od okamžiku, kdy je Spojenými státy předložena veškerá příslušná dokumentace, běží lhůta 45 dnů, ve které by Ministerstvo obrany České republiky mělo stihnout zajistit pro Spojené státy potřebná povolení. Po uplynutí této lhůty mohou Spojené státy začít stavět. Pokud však Ministerstvo obrany České republiky dojde k závěru, že předložená dokumentace je neúplná nebo se vyskytnou jiné problémy, může vznést námitku a běh této lhůty se přeruší.

Čl. VII odst. 4 Dohody se zabývá využíváním českých dodavatelů při výstavbě radarové stanice. Při jednání o tomto ustanovení byla americká strana do značné míry omezena právními předpisy Spojených států upravujícími zadávání veřejných zakázek. Strany však toto ustanovení vykládají tak, že pokud při výstavbě radarové stanice obdrží nabídku od českého dodavatele a od dodavatele ze třetího státu a tyto nabídky budou stejné kvality a za stejnou cenu, toto ustanovení americké straně ukládá využít českého dodavatele.

Čl. VII odst. 5 Dohody zaručuje Ministerstvu obrany České republiky kontrolu nad procesem výstavby radarové stanice, odst. 6 tohoto článku dokonce dává Ministerstvu obrany České republiky pro případ sporu s americkou stranou právo pozastavit „další práce na té části stavebního projektu, který je předmětem takové neshody, až do neprodleného vyřešení takové neshody.“ Toto ustanovení představuje pro Českou republiku dostatečnou záruku, že se na radarové stanici, tj. na jejím státním území, neodehraje žádná stavební činnost, ke které by předtím nedala souhlas.

Čl. VII odst. 8 Dohody ukládá České republice závazek zajistit, aby „užívání vzdušného prostoru nad radarovou stanicí a jejím okolím a užívání pozemků v okolí radarové stanice bylo slučitelné s provozem radarové stanice.“ Česká republika v této souvislosti počítá se zřízením bezletové zóny, podrobnosti budou stanoveny v prováděcím ujednání.

Vlastnictví majetku

Čl. VIII Dohody na rozdíl od českého právního řádu neužívá pojmy „věci movité a nemovité“, ale „budovy, nepřemístitelné objekty a montážní celky“ v odst. 1 a „vybavení, vojenský materiál, zásoby, přemístitelné objekty, příslušenství a jiný movitý majetek a příslušenství“ v odst. 3. Společným znakem věcí vyjmenovaných v odst. 1 je jejich nepřemístitelnost, tyto věci vybudované „ozbrojenými silami Spojených států, se stávají vlastnictvím České republiky v okamžiku dokončení a ozbrojené síly Spojených států jsou oprávněny takové objekty měnit a užívat.“ Toto ustanovení odpovídá smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, podle kterého „majetek na území újezdu, s výjimkou vneseného majetku, smí být jen ve vlastnictví státu.“ Spojeným státům naproti tomu zůstávají vlastnická práva k přemístitelným věcem vypočteným v odst. 3. Od majetku Spojených států je třeba odlišit majetek dodavatelů Spojených států, který podle odst. 3 tohoto článku plně podléhá výkonu trestní nebo správní jurisdikce České republiky.

V čl. VIII odst. 2 Dohody je pamatováno na situace, kdy by Spojené státy radarovou stanici opouštěly nebo některé její části dále nepotřebovaly. Spojené státy mají závazek navrátit radarovou stanici „v provozuschopném stavu slučitelném s jejím řádným užíváním“, což samozřejmě neznamená, že by zde měl zůstat funkční radar, který je přemístitelným objektem podle odst. 3, ale že např. budovy nebudou ve zdevastovaném stavu apod. Otázky případných škod na životním prostředí jsou řešeny v čl. XV Dohody (viz níže).

Řízení radarové stanice

Podle čl. IX odst. 1 Dohody je Ministerstvo obrany Spojených států povinno jmenovat „velitele zastupujícího Spojené státy“ (či „amerického velitele“), který „bude jedinou kontaktní osobou Spojených států pro běžné činnosti podle této Dohody“ a se kterým bude Ministerstvo obrany České republiky řešit méně závažné problémy, které by se mohly při výstavbě a provozu radarové stanice vyskytnout.

Ministerstvo obrany České republiky má podle odst. 2 tohoto článku paralelní povinnost jmenovat „českého velitele“, který bude mít spolu se svým personálem „kancelář na radarové stanici a Spojené státy jim umožní přístup do prostorů radarové stanice za účelem usnadnění jejich poslání v souladu s bezpečnostními opatřeními.“ Stálá přítomnost „českého velitele“ přímo na radarové stanici mj. zaručí, že radarová stanice nebude Spojenými státy využívána k jiným účelům, než je stanoveno v Dohodě.

Velení a řízení protiraketové obrany

Čl. X odst. 1 Dohody svěřuje „výhradní velení a řízení operací protiraketové obrany“ Spojeným státům. I kdyby se jednalo o systém protiraketové obrany vybudovaný v rámci NATO, lze s ohledem na rychlost, se kterou je třeba reagovat, jen ztěží předpokládat, že by o podobných operacích mohl rozhodovat kolektivní orgán typu Severoatlantické rady. V zájmu zachování akceschopnosti systému je tak svěření jeho velení a řízení jednomu státu rozumným řešením. Spojené státy však mají podle odst. 2 tohoto článku povinnost „poskytovat České republice situační přehled o operacích protiraketové obrany“ a prostřednictvím „českého velitele“ na radarové stanici „neprodleně informovat Českou republiku o nasazeních systému protiraketové obrany týkajících se severoatlantické oblasti.“ V této věci se mají podle odst. 3 tohoto ustanovení uskutečňovat mezi oběma státy „pravidelné konzultace.“

V čl. X Dohody má pro Českou republiku klíčový význam odst. 4, podle kterého se Česká republika „může předem a podstatným způsobem podílet na vývoji a přehodnocování prováděcích plánů Spojených států pro severoatlantickou oblast.“ „Prováděcí plány“ jsou, zjednodušeně řečeno, předem naprogramovaným návodem pro nasazení systému protiraketové obrany. Vstoupí-li Dohoda v platnost, tak Česká republika bude mít možnost ovlivnit naprogramování systému protiraketové obrany, aby byla přednostně chráněna.

Spoluvytvářením „prováděcích plánů“ zapojení České republiky do velení a řízení systému protiraketové obrany nekončí. Podle čl. X odst. 5 Dohody má Česká republika právo se „podílet na tvorbě směrnic pro běžný mírový provoz radaru.“ Za normálních okolností bude radar vypnutý, nicméně pro zajištění správného fungování radaru bude americká strana potřebovat v pravidelných časových intervalech toto zařízení „kalibrovat,“ tj. na omezenou dobu zapnout. Tuto činnost však budou Spojené státy moci provádět pouze na základě výše uvedených směrnic.

Odst. 6, 7, 8 a 11 čl. X Dohody ukládají americké straně další informační povinnosti vůči České republice. Podle odst. 6 mají Spojené státy zajistit „předávání informací za účelem poskytnutí situačního přehledu o operacích radaru a evropských pozemních protiraket“ Ministerstvu obrany České republiky. Tento odstavec tak navazuje na odst. 2 tohoto článku. Podle odst. 7 jsou Spojené státy povinny zajistit „on-line komunikaci s příslušnými orgány řízení letového provozu České republiky.“ Tento závazek Spojených států má umožnit České republice plnit čl. VII odst. 8 Dohody, podle kterého je Česká republika povinna zajistit, aby užívání vzdušného prostoru nad radarovou stanicí a jejím okolím bylo slučitelné s provozem radarové stanice.

Odst. 8 byl do Dohody zařazen s ohledem na skutečnost, že Spojené státy budou systém protiraketové obrany zdokonalovat a rozvíjet v různých částech světa, např. v Japonsku. Přestože se tyto aktivity americké strany nemusí přímo dotýkat bezpečnosti České republiky, česká delegace trvala na tom, aby o nich byla Česká republika Spojenými státy informována.

Odst. 11 je právním základem pro působení českých styčných důstojníků u Agentury pro protiraketovou obranu ve Washingtonu a Integrovaného řídícího centra protiraketové obrany v Colorado Springs. Vedle „českého a amerického velitele“ tak Dohoda zřizuje další kanály pro tok informací založené na konkrétních osobách.

Čl. X odst. 9 a 10 Dohody předpokládají, že účasti České republiky na systému protiraketové obrany budou moci využívat odborníci Armády České republiky, kterým jsou Spojené státy povinny umožnit zapojení do provozu radaru. Česká republika tak může jako jeden z mála států světa prostřednictvím svých odborníků získat přístup k cenným informacím o fungování tohoto systému.

Finanční závazky

Jak již bylo uvedeno výše v části věnované dopadům provádění Dohody na státní rozpočet, za plnění většiny finančních závazků podle této Dohody je odpovědna americká strana. Čl. XI Dohody je však třeba vykládat společně s jejím čl. XVII odst. 1 (viz níže).

Kontrolované neutajované informace a utajované informace

Pojem kontrolovaných neutajovaných informací český právní řád nezná, proto bylo třeba začlenit do Dohody obsáhlý čl. XII o nakládání s těmito informacemi. Lze předpokládat, že Česká republika použije v souladu s odst. 1 písm. d) své právní předpisy o ochraně utajovaných skutečností, aby zajistila plnění svých závazků podle tohoto ustanovení.

V oblasti utajovaných informací jsou jak Česká republika, tak Spojené státy vázány GSOMIA a Dohodou mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o bezpečnosti informací, sjednanou v Bruselu dne 6. března 1997, proto bylo možné tuto problematiku vyřešit odkazem na tyto mezinárodní smlouvy.

Bezpečnost radarové stanice

Při expertních jednáních o textu Dohody byla přijata koncepce, podle které Česká republika „odpovídá za zajištění odpovídající vnější bezpečnosti a ochrany radarové stanice“, jak je stanoveno v čl. XIV odst. 1 Dohody. Přestože o konkrétním způsobu provedení tohoto závazku ještě nebylo rozhodnuto, předpokládá se, že vnější hranici radarové stanice bude hlídat vojenská policie Armády České republiky. Čl. XIV Dohody však v tomto ohledu ponechává České republice dostatečnou volnost pro rozhodování o tom, jakými prostředky „odpovídající vnější bezpečnost“ radarové stanice zajistí. Tento článek dále v odst. 2 předvídá, že Ministerstvo obrany České republiky připraví „plán vnější bezpečnosti“ a projedná jej s Ministerstvem obrany Spojených států.

Spojené státy podle čl. XIV odst. 3 Dohody naproti tomu mají odpovídat za „vnitřní bezpečnost a udržení pořádku na radarové stanici.“ V odst. 4 je za tímto účelem americké straně přiznáno právo „přijmout veškerá přiměřená opatření k zajištění udržení pořádku a bezpečnosti na radarové stanici, včetně provádění prohlídek osob a věcí jimi vnášených do radarové stanice a odtud vynášených a vozidel při vjezdu do radarové stanice a při výjezdu z ní.“ Spojené státy zatím neučinily konečné rozhodnutí o tom, jakým způsobem budou zajišťovat vnitřní bezpečnost radarové stanice. Uvažují však o řešení, podle kterého by hranice radarové stanice byla zevnitř střežena českou soukromou bezpečnostní agenturou placenou Spojenými státy. Samotný radar a související technická zařízení uvnitř radarové stanice budou střežena příslušníky ozbrojených sil Spojených států.

Čl. XIV odst. 6 Dohody pamatuje na „ochranu a bezpečnost prostředků protiraketové obrany během přepravy po území České republiky mimo radarovou stanici“. Tato otázka bude aktuální zejména během výstavby radarové stanice. Podle tohoto ustanovení má „primární odpovědnost“ za tento úkol Česká republika, tuto odpovědnost však bude vykonávat „v součinnosti se Spojenými státy“.

Čl. XIV odst. 7 Dohody navazuje na její čl. II odst. 4 a slouží jako právní základ pro výměnu „rozvědných a kontrarozvědných (tj. zpravodajských) informací ohledně jakéhokoli ohrožení radarové stanice“ mezi příslušnými zpravodajskými službami České republiky a Spojených států.

Ochrana životního prostředí

Na úvod je třeba uvést, že podle dostupných informací mají Spojené státy v oblasti ochrany životního prostředí na svých základnách v Evropě dobrou pověst. S ohledem na své předchozí špatné zkušenosti se sovětskými vojsky však Česká republika při sjednávání Dohody věnovala ochraně životního prostředí maximální pozornost. Z tohoto důvodu se na sjednávání Dohody aktivně podíleli experti z Ministerstva životního prostředí České republiky. Výsledkem je čl. XV Dohody, jehož obsah nemá v mezinárodních smlouvách dosud sjednanými americkou stranou s jinými státy obdoby. Např. smlouvy typu SOFA, které Spojené státy nedávno sjednaly s Rumunskem a Bulharskem, řeší problematiku ochrany životního prostředí jedním odstavcem, obdobné smlouvy Spojených států s Maďarskem a Portugalskem, stejně jako NATO SOFA, tuto oblast neupravují vůbec. Článku XV Dohody se svým obsahem přibližuje pouze Společné prohlášení vlády Spojených států a vlády Dánského království o spolupráci v oblasti životního prostředí v Grónsku, podepsané dne 6. srpna 2004 v Igaliku, toto prohlášení však není mezinárodní smlouvou a není tak (na rozdíl od Dohody) právně závazné.

Čl. XV odst. 1 Dohody obsahuje v první větě obecný závazek stran „provádět tuto Dohodu způsobem slučitelným s ochranou životního prostředí“. Ve druhé větě je zakotvena základní zásada, podle které „Spojené státy budou respektovat příslušné právo České republiky v oblasti životního prostředí, zdraví a bezpečnosti, jakož i příslušné standardizační dohody NATO.“ „Příslušným právem České republiky“ se zde rozumí všechny relevantní právní normy v oblasti práva životního prostředí, ať už se jedná o zákony, podzákonné právní předpisy, či prameny komunitárního práva. Dále se zde zmiňují „příslušné standardizační dohody NATO“, které také upravují některé záležitosti související s ochranou životního prostředí, např. přepravu nebezpečných materiálů.

V první a třetí větě čl. XV odst. 2 Dohody strany kladou v souladu se současnými trendy v ochraně životního prostředí důraz na princip prevence. Druhá věta tohoto odstavce, která hovoří o lokalitách, „u nichž neexistují záznamy o dřívějším využití nebo o činnostech svědčících o dříve vzniklé kontaminaci způsobené tehdy přijatelnou praxí,“ má zdůraznit, že předmětem úpravy čl. XV Dohody je jen případná budoucí kontaminace způsobená Spojenými státy. Pro Českou republiku tato věta nemá větší význam.

Naproti tomu značným přínosem pro ochranu životního prostředí České republiky je poslední věta tohoto odstavce, podle které se uplatní ty české nebo americké standardy, „které zajišťují větší ochranu“. Přestože se předpokládá, že české právo životního prostředí bude obvykle obsahovat „tvrdší“ standardy, nelze předem vyloučit, že v některých oblastech tomu bude naopak.

Odst. 3 čl. XV Dohody je pro Českou republiku klíčovým ustanovením. Zakotvuje totiž mezinárodněprávní odpovědnost Spojených států „za kontaminaci životního prostředí způsobenou Spojenými státy na radarové stanici, včetně přilehlých oblastí, za nebezpečné odpady, nebezpečné materiály a ostatní odpady dovezené do České republiky Spojenými státy a za významné změny okolního životního prostředí nepovolené touto Dohodou.“ Institut mezinárodněprávní odpovědnosti v sobě zahrnuje jak primární povinnost Spojených států přestat s případným porušováním „Dohody,“ tak sekundární povinnost odstranit škody, které by byly způsobeny jednáním jejich ozbrojených sil. Podle tohoto odstavce Spojené státy logicky neodpovídají za škody na životním prostředí, které vznikly ve vojenském újezdu Brdy před příchodem jejich ozbrojených sil. Poslední věta tohoto odstavce obsahuje závazky Spojených států pro případ, že by v budoucnu radarovou stanici jejich ozbrojené síly opustily.

Mezinárodněprávní odpovědnost Spojených států podle odst. 3 by však šlo jen ztěží realizovat, kdyby do čl. XV Dohody nebyl zařazen následující odst. 4. Podle tohoto ustanovení mají Spojené státy závazek připravit studii, která bude podrobně popisovat stav životního prostředí v prostoru radarové stanice před jejich příchodem (včetně např. stávající kontaminace, přítomnosti ohrožených druhů atd.). Tato studie bude podléhat schválení České republiky. „Před navrácením radarové stanice České republice“ Spojené státy připraví obdobnou studii, která konstatuje, jak se tento stav změnil a dále „potřebná nápravná opatření.“

Čl. XV odst. 5 Dohody obsahuje výlučně závazky České republiky odstranit případné škody na životním prostředí v prostoru radarové stanice, včetně nevybuchlé munice. V čl. XV odst. 6 Dohody je zakotvena informační povinnost Spojených států vůči České republice v oblasti ochrany životního prostředí. Tato povinnost je dále rozšířena v odst. 9 tohoto článku o informace požadované podle Basilejské úmluvy o řízení pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodnění, sjednané v Basileji dne 22. března 1989. Ačkoli Spojené státy nejsou na rozdíl od České republiky stranou této úmluvy, zavázaly se ji částečně aplikovat. Odst. 6 dále obsahuje závazek Spojených států umožnit příslušným orgánům České republiky provádět monitoring a kontrolu, zda americká strana opravdu dodržuje české, resp. americké standardy ochrany životního prostředí (viz komentář k odst. 2). Přístup českých orgánů na radarovou stanici by se řídil obecným odst. 3 čl. VI Dohody.

Čl. XV odst. 7 Dohody je naplněním principu prevence předvídaného v odstavci 2. Současně je toto ustanovení procesní zárukou, že pokud orgány České republiky zjistí porušení příslušných standardů ochrany životního prostředí americkou stranou, bude taková situace odpovídajícím způsobem vyřešena. Je důležité, že v takovém případě bude na Spojených státech, aby České republice oznámily, „jaká opatření k nápravě hodlají přijmout“.

Čl. XV odst. 8 Dohody upravuje postup stran pro případ mimořádných událostí. Na české straně připadají v úvahu např. vichřice, povodně či průmyslové havárie, na americké straně pak zejména havárie zařízení umístěných na radarové stanici. Obě strany mají povinnost se vzájemně informovat a přijmout opatření k řešení takových událostí.

Nároky na náhradu škody

Česká republika a Spojené státy nepovažovaly za nutné upravovat v Dohodě mezinárodněprávní odpovědnost za škody, které by mohly být způsobeny obranným použitím systému protiraketové obrany. Pokud totiž některý stát podnikne ozbrojený útok ve smyslu čl. 51 Charty OSN tím, že odpálí raketu na Českou republiku, Spojené státy, nebo jejich spojence, Spojené státy budou oprávněny v rámci výkonu práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu tuto raketu zničit. V případě, že trosky ze zničené rakety způsobí nějakému státu škodu, bude za tuto škodu podle obecných principů mezinárodního obyčejového práva odpovědný stát, který tuto raketu odpálil. Náhrady takové škody by se tak stala součástí reparací, které by agresorovi buď uložila Rada bezpečnosti OSN (obdobným způsobem se postupovalo i v případě Iráku po jeho agresi proti Kuvajtu), nebo mírová smlouva. Ostatně i NATO SOFA ve svém čl. XV uvádí, že odst. 2 a 5 jejího čl. VIII se neuplatní na válečné škody.

Dohoda tedy ve svém čl. XVI řeší pouze nároky na náhradu škody, které mohou vzniknout při mírovém provozu radarové stanice. S touto citlivou otázkou se potýkaly členské státy NATO již na začátku padesátých let, kdy byla sjednávána NATO SOFA. Výsledkem je její čl. VIII, který představuje kompromis mezi zájmy vysílajícího a přijímajícího státu. Od roku 1953, kdy NATO SOFA vstoupila v platnost (pro ČR vstoupila NATO SOFA v platnost dne 30. listopadu 2000), tuto otázku členské státy NATO mezi sebou neotevírají a odkazují se na platnou NATO SOFA. Toto řešení zvolily v čl. XVI odst. 1 Dohody také Česká republika a Spojené státy, kde odkazují na čl. VIII NATO SOFA. Dále je zde odkaz na ČR-USA SOFA, kde se však na základě NATO SOFA pouze podrobněji upravují některé občanskoprávní otázky.

Čl. XVI odst. 2 Dohody řeší úzkou skupinu případů, na které se NATO SOFA nevztahuje. Taková škoda by musela být způsobena s ohledem na čl. VIII odst. 5 NATO SOFA třetí straně na území nečlenského státu NATO. Česká delegace proto do odst. 2 prosadila zásadu, podle které „Česká republika nepřevezme odpovědnost za jakékoli škody způsobené prvky systému protiraketové obrany Spojených států za předpokladu, že takové škody nejsou způsobeny jednáním nebo opomenutím České republiky.“

Jako obecný princip, např. pro případ, kdy by mechanické uplatňování NATO SOFA bylo pro Českou republiku výrazně nevýhodné, byl do čl. XVI Dohody zařazen odst. 3, podle kterého se strany mají sejít „s cílem včas dosáhnout vzájemně přijatelného, čestného a spravedlivého vyřešení nároků s ohledem na okolnosti a příslušné závazky stran.“ Toto ustanovení doplňuje čl. VIII odst. 5 písm. f) NATO SOFA, který stanoví, že pokud by použití zde uvedených ustanovení způsobilo smluvní straně „vážné těžkosti, může tato strana požádat Severoatlantickou radu, aby vyřešila případ jiným způsobem.“

Provádění a spory

Čl. XVII odst. 1 Dohody, který podmiňuje závazky stran podle Dohody dostupností finančních prostředků, byl do Dohody zařazen na naléhání americké strany. Spojené státy toto ustanovení zdůvodňují tím, že se jedná o standardní klausuli vycházející z jejich vnitrostátního práva. Dohoda má totiž na americké straně exekutivní povahu, její ratifikaci proto nebude schvalovat Kongres, který jediný může rozhodovat o rozpočtových otázkách. Obdobné ustanovení je již obsaženo ve třech smlouvách mezi Českou republikou a Spojenými státy, které jsou resortní kategorie. Americký návrh byl českou stranou akceptován, protože plně respektuje zásadu reciprocity, tudíž by se čl. XVII odst. 1 Dohody v dané relaci mohla dovolávat i Česká republika.

Z působnosti tohoto ustanovení se třetí větou tohoto odstavce podařilo vyjmout závazky stran vyplývající z NATO SOFA a ČR-USA SOFA, čímž je zaručeno, že se Spojené státy např. nebudou moci dovolávat tohoto ustanovení jako důvodu pro neplnění závazků z odpovědnosti za škodu. V případě, že by Kongres nepřidělil vládě Spojených států potřebné prostředky na výstavbu radarové stanice, bude Česká republika po jednání předvídaném druhou větou tohoto odstavce na vzniklou situaci aplikovat institut přerušení provádění smlouvy podle čl. 57 Vídeňské úmluvy o smluvním právu či případně zvažovat možnost výpovědi Dohody.

Čl. XVII odst. 3 Dohody určuje jako základní způsob řešení sporů jednání stran. České republice se podařilo do tohoto odstavce prosadit obdobnou formulaci, jako je v čl. XVI NATO SOFA, která předem výslovně nevylučuje předání případného sporu třetímu subjektu, např. Mezinárodnímu soudnímu dvoru.

Vstup v platnost, změny a doba platnosti

Čl. XVIII odst. 1, 2 a první věta odst. 3 Dohody jsou standardní formulace závěrečných ustanovení. Dohoda se sjednává na dobu neurčitou, výpovědní doba činí jeden rok. Česká republika dále v odst. 3 dává Spojeným státům další rok na „dokončení stažení svého personálu, vybavení a vojenského materiálu“. V tomto období by se Dohoda dále aplikovala, nikoli však její čl. II („Účel a rozsah“) a čl. X („Velení a řízení protiraketové obrany“). Radar by bylo možné v tomto období aktivovat, jen pokud by s tím Česká republika souhlasila.

V Praze dne 21. května 2008

Ing. Mirek Topolánek, v. r.

Předseda vlády