Jak by bylo krásné, kdyby v občanské válce v Rusku zvítězila ta "třída pracujících"! Jak by bylo krásné, kdyby ve Velké vlastenecké válce opět nezvítězil nikdo jiný, než tito "rolníci, dělníci, inteligence"!

Jenže....jenže například v revolučním Rusku dělnická třída téměř neexistovala. Jen masy rolníků, ruských mužiků, těch -- jak se na ně dívali i ideologové bolševismu -- pravoslavných "primitivů". Tak kdo tam tedy ten boj o "socialismus" vlastně vyhrál?

Samozřejmě že to byli vojáci. Demilitarizované, většinou demoralizované masy, opouštějící frontu, na níž bylo uzavřeno příměří, se v občanské válce připojovaly buďto na jednu, nebo na druhou stranu. Hledat v tom nějaké sympatie pro socialismus, který se v tom okamžiku nacházel v té nejdivočejší, "trockistické" podobě, by bylo bláhové. Lev Trocký, hlavní organizátor Rudé armády, v železničním vagónu objížděl celou zemi a železnou rukou vynucoval disciplínu. Vítězství bylo věcí především propagandy, organizace, schopnosti zajistit vojákům na prvním místě základní množství jídla a samozřejmě zbraní a munice.

Rudá armáda zvítězila nad bělogvardějci i díky poměrně značnému množství carských důstojníků, kteří v ní bojovali. A kteří jediní tehdy měli dostatek zkušeností z reálné války. Proč to carští důstojníci dělali? Třeba proto, že bolševici drželi jako rukojmí jejich rodiny, ženy a děti. Zradíš nás, zabijeme je! Je to hodně hnusné?

Říci ale, že bolševici zvítězili jenom proto, že nastolili tvrdší teror než druhá strana a používali drakoničtějších a vpravdě teroristických prostředků, by nebyla celá pravda. Značná část Rusů, a to i důstojnického sboru, se postavila na stranu rudých z čistě vlasteneckých důvodů. Perspektiva vítězství bělogvardějců a intervenčních armád byla jasná: Rusko rozkouskované na jednotlivé zahraniční protektoráty.

To raději Rusko velké, třebaže rudé!

Protikladnost té doby a obtížnost rozhodování, na kterou stranu se postavit, dokládají třeba osudy někdejšího carského důstojníka Michaila Tuchačevského. V občanské válce se postavil na stranu rudých. Ve 30. letech se stal maršálem a podílel se na zavádění nejmodernějších principů strategie a taktiky do teorie a praxe Rudé armády. Poté ho popravili - i s celou vojenskou elitou. Jako "odměnu" za to, co vykonal ve službách "prvního státu pracujících". Jestliže je něco na historii komunismu v Rusku i v jiných zemích vskutku pozoruhodné, je schopnost, s jakou si během poměrně krátké doby dovedl vytvořit svou sobě zcela oddanou elitu -- ekonomickou, vojenskou, vědeckou, vychovatelskou -, ale také schopnost tuto vlastní elitu nemilosrdně a téměř masově ničit.

To, co je pozoruhodné na ideologiích všeho druhu i zabarvení, je zase často neuvěřitelná schopnost ničit reálnou historii a historickou paměť lidí. Dařilo se to docela dobře ideologii komunistické. Daří se to, samozřejmě, i té dnešní "euroatlantické".

Skutečná porážka socialismu nespočívala v nějakém uzbrojení či ekonomické nedostatečnosti. Nacházela se především ve vítězství ve válce o srdce lidí. Marxistickou, "vědeckou" pravdu je těžké někomu vytýkat, když pod jejich povrchem vidí ušlechtilé ideály. Problém nastává, když tato "pravda" ze svých "vědeckých" pozic začne nálepkovat jiné "pravdy", jiné pohledy a chápání světa, a nakonec dospívá k nekonečnému množství škodlivých "-ismů", které stojí a stály v cestě "spravedlivé společnosti" a ohrožují "moderního člověka".

S kapitalismem, nebo spíše s feudalismem bylo z Ruska vyhnáno i všechno duchovní bohatství. A lidem nabídnuto teoretizování o "výrobních vztazích", revolucích a sladké řeči sebeoslavující socialismus. To zajímalo koho? Lidé "osvobození" socialismem se ocitli v roli poutníka na poušti, kterému zakázali podat byť jen jedinou sklenici vody. Každá taková sklenka přece nebyla ničím jiný než -- "úderem kapitalismu"!

Ideologie všeho druhu tedy často působí jako jakési zlé královny. Přicházejí ke Sněhurce -- živé a skutečné historii -- a podávají jí otrávená jablka. Vylévají vaničky i s dětmi, do očí lidí házejí písek. My zapomínáme, co bylo včera, natož před 10, 20, 50 lety.

Jenže je skutečně možné odsoudit náboženský zápal takového sv. Augustina? "Člověk má usilovat jen o poznání Boha. Nic víc? Nic víc!", odpovídá rezolutně sv. Augustin a nelze necítit, že obsah jeho díla vskutku nelze odbýt jako nějakou povrchní "ideologii". Je ohněm, který hoří. Podobných pochodní se v lidských dějinách objevilo víc. Ignác z Loyoly. Savonarola. Luther. Hus. Jistě i Marx. Ježíš. Lze si bez nich historii vůbec představit? Bez těch "ideologů" par excellence?

Ideologie tudíž nemusí být je slepota a zavírání očí před pravdou. V některých případech může naopak oči otevírat.

Jistě, člověk při svém přesvědčení o vlastní pravdě může napáchat mnoho zla. Může zhřešit. Nevíra v existenci jakékoliv pravdy a ledová lhostejnost je ale nejspíš ještě horším hříchem. Ideologové nám častokrát vskutku kradou dějiny. To je ale jenom jedna část pravdy. Ta druhá by tedy zněla: Bez "ideologů" a "ideologií" by nejspíš žádné dějiny ani nebyly.

Ostatně právě o tom hovoří i biblická tradice. První "ideologii" Adam s Evou přijali, když podle návodu Hada pojedli ze stromu vědění, a poznali Dobré a Zlé. A zhřešili, protože porušili Boží zákaz. A Bůh je za to vyhnal z Ráje. A je už nečekalo nic jiného, než se navždy lopotit v prachu a bídě a hříšnosti tohoto světa.

Ta pasáž je zdánlivě nelogická -- proč by měl člověk zhřešit, když získal poznání dobrého a zlého? Proč Bůh stvořil člověka tak nedokonalého, tak hříšného, že neposlechl jeho zákaz?

Jestliže má biblická tradice pravdu v tom, že Bůh je zároveň vševědoucí, musel ovšem velmi dobře vědět, že Had nakonec člověka svede. Rozzlobený Bůh a všelijaké to šermování ohnivým mečem, které v závěru příběhu předváděl archanděl Gabriel, tedy možná neznamenali především to, že Bůh se na oba dva skutečně hněvá, ale měli jen zajistit jejich urychlený odchod z pohodlí.

Ve skutečnosti se možná v tom samém okamžiku Bůh tetelil radostí. Jeho stvořitelské dílo se podařilo.

A pro člověka se začaly psát skutečné dějiny.

Jakpak by asi vypadal člověk, kdyby neměl poznání dobrého a zlého. Byl by to vůbec člověk? Nejspíš bychom všichni napořád zůstali jen velkými a věčnými dětmi.

Vím, co řeknou pochybovači: Nebylo by to pro svět i nás samotné nakonec lepší?