Střetu, či vzájemné interakci se nelze vyhnout, avšak agrese, či ústupky, nebo benevolence, nejsou cestou ani pro jednoho. Pravidla jsou jasná a ty musí učitel hájit, škola prostě není holubník, funguje na základě nějakých pravidel, v nějakém režimu, za určitých podmínek pro obě strany, avšak to všechno zbývající a není toho málo, je "vyjednávání", dohoda, mezi nutným a možným. První, co musí tedy učitel udělat, je se žákem mluvit.

Dobro nelze v člověku předpokládat, stejně jako zlo. Obé existuje jen v příslušném kontextu společenského a kulturního života a jeho morálních a etických parametrů. Být dobrým, nebo zlým, se musí vyplatit, oba modely chování musí pro jedince znamenat nějaké výhody, určitý zisk. Pokud je společnost nastavená tak, že se vyplatí být zlým (sobeckým, pokryteckým, závistivým), pak výchovné vzory odpovídají této realitě a děti v tomto klimatu vyrůstají.

V člověku je trvale přítomna jen schopnost být za určitých podmínek dobrým (stejně jako zlým) a ta je vždy v různé míře a různými způsoby výchovy buď podporována, anebo potlačována. Svět nikdy nebyl bezpečným místem a nikdy nebylo v jeho vývoji nic jednou provždy dané. Svět může být bezpečným, jak chce, pokud člověk nenalezne jistotu sám v sobě, nikdy se nebude moci o nic opřít a zůstane vyvržencem třeba v ráji.

Potřebu řádu musí mít člověk ukotvit sám v sobě a učí se to od narození prostřednictvím rodičů. Aby mohlo dítě později reflektovat svět z hlediska této vnitřní potřeby, musí mít program, ne pro volný čas a organizování, ale ve smyslu nějaké smysluplné životní cesty. Tam se potom v plné míře uplatňuje vůle a pozitivní složky jeho osobnosti. Základním stavebním kamenem osobnosti je iniciace a její podmínkou je motivace.

Bez těchto dvou kvalit se nelze učit ničemu, nelze být vzděláván, sociálně ani vědomostně, a nelze obstát ani vůči sobě samému. Aby se člověk inicioval k tomu, být například dobrým, aby mohl rozvíjet tuto vrozenou schopnost, musí k tomu být bezpodmínečně nějak motivován. Jednak společností, ale především výchovou v rodině, přičemž ani jedno ani druhé se ale neobejde bez názornosti.

Ale pozitivní vzory mohou fungovat jen skrze příklady, stejně tak, jako vzory negativní. Dítě musí být svědkem například toho, že otec a matka drží slovo, že za jejich slovy je vždy čin a jejich pohlazení znamená skutečnou lásku. Každý, který to dokáže, je pro dítě vždy přirozenou autoritou, aniž by se o to musel nějak složitě snažit. Autorita se nedá u dětí koupit, nedá se demonstrovat, ani autoritativně z hlediska pozice vynutit, natož vyprosit.

Autoritu je možné jen projevit, avšak lze ji projevit pouze v nějakém vztahu, přičemž každý vztah, který není povrchní, musí mít náplň, jejímž obsahem je participace, která se neobejde bez nutnosti udělat si čas. Můžeme dítě tisíckrát ujišťovat o tom, že ho máme rádi, jestliže ho přehlížíme, nebude nám to věřit. Učitel může domlouvat žáku, jak chce, jestliže mu žák neuvěří, že má o něho skutečný a ne jenom skrze pozici vynucený zájem, žádnou cestu k hlubší komunikaci s ním neudělá. Zde se rodí důvěryhodný vztah.

Dohady o více či méně liberální výchově jsou nesmyslné, neboť nic z toho nefunguje skrze nařízení. Život přináší vždy řadu nových složitých situací, na které musí člověk reagovat vždy sobě odpovídajícím způsobem. Trest je selhání především vlastních možností řešit problém jinak. Jestliže mi musí být dítě podřízeno, jestliže ho chci neustále vést, pak je to projev mé vlastní závislosti, že já sám nejsem schopen být samostatný.

Restrikci nepřijme nikdo, nikoliv jen dospívající. Restrikce je uplatnění nějaké moci a moc vyvolává vždy pocit bezpráví a ta zase agresi. Na konci je často státem chráněný učitel a tzv. nezvládnutelný konfliktní žák, který je buď vyhozen, anebo přejde na jinou školu. Učitel, který umí vytvořit s žákem kvalitní vztah, nepotřebuje trestat, naopak, konfliktní žák je pro něho výzva. Učitel, který není líný a hloupý, se neorientuje jen na "vzorné" a poslušné žáky.