Schindler a abwehr

Od poloviny 30. let pracoval československý občan Schindler pro německé vojenské zpravodajství (abwehr) a pro tuto činnost byl zatčen 18.7.1938. Ke své protistátní činnosti se přiznal – dal se do služeb cizího státu, aby získal peníze, podával abwehru zprávy o skutečnostech a opatřeních, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky. Vzhledem k mnichovským událostem již nebyl odsouzen a v říjnu 1938 byl předán na území, které připadlo Německu.

Schindler se z rodných Svitav přestěhoval do Moravské Ostravy, kde působil zpočátku jako civilní zaměstnanec abwehru v Opavě, potom byl agentem Abwehrstelle (Ast) Ostrava. Na severní Moravě a ve Slezsku jako agent nacistického abwehru aktivně pomáhal rozbíjet Československo, jak to ostatně zcela jasně vyjádřil ve svém dopise z  9. 9. 1956 dr. Ball-Kadurimu do Izraele: „Jako Němec jsem měl zájem na připojení německého pohraničí ČSR k Říši.“ Podílel se na přípravě okupace zbytku republiky i válečného vpádu do Polska. Skutečnosti o této činnosti Schindlera zjistil historik doc. PhDr. Mečislav Borák. Právě toto období Schindlerova života mělo zásadní význam pro jeho pozdější kariéru, protože činností pro abwehr získal cenné kontakty a vydobyl si zásluhy, na kterých mohl stavět. A po válce to vedlo k tomu, že Československo i Polsko zařadily Schindlera na seznam hledaných válečných zločinců. Dopaden a souzen nebyl.

Schindler pracoval jako špion i po vypuknutí války. Měl stále byt v Moravské Ostravě, i když v září 1939 přesídlil do okupovaného Krakowa. Později zde arizoval továrnu po židovských majitelích, kde kromě Poláků byli nasazeni na práci  i židovští  vězni – s některými z nich udržoval Schindler kontakty. O jeho tehdejší práci v abwehru se nedochovalo mnoho dokladů, ale nepřímé důkazy existují, například v materiálech brněnského gestapa, svědectví pamětníků i jeho někdejších spolupracovníků.

Schindler nebyl patrně jen agentem řadovým, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že byl blízko tajných jednání o záchranu maďarských židů v roce 1944, kdy o jejich výměně – například za nákladní auta a suroviny – jednali v Maďarsku Himmlerovi zástupci s představiteli židovských organizací. Schindler několikrát navštívil Maďarsko a setkal se mimo jiné s předním činitelem židovských organizací v Budapešti dr. Rudolfem Kastnerem, který se účastnil vyjednávání s Himmlerovými zástupci. Nacisté hráli složitou hru, jejímž motivem bylo získat alibi pro poválečnou dobu. Neúspěšně se pokoušeli jednat v Turecku se západními Spojenci o separátním míru. V blíže neurčenou dobu podnikl cestu do Turecka také Schindler, a to na diplomatický pas – sotva tam jel na turistický výlet, spíše to bylo v souvislosti s Himmlerovými plány. Zpravodajské služby vedly svoji válku, jejím vojákem byl i Schindler, který nepromluvil ani po válce (tehdy alibisticky hovořil a psal jen o svých  údajných zásluhách na záchraně židů), němé jsou i příslušné archivy.

Zřídil příslušník abwehru pro židovské vězně fingovaný tábor?

Ti, kteří s vděčností uctívají Schindlera, považují za akt své záchrany přemístění továrny a vězeňských pracovníků z Krakowa do Brněnce u Svitav, kde pro ně údajně zřídil „fingovaný tábor“. Důvodem stěhování továrny do Brněnce, když se v Polsku nebezpečně blížila fronta, ovšem nebyla pro Schindlera záchrana židů, ale záchrana pozice fabrikanta. Židé byli v roce 1944 levnou a nezastupitelnou pracovní silou. Svědectví přeživších vězňů dokazují, že na stranu života otevírala cestu nejen pracovní schopnost, ale také obrovskými úplatky získaná pozice prominenta.

Již od února 1944 pracovalo v Brněnci vězeňské komando na budování tábora, který byl jednou z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen, jež byly zřizovány na území tzv. Sudet od roku 1942. V průběhu roku 1944 jich zde vzniklo 14 a brněnecká pobočka byla jednou z nich. Schindler údajně „svým“ židům řekl v létě 1944, že se rozhodl zachránit je a přestěhovat proto svou továrnu. Po válce to tvrdil i samotný Schindler, ovšem důvod stěhování uvedl jiný: „Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojního inspektorátu příkaz k přestěhování svého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků. S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam.“ V té době se na území tzv. Sudet stěhovaly i jiné zbrojní podniky, a to i z bombardovaných německých měst. Přímo do Brněnce tak byla přestěhována zbrojní továrna MEWA ze Stuttgartu, ale pracovala v ní necelá stovka dělníků – o ty totiž byla v zabraném pohraničí nouze. Nejsnadnějším řešením byla nejlevnější pracovní síla – vězni. Už v roce 1944 německé úřady plánovaly zvětšení pobočky KT Gross-Rosen v Brněnci do počtu 2200 vězňů (1400 žen a 800 mužů). První z nich byli převezeni z likvidovaného plašovského tábora a mezi nimi byli i někteří vězni, kteří dosud pracovali v Krakowě v Schindlerově továrně „Emailia“.

Koncentrační tábor v Brněnci byl připraven v těsném sousedství závodu MEWA, jehož produkce se zvýšila příchodem stovek vězňů – ti totiž vyráběli součástky k protitankovým granátům, které dělníci závodu MEWA kompletovali a hotové nábojnice se plnily prachovou náplní v nedaleké muniční továrně v Poličce. Stěhování započalo v létě 1944 – stěhovaly se nejen stroje a pracovní síly, ale také ohromný nakradený a našmelený majetek Schindlera a Amona Goetha, velitele plašovského tábora nucených prací. Vše mohlo dopadnout podle jejich představ, nebýt náhody – jeden z vagónů převážející bedny s majetkem Goetha byl otevřen v Opavě, gestapo zatklo 13. září Goetha a pak si přijelo do Brněnce pro Schindlera. Bylo to v říjnu, kdy už zde byli i židovští vězni-muži, kteří byli převezeni z KT Gross-Rosen a na transportní listině z 21. října jich bylo zapsáno 700. Vzhledem k Schindlerovu zatčení zřejmě ženy určené na práci do Brněnce neodjely z  Osvětimi, kde byly v karanténě, a jejich přesun se zdržel. Po několika dnech byl Schindler propuštěn a transport 300 vězeňkyň mohl být 10. listopadu uskutečněn.

Za pár týdnů byla v prostorách bývalé textilní továrny v Brněnci uvedena do provozu část strojního vybavení přivezeného z Krakowa a vězni začali pracovat při výrobě munice. Nesmyslné je tvrzení, že zde nebyla válečná zbrojní výroba, že se kola továrny točila naprázdno a Schindler hotové výrobky kupoval nebo podplácel kontrolní orgány. Zbrojní výroba tu probíhala za dozoru SS a skončila 2. května 1945. V továrně se pracovalo na dvě směny a pro vězně platil služební táborový řád, pracovní doba trvala 10 až 11 hodin. Také zde byl hlad a úmrtnost byla dokonce zhruba dvojnásobná, než v jiných analogických táborech na území tzv. Sudet. Protože se jednalo o pobočný tábor zřízený u výrobního podniku, nebylo cílem vyhlazení vězňů, ale vyždímání maximálního výkonu. Brněnecký tábor byl úplně normální koncentrační tábor a nelze souhlasit s tvrzením Australana T. Keneallyho, že „celý Brněnec jako vězení i jako výrobní podnik nebyl svou povahou i doslova nic jiného než jeden velký, uměle vytvořený a oslnivý trik“. To je absolutní lež.

Existoval Schindlerův seznam?

Schindlerův seznam byl údajný seznam židovských vězňů, kteří měli být převezeni z tábora Plašov do Brněnce, kde pro ně Schindler zřídil tábor, aby je zachránil.

V létě 1944, kdy byl tábor v Brněnci připraven k převzetí vězňů, Schindler údajně oznámil „svým“ židům, že se rozhodl je zachránit, a proto je přestěhuje. Mohl jim i naznačit, že k tomu bude potřeba mnoho peněz, možná jim i svěřil, jaké má problémy s SS a úřady, které o stěhování továrny a vězňů mohou rozhodnout. Schindler byl v osobním kontaktu pouze s hrstkou vězňů, ale byli to lidé, které potřeboval. O nezištnosti Schindlerových úmyslů měli někteří vězni pochybnost – podle jednoho z nich je Schindler chránil a vytvořil si alibi pro budoucnost.

Nejeden vězeň nacistického koncentračního tábora pokládal za příležitost, jak uniknout před jistou smrtí, své zařazení do vnějšího pracovního komanda mimo kmenový koncentrační tábor nebo do transportu směřujícího do pobočného tábora při výrobním podniku, kde byla větší naděje přežít.. Obdobně tomu bylo i v KT Gross-Rosen při sestavování transportu mužů, který byl určen do brněnecké pobočky. Tehdy údajně vznikl seznam, který se dostal do názvu Keneallyho knihy i Spielbergova filmu. „Schindlerův seznam“ měl být soupisem 1200 vězňů, které údajně Schindler zachránil. Tento seznam však není znám. Jakým způsobem byl v Plašově sestavován soupis vězňů pro transport do gross-rosenské pobočky u Schindlerova závodu, lze odvodit ze vzpomínek  těch, kteří se v Brněnci dočkali konce války. V prvé řadě na tyto seznamy byly zapsány ženy, které v Krakowě pracovaly v konfekční dílně vídeňské firmy Julia Madritsche. Seznam mužů podle vyjádření vězňů sestavoval OD-man Marcel Goldberg, který do seznamu vězňů určených k transportu do Brněnce zapsal mnoho židů výměnou za ohromné úplatky, ale umístil sem i své bývalé kolegy z Krakowské sionistické organizace, rabína, zámožné příslušníky židovské policie. Aby získal větší počet volných míst, Goldberg převedl část pracovníků Emailie do evakuačních transportů. Nelze se divit, že Marcel Goldberg si po válce změnil jméno a žil na neznámém místě. Když Goldberg přišel do Brněnce, viděl u něho spoluvězeň celý váček briliantů, které mu převezl do Brněnce Schindler. I on samozřejmě mohl ovlivnit výběr vězňů do transportu – polský velmistr šachu Miečislav Sandecký, tehdy dělník v Emailii, potvrdil, že se jednalo o menší část vězňů a vězeňkyň, asi 50 až 60 osob, které si Schindler osobně vybral při selekci. S největší pravděpodobností se jednalo o židy, kterým byl osobně zavázán nebo je nezbytně potřeboval pro chod továrny, ale nelze pominout i Schindlerovy zájmy zpravodajské. Mohly tu být i důvody jiné, třeba lidské. Druhou prominentní skupinu tvořili židovští vězni z tábora Plašov, jehož velitelem byl nechvalně známý A. Goeth, mezi kterými byl jeho dosavadní sluha, táborový písař, táborový lékař, kápové, hudebníci. V transportní listině nalezneme další rodinné příslušníky těchto prominentních vězňů.

Transport do Brněnce tedy byl sestaven z vězňů Madritschových a Goethových, pouze menší část byli židé od Schindlera. Rozhodující podíl na výběru vězňů měl nejspíše M. Goldberg, což potvrzují bývalí vězni – podle jednoho z nich se na přijímání úplatků od vězňů podílel i Schindler. Je zřejmé, že Schindler věděl i o Goldbergově „výdělečné“ činnosti a jejich vztahy musely být velice blízké. Jak jinak si vysvětlit, že vězni Goldbergovi jeho brilianty získané z úplatků převezl do Brněnce Schindler a zde mu je i předal? V transportech do Brněnce byli sice prominentní vězni, ale byli zde i vězni, kteří neměli žádné výhody a úlevy, kteří pouze plnili úlohu levné pracovní síly. Rozhodně nebyl vězeň jako vězeň. Proto i jejich pohled na tehdejší události i osobu Schindlera se liší.

Kdo mohl mít zájem na rozšíření legendy a účelovém výkladu událostí?

Základ legendy nejspíše vytvořil sám Schindler. Mohl vyprávět židům smyšlenky, které se hodily jeho záměru, aby si vytvořil alibi pro případ prohrané války. V tom smyslu také vyznívala jeho poválečná korespondence adresovaná do židovských kruhů. Zájem na rozšíření smyšlenek a na glorifikaci Oskara Schindlera měli zřejmě také někteří bývalí prominentní vězni. Jeden z nich v roce 1980 přesvědčil T. Keneallyho k napsání knihy o dobrém Němci Schindlerovi. Je zajímavé, že mýtus o Schindlerovi nevznikl v Krakowě. Polští znalci holocaustu ani nezaznamenali Schindlerovo jméno a přímo v Krakowě o Schindlerových údajných záchranných akcích nevěděli ani zdejší židé, jak potvrdil i předseda Rady pomoci židům, která v Krakowě pracovala v letech války, Stanislav V. Dobrovolský. Ředitel Hlavní komise výzkumu zločinů proti polskému národu v Krakowě Ryszard Kotarba mi koncem roku 1995 napsal, že může „čestně potvrdit, že knížka Keneallyho, a zvláště film Spielberga, jsou ve značné míře bajkami a vytvořenými legendami, které nemají oporu v dokumentaci a relacích okupačního Krakowa a koncentračního tábora v Plašově.“

Je záhadou, proč tento zachránce židů, který má údajně desítky, ne-li stovky svědků, po válce zmizí, nakonec do Argentiny, která se hemží bývalými nacisty. Není ovšem vyloučeno, že i v této době pracoval pro některou či některé zpravodajské služby a důvody mohly být i zcela jiné než pouhý útěk před spravedlností nebo podnikatelský záměr. Objevení Schindlera i s jeho jedinečnými zásluhami má zvláštní časovou shodu s jeruzalémským procesem s A. Eichmannem. Nepřipadl kdosi na myšlenku, že je naléhavě zapotřebí vytvořit nějakou protiváhu, že proti faktům z procesu je třeba postavit líbivou legendu o dobrém Němci? Nebyl právě proto v Izraeli Schindler v téže době prohlášen za „Spravedlivého mezi národy“? Proč ale bylo u Schindlera porušeno kritérium nezištné pomoci židům, jak je stanoveno pro udělení tohoto titulu? Některé okolnosti a stopy naznačují, že touto opravdu význačnou zásluhou mohl být podíl Schindlera na objevení Eichmanna, což mohou potvrdit či vyvrátit jen archivy tajných služeb, které zatím mlčí.

Neujasněných otázek ve vztahu k činnosti Schindlera zůstává mnoho, zejména v období jeho poválečných aktivit. Nicméně i na základě známých faktů jeho ocenění jako šlechetného zachránce vězňů není na místě.

Jitka Gruntová, narozena 8. května 1945, bez politické příslušnosti, původním povoláním učitelka, 12 let byla zaměstnána jako historik ve svitavském muzeu, poté působila jako poslankyně v Parlamentu, věnuje se regionální historii druhé světové války. Pracuje v občanském sdružení Český svaz bojovníků za svobodu jako předsedkyně historicko-dokumentační komise jeho ústředního výboru.