Jistě, přejme všem druhým svobodu, ale tu skutečnou, která je nezávislostí na chamtivé spotřebě. Aktivity usilující o nezávislost utlačovaných jsou bezesporu dobré a žádoucí. Jsou však mnohdy snadnější, nežli vlastní osvobozování, při kterém nám hrozí bezprostřední nebezpečí konfliktu závislých zájmů.

Sami nesvobodní, můžeme účinně pomáhat osvobozovat jiné? Příkladem nám může být heydrichiáda, kdy teroristický útok zinscenovaný ze zahraničí, vedl k nebývalým domácím represím. Pomineme otázku, jestli takovým bojem za osvobozování druhých vedeným z bezpečného úkrytu nechceme vlastně takové represe vyvolat?

Má význam pubertálně dráždit kolos, na kterém jsme hospodářsky závislí a se kterým nejsme schopni jednat na rovinu? Olympiáda nám nevadí? Jestliže neschvalujeme anexi cizího území, nemůžeme schvalovat ani onen nabubřelý olympijský show business, který je nivelizován na stejně mizerné morální úrovni.

Požadujeme osvobození druhých, aby se stali vazaly jiného pána? Náš bezvýchodný systém závislosti, se kterým si sami nevíme rady, importujeme jako spásné řešení druhým? Má nějaké tzv. světové společenství, které je založené na obchodním podvádění, lhaní a korupci nějakou pozitivní šanci?

Neznáme sami dostatečně dobře své osvobozování s pomocí druhých přátel, spojenců a velkých bratrů? Nestali jsme se takto vždy spíše vazaly? Nebylo by účelnější, říkat si o takovém "osvobozování" upřímnou pravdu? Bude nám ji však říkat ten, kdo nás "osvobozuje" nebo kdo s ním kolaboruje? Upřímná pravda by možná přinesla jisté společenské usmíření a uvědomělé chování Ale zatím, alespoň z ekonomického hlediska je to jistě nežádoucí. Konzumní produktivita masy by klesla.

Nestačilo nám období fašismu a komunismu, aby nás přesvědčilo o tom, jak je špatné usilovat o moc nad někým jiným? Proč potom nadále o ni bojujeme, byť ve výmluvném hávu demokratické a ekonomické rétoriky? Nebo snad mnozí, kteří si tak tklivě stěžovali na komunistický režim, po jeho rezignaci nezajásali a agresivně se nevrhnuli do vytváření nového totalitního režimu? Kdo s čím zachází, s tím také schází. Neuctíváme a neoslavujeme stále jenom soutěžení, bojování, vítězství a tím zmar?

Chceme přinášet svobodu jiným, kteří nemají to štěstí žít v ráji svobody, na kterou od rána do večera naříkáme a ze které se chceme vykoupit ekonomickým omezováním a využíváním druhých.

Mluvit v dnešním globálně závislém světě o zevní svobodě, je jaksi naivní nebo zlomyslné. Není ta svoboda závislá na nesvobodě někoho jiného? Zvykli jsme si závislost a už vůbec nevnímáme a bojujeme za svobodu, která je otroctvím.

Neměli bychom ve vzájemně zcela závislém světě zapomenout na žvásty o zevní svobodě? A neměli bychom stejně tak zapomenout na jakékoliv soutěžení politické, ekonomické i sportovní? Zastavil by se tím pokrok, nebo by se nastartoval ten skutečný? Jsou takové postoje pouze věcí jednotlivců, zatímco spotřební většina má pravdu?