Když 17. října 1941 v 14,30 hodin říšského zimního času dorazil první transport českých občanů na Radegastské nádraží do Lodže, bylo jim dáno pouhých třicet minut na opuštění vagónů. Tato norma platila i pro ostatní vlaky, které dorazily do tzv. litzmannstadtského ghetta 22. a 27. 10. a 1. a 4. 11. 1941. Celkem tak z Protektorátu bylo posláno do tamního ghetta podle německých úředních statistik 5000 osob. Tyto transporty byly zařazeny do rámce vysídlování německých, rakouských a lucemburských občanů z Říše, kteří podle Norimberských zákonů byli označeni za Židy. Šlo o obyvatele Vídně, Lucemburku, Berlína, Frankfurtu nad Mohanem, Kolína nad Rýnem, Emdenu, Hamburku a Düsseldorfu. Podle statistiky ohlašovacího úřadu tak přibylo ve dnech 16. října až 4. listopadu těmito transporty 19 945 osob. Podmínky v lodžském ghettu byly pro tyto lidi neznalé tamního prostředí obzvláště šokující. Navíc polská ortodoxní židovská komunita, která zde žila již v předválečné době, byla svou tradicí a způsobem života vzdálena západoevropskému pojetí. Proto příchod našich občanů, stejně tak německých, rakouských a lucemburských do Lodže, byl dvojnásobně tvrdý. Měli a nikoliv neoprávněný pocit, že jsou zde nezvanými hosty, i když bylo jasné, že sem nezavítali dobrovolně. Samospráva ghetta byla prakticky v rukách tamní židovské komunity, která se na cizince většinou dívala jako na vetřelce, kteří neovládali jidiš nebo polštinu, kterými hovořila. To vše vytvářelo traumatizující prostředí zejména pro ty, kteří se přes noc z evropské civilizace dostali do středověkých podmínek.

Lodžské ghetto bylo založeno v roce 1940 pro asi 150 tisíc lodžských Židů, což byla již jen část původního počtu, protože někteří se již vystěhovali. Samotná Lodž, druhé největší město předválečného Polska, měla před druhou světovou válkou 672 tisíc obyvatelů, z čehož bylo kolem 370 tisíc Poláků, 233 tisíc Židů a 67 tisíc Němců. Židé v Lodži nikdy nebyli jednolitou vrstvou bohatých průmyslníků, obchodníků či intelektuálů. Značná část patřila mezi chudinu. Den hitlerovské agrese proti Polsku, 1. září 1939, byl zlomem pro židovskou pospolitost Lodže. Již v prvých dnech německé okupace po záboru města 8. září 1939 stala se cílem nemilosrdného pronásledování. Na pokyn říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera z 30. 10. 1939 bylo několik tisíc židů mezi 5. 11. až 28. 2. 1940 deportováno na území tzv. Generálního guvernamentu, t.j. zbytku neanektovaného polského území Říší. Mezitím však za kruté zimy zahynuly stovky židů, protože doslova zmrzli. židům byl vydán zákaz vykonávání určitých zaměstnání a od 14. listopadu 1939 museli chodit s páskami na rukávech. V následný měsíc byly nahrazeny žlutými Davidovými hvězdami. To byl však jen začátek pronásledování. Na základě přísně tajného dopisu vedoucím orgánům NSDAP, správy a policie oznámil vládní prezident Friedrich Uebelhör již 10. prosince 1939, že bude zřízeno pro židovské obyvatelstvo v Lodži ghetto. Padlo proto rozhodnutí vybrat pro tento účel starou městskou čtvrť Baluty a předměstí Maryšin včetně židovského hřbitova, který se považuje za největší na světě. Ty měly starou a méněcennou zástavbu a primitivní infrastrukturu. Pouze 725 bytů a místností z 30 tisíc mělo k dispozici tekoucí vodu. Kanalizace neexistovala a většina domů byla dřevěná Na pouhých čtyřech čtverečních kilometrech bylo doslova namačkáno 160 tisíc osob.. Absolutní oddělení od ostatních částí města nastalo 30. dubna 1940. Následujícího dne byly všechny vstupy do "Wohngebiets der Juden", do obytného území Židů, uzavřeny. Kolem celé oblasti byl vybudován zátaras z prken, drátěného pletiva nebo drátěných překážek. Několik desítek stráží Schutzpolizei - ochranné policie jej střežilo , aby nikdo nepovolaný nemohl vstoupit nebo opustit ghetto. Tzv. obytné území Židů v Lodži mělo mezi řadou ghett, vytvořených nacisty, zvláštní význam. Bylo jedním z největších a během druhé světové války nejdéle ponechané, a to až do druhé poloviny 1944. Bylo jediným velkým pracovním táborem, který pracoval pro hospodářství třetí Říše. Stalo se přestupní stanicí Židů ze západní i východní Evropy na cestě do likvidačních táborů v Chelmnu a Osvětimi. Po příjezdu těchto transportů byl stav obyvatelstva v ghettu k 1. prosinci 1941 168 623 osob, což byl nejvyšší, jaký kdy byl dosažen.

Jaké byly první dojmy po příjezdu do Lodže, nejlépe vypovídá jeden z prvých zápisů, sepsaný v roce 1946 Harry Schillerem, kterému bylo při vstupu do ghetta 15 let.

"Po dvoudenní namáhavé jízdě v uzavřených vagónech při nedostatku čerstvého vzduchu a vody jsme pomalu dojížděli na neznámé místo určení. Ve vlaku nás bylo tisíc osob, mužů, žen a dětí, projížděli jsme neznámými místy, městy až druhého dne o páté hodině odpolední vlak náhle zastavil uprostřed polí a my byli náhle vyhnáni ven bez zavazadel za strašného řvaní a bití Seřadili nás a za chvíli jsme se dali na pochod po blátivé, rozmoklé, polní cestě. Za chvíli jsme přišli k ostnatému drátu a k velké bráně, kde měl hlídku německý voják s kulometem. Po dvouhodinové tuře jsme přišli do středu města k jakési moderní budově, ve které jsme měli bydlet. Rozdělili nás do pokojů a v každém určili vedoucího. Nás bylo v pokoji více než čtyřicet. Pokoj tam měřil 30 metrů a spali jsme na zemi bez slamníků. Teprve třetího dne obdrželi jsme slamníky a naše zavazadla. Tři až čtyři osoby obdržely jeden slamník a bylo vskutku uměním v tomto spletitém nepořádku noh a hlav usednouti, nemluvě vůbec o ležení. V každém domě pouze latriny společné pro obé pohlaví, voda pouze na dvoře. Ačkoliv jsme byli ve středu velkého města, byli jsme přesto hermeticky uzavřeni, neboť přiblížení na pět metrů k drátům ať z jakékoliv strany bylo znamením k výstřelu bez jakéhokoliv oznámení. V ghettu samotném byly továrny, pekárny, kuchyně a vše tak jak v každém jiném městě, vedené Židy. V celém tomto ghettu nebylo jediného Němce s výjimkou červeně označené budovy kriminální policie KRIPO, které bylo postrachem všech. Normálně oblečení vycházeli do ulic, pouze bez hvězd a využívali každé příležitosti k vraždám, bití a mučení. V době našeho příjezdu se právě zavedly tzv. ghetto marky, které byly jediným platidlem."

Ze záznamů jednoznačně vyplývá, že české transporty nebyly dostatečně vybaveny na takový život, navíc v době, kdy začínalo zimní období. Prakticky neměly sebou žádné nádobí ani ložní vybavení a i nutného oděvu a prádla bylo pomálu. Ještě před jejich příjezdem zaslala německá správa ghetta pokyn, že nově příchozí, pokud si přivezou peněžní částky nebo cennosti, musí je všechny odevzdat. Za směšně nízkou cenu byly pak prodávány říšským občanům. I když se zachovala některá potvrzení, nelze pochopitelně nyní po půl století po válce bezpečně zjistit, kdo se stal jejich majitelem. Ukazuje to však, že současné odhady majetku uloupeného obětem holocaustu budou zřejmě daleko vyšší, než se původně udávalo.

Příchozím byl předán samosprávou ghetta stručný, ale jasný příkaz, kterým na jedné stránce A 4 bylo obsaženo vše, na co se zredukovaly osobní potřeby a život jednotlivce. Nikdo nesměl používat elektrické vařiče, svítit mohl maximálně 15 W žárovkou a musel se tzv. přizpůsobit životu v ghettu.. Nelze se proto divit, že při takových životních podmínkách někteří příchozí spáchali raději sebevraždu. Situace v zimě 1942 byla katastrofální, přičemž zásobování bylo i podle hlášení německé správy zcela nedostatečné. O tom, že dojde k tomuto katastrofálnímu vývoji, věděla německá správa již před příchodem transportů z území Velkoněmecké říše. V memorandu z 24.září 1941 konstatuje, že hygienické podmínky v ghettu jsou nuzné a tamní nemocnice jsou přeplněny a primitivně vybavené. Hrozí proto nebezpečí, že další přelidnění bude mít za následek nebezpečí vypuknutí epidemií, které by se z ghetta mohly přenést na samotné město. Situace byla kritická zejména proto, že v ghettu chyběla kanalizace a z toho plynoucí nedostatek sociálních zařízení. Fekálie musely být odváženy lidmi taženými vozy a zakopávány. V memorandu se nezakrytě referuje, že samotné zásobování židovské komunity je při jejím současném stavu v ghettu ?velmi těžkým problémem.?Již v této době nelze dodržovat stanovené dávky a příchod dalších 30 tisíc osob do ghetta by potřebovalo dodatečný přísun potravin. Přitom podle německé správy vzhledem k nastávající zimě se toto zdá neproveditelné. Kromě potravin však chybí i základní oděvní součásti, matrace a přikrývky. Velmi kritická je podle memoranda i situace v zásobování uhlím a hrozí opakování situace z loňské zimy, kdy osazenstvo ghetta muselo spálit podlahy, okenní rámy a dveře, prostě vše, s čím se dalo zatopit. Z německých dokumentů vyplývá, že ještě před příchodem transportů ze západu do Lodže bylo na nejvyšších místech rozhodnuto o tzv. konečném řešení židovské otázky. Krátce po napadení Sovětského svazu, 16.července 1941 zaslal šéf bezpečnostní služby SD a vedoucí úřadu pro národnostní otázky NSDAP Rolf Heinz Höppner Eichmannovi zápis z jednání na říšském místodržitelství o vyřešení židovské otázky. Zřejmým výsledkem těchto jednání bylo zahájení přípravných prací v listopadu 1941 v opuštěném zámečku v Chelmu nedaleko Lodži pro likvidaci vězňů. Byla využita zkušenost uplatňovaná již v Sovětském svazu - uzavřené nákladní automobily, kde oběti byly zadušeny plynem. Dne 8.prosince 1941 byla vražedná mašinérie uvedena do provozu a to v prvé fázi až do 11.dubna 1943 a v druhé od 26.června až 14.července 1944. Podle odhadů nacisté zde zavraždili na 200 tisíc lidí, převážně Židů,. 5000 Romů a pravděpodobně 82 dětí z Lidic.

Několik týdnů po příjezdu českých transportů do lodžského ghetta obdržel 6.prosince 1941 starší ghetta Rumkowski příkaz, aby připravil 20 tisíc lidí pro ?pracovní nasazení? mimo jeho území. Ten ještě usmlouval s Němci polovinu. Tímto způsobem se tedy řešila zásobovací situace v ghettu. To umožnilo též zrušení společných českých kolektivů a postupné přestěhování jejich členů do uvolněných bytů. Přechodně se tak zlepšila jejich situace, ale tím se i před nimi otevřela nejistá budoucnost, kdy sami přijdou na řadu a budou muset opustit ghetto. Jaká to byla budoucnost, s tím se můžete seznámit v příštím čísle.

Čeští Židé v lodžském ghettu

Za první čtvrt roku pobytu se již čeští přesídlenci seznámili natolik se situací v ghettu, že se starší Židů Chaim Rumkowski s jejich zástupci sešel 1.února 1942. V archivu samosprávy existuje o tomto setkání podrobný zápis, který charakterizuje Rumkowskiho taktiku a cíle, které sledoval v ghettu. Sám se nacházel mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně německá moc, s kterou mohl jen omezeně bojovat a snažit se ghetto udržet jako účelové zařízení, které je prospěšné pro nacistickou válečnou mašinérii. Na druhé straně stála opozice židovské pospolitosti, která bojovala za vyšší potravinové příděly a proti privilegiím úředníků židovské samosprávy. Tu Rumkowski budoval krok za krokem, takže nakonec měla 13 tisíc zaměstnanců, kteří si vážili svého postavení především proto, že podléhali iluzi přežití. Měli lepší přístup k potravinám a především určité bezpečí před vysídlením z ghetta, které pro většinu znamenalo smrt. Samospráva byla většinou obsazena Poláky, ale později se v ní uplatnili i někteří z českých transportů. Kromě těžkých životních podmínek a nezvyklého prostředí byla další opatření prováděná židovskou samosprávou pro novo přesídlence stresovou záležitostí. Před odjezdem transportu byl každý ujištěn, že v ghettu obdrží 100 marek podpory, ve skutečnosti to bylo pouhých 40. Přičemž vlastnit nějaké peníze byla otázka života a smrti. Přitom ceny potravin neustále rostly. Podle německých vědeckých norem je pro udržení normálního člověka nutná denní spotřeba 3 640 kalorií při 93 g bílkovin.V ghettu to však na podzim 1941 činilo až na malé výjimky pro dělníky 900 kalorií s 25 g bílkovin na jednoho obyvatele. To už ani nehledě na úplný nedostatek potřebných vitamínů. Výsledkem bylo postupné umírání, spojené s depresemi, stavy beznaděje a očekávání neodvratného konce. Stejně tak tragický byl osud dětí. V důsledku nedostatku potravin krásné děti, mezi nimiž modr00ká děvčátka s blond vlasy a rudovlasí chlapci, byly rachitické a tuberkulózní. Sirotci vedeni učitelkami z dětských domovů na prvý pohled měli růžovou barvu v obličeji, ale lékaři věděli své: Většina byla kandidáty smrti kvůli výše uvedeným nemocem.

Taktikou židovské samosprávy vedené Rumkowskim bylo pokusit se využít vnitřních sporů mezi Němci samotnými. Šlo o prosazení obchodních zájmů představovaných vedoucím německé správy, obchodníkem s kávou z Brém Biebowem. Na jedné straně se snažila zajistit vlastními silami selekce požadované německou správou a na straně druhé spořádanou otrockou prací zajistit požadavky na ni kladené. Nemohla však určovat čas německých postupných kroků, mohla je jen omezeně zdržovat a chránit své prominenty nebo práceschopné osoby. V září 1942 následovala další deportace, která se týkala 16 tisíc lidí, všech dětí pod 10 let, starých a nemocných. Vydání dětí zdůvodnil Rumkowski nutností zachránit dospělé v ghettu. Od tohoto okamžiku bylo ghetto přeměněno v pracovní tábor. Ještě dva roky produkovalo různé výrobky a zboží, převážně pro Wehrmacht. Pro zdravé a mladé nastaly další dva roky naděje, že v důsledku zvratu ve válce se alespoň části podaří dočkat svobody. Avšak ani "přistěhovalci" nezůstali těchto tragedií v příštích měsících ušetřeni. V květnu téhož roku bylo vyhlášeno zvláštní vysídlení těchto přistěhovalců. Do těchto transportů byli zařazeni všichni ti, v jejichž rodině nebyl žádný člen zaměstnán v některé provozovně nebo v některém úřadě. Čeští Židé na toto vysídlení přece jen tolik nedoplatili. Byli mladší a daleko odolnější a v té době byla jich už valná část zaměstnána. Počátkem září 1942 stihla ghetto pohroma, jež nečinila žádného rozdílu mezi přistěhovalci a starousedlíky. Byla to tak zvaná "špera" Zdravější zůstali v ghettu, starší lidé a děti byli naloženi na vozy a z ghetta odvezeni. Nikdo se s nimi už nikdy neshledal.. Stav obyvatel ghetta se zmenšil asi na polovinu; zůstali jen pracující a ghetto se přeměnilo v jakýsi pracovní tábor s vysokou produktivností. V dokumentu německé správy ghetta pro Gestapo v Lodži se přímo uvádí, že "v ghettu je nasazeno 53 000 dělníků, kteří převážně jsou činni v vojenském zájmu". Každý, kdo zná poměry v ghettu ví, že tito dělníci se doslova hroutí na svých pracovištích v důsledku vyčerpání. Správa ghetta by nikdy Židům nepřidělila více potravin, než je bezpodmínečně nutné.

Vraždění dětí patří mezi nejsmutnější kapitoly nacistické hrůzovlády. Při lodžském ghettu byl vytvořen zvláštní dětský tábor, kde se prováděla rasová selekce pro případné možné poněmčení, což se ovšem židovských dětí netýkalo. Šlo především o polské děti jak ze sirotčinců, tak těch, které násilím byly odejmuty rodičům a pak zkoumány, zdali nemají tzv. árijské rysy. Marie Hanfová, jedna z dívek odvlečených v roce 1942 z Lidic, vypověděla, že v tu osudnou noc, kdy Němci vtrhli do vesnice, ji ve tři hodiny ráno spolu s matkou odvezli do blízké školy. Po dvou dnech byly lidické děti odvezeny vlakem do Lodže. Ve vlaku sice byly německé zdravotní sestry, ale dětem daly málo jídla a ty navíc plakaly a volaly mámu.

Děti byly pak vozeny dobytčími vagóny do Lodže, tam strávily dva až tři měsíce, absolvovaly další prohlídky a fotografování a osvojovaly si základy němčiny. Podmínky v dětském táboře byly strašné. Děti neměly odpovídající oblečení na tamní drsné povětrnostní podmínky, začaly se v noci pomočovat. Ty, kterým se to stalo, byly vyhnány ven, postříkány studenou vodou z hadic a dostávaly výprask. Protože však noční pomočování bylo považováno za přízrak vrozené rasové méněcennosti, ztratily pro případné poněmčení význam a byly určeny k likvidaci. To byl bohužel i osud většiny lidických dětí. Ty byly pak po oddělení od matek poslány do Lodže k podrobnějším rasovým testům. Většina z nich však měla podle nacistické pseudoteorie ?příliš slovanské rysy?, než aby mohla vyhovět podmínkám.. Z původního počtu způsobilých k poněmčení bylo vybráno pouhých třináct, které byly převezeny z Lodže do domova Lebensborn u Poznaně. Zde po absolvování kursů němčiny a základů nacistické ideologie byly odeslány k osvojení do německých rodin. Drtivá většina lidických dětí byla poslána na smrt do Chelmu. O děti z Lidic se staral SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey šéf Hlavního oddělení přesídlenecké ústředny při Gestapu v Lodži. Krumey sudetský Němec ze Šumperku se účastnil na zavlečení lidických a ležáckých dětí, z nichž většina byla zavražděna. Jako příslušník Eichmannovy operační skupiny se účastnil řady zločinných akcí, které však po válce mu nebyly prokázány. Stal se po válce dokonce poslancem bavorského zemského sněmu. Teprve v roce 1960 na základě nových dokumentů bylo proti němu zahájeno trestní řízení, které téměř deset let poté skončilo vynesením rozsudku doživotního žaláře.

Poté, co v září 1942 bylo deportováno 16 tisíc lidí a všechny děti mladší deseti let, nastalo určité uklidnění. Stejně tak jako v ostatních polských městech byla ghetta přechodně zachována. Pokud šlo o lodžské, tak po dva roky pracovalo pro německou brannou moc, vyrábělo konfekci a nábytek pro obchodní síť. Jedinou nadějí na přežití byla postupující porážka Německa a blížící se fronta od Východu. Souběžně s tím se katastroficky vyvíjelo zásobování, jak dokládá přehled o přídělu potravin. Pro jednu osobu to bylo od 20.12.43 do 2.2.44: 600 g žitné mouky a 200 g vloček, 550 g hnědého cukru, 100 g oleje, 50 g margarínu, 200 g pomazánky na chleba a 150 g mléčného prášku; tehdy se přidělovalo na týden 1 kg brambor a 2 450 g chleba. Tato situace znamenala pro většinu osazenstva ghetta pozvolné umírání. V téže době tak zemřelo na nemoc a hlad více jak 40 tisíc jeho obyvatel. Podle záznamu provedeného 24.10.43 zbylo z pražských transportů k 31.8.1943 v Lodži 732 mužů a 882 žen, tedy celkem 1614 osob

V zimě 1943/1944 se opět zostřily rozpory mezi různými německými byrokraty o dalším osudu ghetta. Hlavní hospodářský správní úřad SS se snažil příslušné úřady ve Warthegau a Wehrmachtu přimět k tomu, aby se ghetto přeměnilo v koncentrační tábor. Ty jak známo patřily pod správu SS a na jejich účet připisovaly své zisky za otrockou práci a za majetek vězňů. Nakonec se dohodl říšský vedoucí SS s říšským místodržícím Greiserem, že ghetto bude krok za krokem ?zmenšováno?. Proto bylo rozhodnuto reaktivovat opět plynové komory v nedalekém Chelmu. V tomto období již zemřelo v ghettu na 40 000 lidí v důsledku hladu a nemocí. To se projevuje i na stavech osazenstva ghetta. Ten postupně klesal až na 77.693 na jaře 1944.

Pod dojmem postupující sovětské armády a vylodění spojenců v Normandii nařídil říšský vedoucí SS Heinrich Himmler v červnu 1944 vyklizení celého ghetta. Zpráva o vylodění spojenců ve Francii pronikla i do ghetta prostřednictvím tamních ilegálních přijímačů. Den poté 7.června 1944 byla většina ilegálních posluchačů v ghettu zatčena. Konečná likvidace ghetta byla znovu oznámena jako ?vysídlení na práci?. Od 23.6. do 14.7.1944 bylo v Chelmu zavražděno 7 000 lidí. Poté začalo SS v Chelmu zahlazovat stopy své vražedné činnosti. Deportace byly opět pozastaveny. V srpnu byl nalezeno nové místo pro zavraždění Židů z Lodže. Stala se jim Osvětim - Birkenau. Do 30.srpna bylo 65 000 osob, včetně staršího Židů Rumkowského převezeno do Birkenau a zde podrobeno selekci. Odhadem 20 000 z nich bylo určeno ke "zničení prací" a bylo převezeno do Osvětimi a jeho pobočných táborů. Většina z nich byla bezprostředně z nádražních ramp převezena do plynových komor a zde zavražděna.

V samotném ghettu zůstalo pro vyklizovací práce pouhých 600 Židů a dalších 270 se zde ukrylo před deportacemi. Ještě před 19. lednem 1945, kdy Lodž byla osvobozena Rudou armádou, se jednotky SS pokusily zbývající Židy postřílet. Ti se však schovali v předem vybudovaných úkrytech a okamžitě po vysvobození shromáždili jimi ukryté dokumenty o ghettu. Nyní se nacházejí nejen v polském státním archivu v Lodži a Varšavě, ale i v řadě archivů v USA a Izraeli. Z 5002 našich občanů zavlečených do ghetta se vrátilo podle původních údajů 276.

DALŠÍ INFORMACE A FOTOGRAFIE: Holocaust v Polsku ZDE