Štěpán Kotrba i Milan Valach jsou šokováni rozhodnutím Petra Uhla přijmout Karlovu cenu od Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Oba, především Valach, to interpretují jako "zradu levice".

Je to příznakem stereotypního myšlení. Nikdo nemá povinnost zastávat názory nějaké frakce, nějakého davu. Ano, v ČR se stalo zvykem, že se lidé bojí nezávislosti a svobodného vyjádření názoru a po příchodu svobody se snad všichni rozdělili do navzájem svářejících se frakčních skupinek, které na sebe z pohodlí a teplíčka kamarádšoftské vzájemnosti nepřátelsky poštěkávají.

Jenže Petr Uhl byl vždycky provokatér a nezávislý samorost, a nechal se při svých úsudcích - třeba špatných - vést jedině vlastním úsudkem a vlastním svědomím. Za své trockistické přesvědčení - i když ho osobně považuju za pošetilost - byl ochoten za komunismu strávit víc než pět let v normalizačních věznicích. Udělal ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který dokumentoval a zveřejňoval útlak komunistických orgánů proti nekonformním občanům, obrovskou a záslužnou práci. Choval se jako hrdina a takových lidí právě i dnešní bojácná a často prodejná česká společnost potřebuje.

Uhl prostě nikdy nešel s davem - ať se třeba mýlil, jeho provokativní názory a postoje byly vždy významným příspěvkem k veřejné diskusi a ohledávání nejdůležitějších problémů.

Co když to, že přijal sudetoněmeckou Karlovu cenu, není známkou Uhlovy ješitnosti, jak bez důkazů píše Milan Valach, ale jen provokativním gestem, hozeným české společnosti, které - právem - poukazuje na to, že neexistují jen mocenská a majetková hlediska a že třeba i sudetští Němci jsou lidi. (Představa, že 70 let od nacistické okupace jsou potomci původních sudetských Němců vinni nacistickým útlakem Čechů a Slováků, je tedy hodně sporná.)

Třeba by se mohli Češi a Slováci nad Uhlovým postojem spíš zamyslet, ne na něho hned automaticky, stereotypně nadávat.