Původně vůbec nepočítal, že tak učiní okamžitě, ale jeho rozhodnutí urychlila jásající ulice. Stalo se tak bez odporu nejen Rakušanů, ale nakonec i evropských mocností Anglie, Francie a i Mussoliniho Itálie, která před tím licoměrně demonstrovala podporu tamnímu tzv. austrofašistickému režimu. Československá diplomacie se snažila podpořit udržení rakouské nezávislosti a vytvořit koncept kolektivní obrany rakouské nezávislosti za pomoci Západu, především Francie.Tato vize se zcela zhroutila, když v roce 1937 Anglie dala ústy svého ministra zahraničí Edvarda Halifaxe jasně najevo, že je schopna vůči Německu Rakousko oželet. Francie pak bez Anglie nebyla ochotna riskovat samostatnou akci a Mussolini nakonec obětoval Rakousko Hitlerovi. Když 12. března 1938 Hitler triumfálně vstoupil do Rakouska a Schuschniggův autoritativní režim se zhroutil, mohl Černínský palác pouze konstatovat, že "při praktické pasivnosti Západu přirozeně nějaké naše zakročení nepřichází vůbec v úvahu, je to otázka Evropy, především velmocí". Jedinou zemí, která proti anexi Rakouska protestovala, bylo Mexiko, které pak otevřelo své hranice odpůrcům Hitlera. Nacisté triumfovali a otevřeli si tak cestu k další anexi území svého souseda a za půl roku vstoupili obdobným způsobem do stejně jásajících Sudet, tentokrát již s mnichovským požehnáním evropských mocností. Dnes již není sporu, že se tím otevřela cesta, která vedla k Druhé světové válce.

Hitler, který si pak nechal anšlus potvrdit 10. dubna 1938 plebiscitem, pro který hlasovalo téměř sto procent voličů, když před tím nechal zatknout 76 tisíc odpůrců nacismu a z hlasování vyloučil Židy, míšence a "nepřátele režimu". Souběžně s tím, jak ukazují po letech zjištěné dokumenty, se snažil tento rakouský rodák z Braunau am Inn zamést veškeré stopy o svém působení ve Vídni v letech 1907 až 1913. Zde se snažil bez úspěchu po dvakrát stát se studentem Akademie výtvarných umění. Živil se zde vedle skromného sirotčího důchodu prodejem vlastních obrazů a pohlednic a bydlel v mužském zařízení pro bezdomovce. Ve svém "Mein Kampfu" sice připomíná svá "vídeňská učňovská těžká léta", ale o svém životě v ubytovně na Meldenmannstrasse zde ani pečlivý čtenář nic nenajde. Kdyby pro desetitisíce lidí nebyl anšlus tak tragický, mohlo by se vypravování známého vídeňského kabaretisty Georga Kreislera z jeho autobiografie zařadit jako humoristické. Jeho strýc židovský majitel drogerie Julius Hochberg se stal známým jako vynálezce zásypu na pocení nohou "Teddy". Angažoval nezaměstnané grafiky, aby vytvořili reklamu pod heslem "Wer Teddy benützt, niemal schwitzt" (Kdo používá Teddy, nikdy se nepotí) a jedním z nich byl, co čert nechtěl, "umělec z Braunau am Inn". Den po anšlusu stálo gestapo před bytem drogisty a požadovalo veškeré kresby Hitlera. Podrobně prohlédlo jeho byt, ale nic nenalezlo, protože Hochberg je prozíravě již před tím odstranil. Ještě drastičtěji postupovalo proti 7 000 obyvatel dolnorakouského Allentsteigu, kteří byli během krátké doby po anšlusu nuceně vystěhováni pod záminkou vybudování dodnes existujícího vojenského cvičiště. Důvodem však bylo, že "vůdce Velkoněmecké říše a největší vojevůdce všech dob" tímto způsobem zametl veškeré stopy po svých zde v nuzných podmínkách žijících prarodičích a dalších příbuzných.

Nacisté slibovali tehdy ekonomicky sužovanému a autoritativním dollfussovským režimem rozloženému Rakousku "práci, mír a chléb". Sedm let poté však leželo Rakousko spolu s Německem v troskách, s osmi desítkami tisíc zavražděných nacistických obětí, vyvražděnou židovskou a rómskou komunitou a desítkami tisíc padlých, zmrzačených a v zajetí se nacházejících vojáků, kteří museli sloužit ve Wehrmachtu. Bezpochyby však nešlo jen o oběti, ale také o aktivní přisluhovače nacistického režimu a organizátory jako byl Adolf Eichmann nebo Ernst Kaltenbrunner, který nahradil Heydricha v jeho úřadu. O této dělící čáře se dodnes vedou spory a podle posledního průzkumu veřejného mínění téměř polovina Rakušanů neví, co si má o tom myslet a většina si přeje učinit tlustou čáru za nacistickou minulostí své země. Nejsilněji, téměř 75 procenty, se proto vyslovují právě sympatizanti lidové strany a haiderovského Společenství pro budoucnost Rakouska BZÖ. Příznačné v této souvislosti je, že na vzpomínkovém shromáždění lidové strany k výročí anšlusu bylo umožněno vystoupení 95 letému pretendentu císařské i české koruny Otto Habsburskému, které je jednoznačně hodnoceno rakouskými sdělovacími prostředky jako politický skandál. Nejenže vyzdvihl na piedestal rozporuplného představitele austrofašistického režimu Engelberta Dollfusse a o jásajícím davu na Náměstí hrdinů prohlásil, že nešlo o nic mimořádného, že takové scény lze zaznamenat na jakémkoliv fotbalovém zápase a diskusi o tom, zda Rakousko je obětí ne spoluviníkem, označil za skandál. V tomto světle lze považovat uvedení televizního filmu o událostech před 70 lety, obsahující řadu nových dokumentů, za velmi potřebné.

Odpovědný vedoucí této třídílné dokumentace rakouské veřejnoprávní televize ORF Andreas Novak upozorňuje především na často zapomínanou skutečnost, že anšlus hladce proběhl proto, že téměř všechny společenské vrstvy země se považovaly za příslušníky německého národa. První díl filmu "Zánik Rakouska" ukazuje, jaká byla rozkladná strategie Hitlera, který postupně připravil integrační proces pomocí nacistické ideologie, na jehož pozadí se stal bezvýznamný vídeňský právník Seyss-Inquart postupně až rakouským spolkovým kancléřem, který legalizoval anšlus. Zájmy společnosti byly převedeny na čistě národní příslušnost, původ a rasu a ty pak umožnily nastolit brutální revanšismus a násilí proti jinak smýšlejícím osobám. Poprvé se podařilo uveřejnit filmové záběry z domácího věznění Kurta Schuschnigga. Organizované rozhořčené davy se snažily proniknout do jeho obydlí, aby s ním mohly "zúčtovat". Novakovi se přitom podařilo poprvé získat i svědectví zahraničního svědka těchto událostí, kterým se stal tehdy 16 letý Američan Stan Baker, který v této době žil ve Vídni se svými rodiči. Zatím co jeho matka vedla o těchto událostech deník, jeho otec s 8 mm kamerou zachytil zinscenovanou přeměnu Vídně v nacistické město.

Druhý díl "Všední den pod hákovým křížem" ukazuje, že první dny anšlusu byly ve znamení jásotu davů. Rakousko se tak nejprve změnilo ve Východní marku, později pak v pouhé alpské a dunajské župy. Většina obyvatelstva věřila, že nyní konečně nastanou šťastné doby a z počátku díky nastartování zbrojní výroby rostly mzdy, klesala nezaměstnanost. Vyštváním Židů se zlepšovala bytové situace a zvyšovala se životní úroveň. Zvýšil se nejen počet svateb, ale především, že byly vyjmuty z církevního práva, dovršil i zde nacistický stát své vítězství nad katolickou církví. Splnily se tak požadavky sociálních demokratů a Velkoněmců z dob Rakouské republiky. V roce 1940 se tak narodilo o padesát procent dětí více než v předcházejících letech. Na straně druhé byly desetitisíce rodin vystaveny pronásledování režimem a zveřejněné amatérské filmy a fotografie ukazují odvrácenou stranu této doby. V dokumentaci Roberta Gokla zde poprvé ukazují barevné snímky dokumentující svatby, krátkou rodinnou idylu, povolání k armádě, smrt na frontě a letecké bombové útoky. Šťastné dny z roku 1938 jsou následovány dlouhými léty války, rozbombardovaných měst a rozvrácených rodin. Přesto ještě i nyní je nostalgicky vzpomínáno na údajně "dobré stránky Hitlera".

Třetí díl televizního filmu, "Útěk do neznáma", dokumentuje, že tisíce lidí přežilo nacistický teror jen díky útěku do zahraničí. Přes noc se tak ocitli bez majetku a v ohrožení života. Jednalo se tak především o 130 tisíc Židů, kteří museli roky hledat nový domov a zde najít novou životní existenci. Mnoho jich přitom ztroskotalo, zejména část staré generace a ztráta vlasti je až do smrti pronásledovala. Autoři této dokumentace Robert Gokl a Tom Matzek to dokazují na životním údělu uprchlíků v Jižní Africe, Venezuele, Americe a Izraeli.

V odhalování zločinů nacismu bude moci dále pokračovat Wiesenthalovo dokumentační centrum, které rozhodnutím spolkové vlády při příležitosti zasedání k 70. výročí anšlusu bude od nynějška financováno ze státních peněz. Hlavní vzpomínkové shromáždění se konalo za účasti nejvyšších představitelů Rakouské republiky v čele se spolkovým prezidentem Heinzem Fischerem, představitelů politického a kulturního života a žijících odpůrců nacistického režimu. Spolkový prezident a šéfové sociálně demokratické a lidové strany velké koalice Gusenbauer a Molterer, kteří byli hlavními řečníky, se jednoznačně vyjádřili, že Rakousko, které bylo obětí hitlerovské agrese, bylo i spoluviníkem na událostech, které pak následovaly. Heinz Fischer zdůraznil, že je nutno využít sedmdesátiletého odstupu od těchto událostí k tomu, aby se zesílila snaha toto období objektivně zpracovat. Potěšitelné je, že včera při příležitosti "Tiskové hodiny" ORF rakouský kardinál Christoph Schönborn označil tehdejší přihlášení církve k anšlusu za chybu, která se proti ní samotné hned v příštích dnech obrátila. Co si dnes o tom myslí mladá generace, demonstrovala při "Noci mlčení" na Náměstí hrdinů, na kterém zapálila 80 tisíc svíček připomínajících oběti nacismu.