14. 5. 2007
Obři z pískuMoclikrát v dějinách milovali jsme upřímně naše básníky? Raději nepátrat. Vybráni snad samotným bohem prý sloužili i posluhovali za odměnu finanční či výhody metálu. V dobách nedávných stávali v hradním ajnclíku a přijímali ruličky -- s obsahem národní či aspoň zasloužilí. Po revolučním malém třesku hned spěšně vraceli (ne všichni) ta krásná ocenění a natahovali na sebe podobu využitých veličin zlými a mstivými rudochy. Co se nepoklonkovali ti mistři velkého slova a myšlenek (a další umělci i všeumělci), co všelijakých hovadin napsali, jak se krčili v kancelářích ideologických tajemníků -- úsměvy služebných blbů dodnes vtisknuty v budovách určených k vládnutí a ovládání. |
I dnes nestydí se potentát vyslovit myšlenečku, že na lidi není spolehnutí a je jim potřeba zkušeného vedení -- a Václav prý kdysi dodával ve velkém voly a snad i stříbrné pruty silným sousedům. Dnešním mírotvorným sousedním silákům vyzbrojeným po zuby moderní vražednou technikou stačilo a stačí slovo souhlasu. Volů netřeba, je jich přemnoženo, pruty zlaté vytěženy a uloženy v bankách i soukromých trezorech. Stačí slovo souhlasu, k čemu něco tak zbytečně titěrného, jako je lidové hlasování nepotřebných blech?! Pořádek býval, je a bude -- a nikdy jinak, bloudi! My vás naučíme tančit podle taktů námi zvolených! A kdo vypadne z kola ven, nu co, koně se také střílejí, že? Zpátky k nemilovaným básníkům. Po očekávaném revolučním reji zasunuté establismenty vystoupaly k výšinám jednoduché bezduchosti. Co zbylo básníkům než čekat na zaúkolování, jak probíhalo vždy po zásadních historických výměnách. Včera se ještě vysmíval umělec druhým umělcům, že berou státní vyznamenání, a hle, dnes sám přijímá státní ocenění v domnění, že jemu náleží právem. Bože, k čemu ty velevýznamné a přitom zbytečné elfentanzen?! Včerejší ocenění veršotepci a jiní umělcové zalezli do podpalubí naší mírně děravé velelodi a narodili se nám noví hoši a děvčata -- stoupnou si v sále před svědky a bez uzardění převezmou významné oceněnosti. A bude o čem psát, dávat příklady k následování. Všudypřítomní kádrováci, ti naši krajánci rozmilí, bestie krvelačné, dobře skryti v houfu poplašených bytostí v povolených dobách odsudků, vždy vytáhli potřebnou špínu na básníka ( i na jiné vyhlédnuté) a vytroubili do světa hnusu a pedofilních bulvárních plátků ničemné lži vydávané za holé pravdy. Pravdy holé lze srovnat se šafránem. Na každého něco máme, nemyslete, holoubci. I ten největší z největších dostal ocení ve Stockholmu prý jen proto, tvrdí natvrdlí, že politická situace takový krok vyžadovala -- a proto jistotu ještě přidají, že v protektorátu sepsal údajně jakési politování nad smrtí tyrana. Přesto -- byl velkým básníkem! V Číně, světe div se, je nejčtenějším autorem náš spisovatel žijící mimo neustále pomočované domácí mraveniště. A není to po chuti všem -- jiní sespisovatelští prckové říkají: no a? Copak je mnohost výrazem a zárukou kvality?! Joj, geniální veleprckové, pište a přestaňte závidět. A važte si toho, že zatím nemusíte oslavovat lokajským slovem tyrany hnědé nebo rudé. I když, někdy se může zdát, že nafouknutí politikové dříve či později uvítají básnické ovace, nechají se i vymalovat a vysochat, hodit se bude i písnička...v nejhorším o sobě zanechají literární škvarek k namazání neznalým. Dneska vídáme známou dvojici literárně a herecky zdatnou. Potíž je v tom, že se podobají nápadně dvojici firmy A je to, neboť jeden je špatným literním vědátorem, spíše umolousaný amatér, a druhý si hraje na herce -- prvního nevzali by do Akademie ani po přímluvě samého Pánaboha a druhého by nechala Thálie popravit veřejně na jevišti před uměleckou veřejností. Jo, jak pravil odstrčený režisér: lačné svině nechtěli se a nechtějí se ani dnes dělit o potravu. Milí dobří i špatní básníci, čeládko slova znalá, doba nepatří vám, ale bavičům, modelkám, umně i amatérsky vyrobeným celebritám. Nastala doba, proč to nepřiznat a hned zatracovat, šikovných seriálových inženýrů přinášejících čokoládové návyky milionům těch, co odkousávají pravidelně večer co večer televizní koláče. Málo odkousnutý koláč je šílená tragedie. Výměna pořadů, moderátorů, herců -- prostě není nad koláč stále zacpávající huby nenažrané a lačné televizní drobotině. Je doba politických kuřat ve stranických posadách i těch špatně grilovaných a hrozících hromadnou salmonelou důvěřivým voličům. Je doba trysková, neoblomná, finanční. Je doba kšeftařů, miliardářů, dlužníků a exekutorů. Je doba rychlých peněz, úplatných činitelů a nezaplacených zaměstnanců. Je doba chytrých investorů a neschopných ouřadů. Líných prokurátorů a policejních gangsterů. Je doba údajné pravdy, proto ty dlouhé soudní tahanice, mimosoudní vyrovnání a narovnání. Je doba zkoumání minulosti v unylé přítomnosti. Je doba hrdinských činů a vyhrůžek -- začnou-li se stavět základy pro novou státní knihovnu, chobotničku, přivážou se milovníci historické Prahy řetězy ke stromům či k čemu vlastně? Je doba zapomínání, tihle gerojové a čapájevci mlčky vpustili do historické části bleší trhy různého skla, čepiček, bábušek, rychlého krkání gumových housek a sekaných mrtvol. Je doba chytrých synáčků a dcereček včerejších úspěšných -- ano, i tvořitelů slova. Bez nich by bylo trudno a neveselo v té naší krásné veřejnoprávní televizi všehochuti a pachuti. Ti samovybraní (tomu ovšem může věřit jen blb) jsou hrází proti nevkusu vlastním nevkusem, bičem televizním proti všem nepovolaným -- a není divu, že při jarních dostizích v Chuchli (mrzce dotovaných ubohými částkami muzikálových řemeslníků, za které by snad neběhal ani hlemýžď) chodil u paddocku synáček slavného sepisovatele a koník z něho měl takový šok, že došel při dostihu k úrazu. Je doba zapšklých a ublížených. Mívají i pravdu, ale tu pravdu neumí vyjádřit pregnantně. Kdysi jeden pravdomluvec říkal: literatura vyžaduje pokoru a tiché nakročení. Nakračoval a nakračuje dodnes. Tehdy i nyní zelená při pomyšlení, kolik peněz si ti neskromní literární nádeníci vydělají, jak zasviní svatou literární step. Je doba mrazivých laskání čtenářů a slzavých poznání celebrit, že láska s nenávistí k sobě mají onu známou vzdálenost milimetru. Každá celebritní ozdoba salonu a bulvárních tiskových stran, jedovatých novin, nafukovaných informovanými i neinformovanými rádoby investigativními pidimužíky a gumovými kačenkami, tedy každá "ozdoba" někdy výzdoba už poznala sílu kouzla nechtěného. Padneš-li do oka krvelačným pisálkům, pak věz, že se o sobě dočteš i to, co si o sobě nevěděl ba ani netušil. V zájmu objektivity, přátelé, některé z ozdob společenských lokálů si prý údajně bulvár předcházejí a sami mu nahrávají a dodávají neskutečné příběhy. Na každém šprochu pravdy trochu, jak říkáme my doma, i proto je šproch stále k mání, že? Je doba obrů z písků a doba brzkého umírání i zapomínání. Ještě včera adorován a již zítra smýkán v hanbě před očima obdivovatelů. Vykladači historických omylů tvoří historii, která má našlápnuto k nehezkému zahynutí, neboť svět se smršťuje a nastává doba božského zmatení jazyků. Čekáme pravopis hatmatilky vzniklé z jednoho světového jazyku -- a nemusí to nutně být jazykolam západní, že? Je doba ublížených básníků co nezveršovali nic moc, zato vytváří na stránkách tzv. seriozní tiskoviny dojem, že co Čech to nejen muzikant, ale i literát. Učedlník jednoho univerzitního drzounka, hrdina své doby, třikrát zapřel v hospodě po revolučním sameťáčku u stolu rozdurděných revolucionářů, těch za pět minut dvanáct, svaz, stranu, a příslušnost k LM. Smutný okamžik, neboť zapíral před hovadem, jež samo žluklého másla na hlavě tunu. Inu, nepovedený básník. No, kdo nejdeš s námi, sakra, jdeš proti nám. Je doba jiná, vypustili jsme a vypouštíme čina! Jo, kde jsou ty krásné časy, kdy na svazových schodech sedávali básnící a spisovatelé jaksi všeobecně a čekali na příchod nejvyššího spisovatele -- a chtěli maličkosti, co víc, že? Stipendia, dovolené v zahraničí, rekreaci v příslušných zařízeních, přijetí u krajských mameluků v souvislosti se jmenováním zasloužilectví, byty, chaty, přímluvu k přijetí tam a tady. A jak jinak, jen se ozval výstřel na parníku Vyšehrad a Hradu se zmocnila koloběžková revue, hned ti vysavači společenského koryta a schodové trvalky z Národní třídy usedali v dílnách večerů pod lampami, a rodokapsovými střižnami. Kdeže by se vzdechlo na nejvyššího. Nemusíme být obři z kamene, stačí i z plaveného písku. Hlavně obrem být, byť na pouhou sekundičku. Mít svoji pěknou básničku, slavnou lidskou chviličku, okresní zvoničku. Kdopak by se u nás doma obrů bál, když můžeme jich mít kolik život a doba právě žádá. |