Roztočil emigroval v březnu 1980 do Rakouska, odkud se později přestěhoval do Německa a až do r. 2000 tam žil jako nenápadný, zcela bezúhonný občan. Naše orgány dvakrát žádaly o jeho vydání, ale neuspěly. Odsouzený nevěděl ani o rozsudku, ani o druhém vydávacím řízení a zatykači, vydaném v r. 1992 Krajským soudem v Praze. Bezstarostně jezdil na návštěvy staré vlasti až do r. 2000, kdy byl zatčen při vstupu na naše území a předán do výkonu trestu. Jeho sestra vyvolala řízení o obnovu procesu. Veřejné líčení bylo nařízeno na 1. prosince 2005, ale odsouzený se ho nezúčastnil: počátkem listopadu uprchl z věznice Plzeň-Bory společně s vrahem Romanem Čabradou, později dopadeným ve Francii. Ve Vídni se od něho odloučil a odjel do Německa, kde se přihlásil státnímu zástupci, jenž v r. 1992 vedl jeho vydávací řízení. Strávil pár týdnů ve vydávací vazbě, pak byl propuštěn na svobodu. Našel si zaměstnání a vyčkával na výsledek vydávacího řízení. Vrchní zemský soud ve Stuttgartu ho vydal české justici, ovšem s podmínkou, že mu v souladu s našimi mezinárodněprávními závazky bude povolena obnova procesu a nebude stíhán za útěk z vězení, jenž není v Německu považován za trestný čin. Rostislav Roztočil pak byl předvolán k veřejnému líčení u Krajského soudu v Praze na den 19. prosince 1996. Přicestoval jako svobodný člověk v doprovodu své sestry s tím, že si přeje být očištěn soudem demokratického státu od špíny, kterou na něj vrhli soudci protiprávního režimu v r. 1985. Na letišti byl zatčen. Soud pak na něj uvalil vazbu. Současně povolil obnovu procesu. Trestní stíhání kvůli útěku bylo zastaveno, zatímco Roman Čabrada si za stejný skutek odnesl od soudu další trest v trvání dva a půl roku (důsledek rozdílné legislativy vydávajících zemí).

Roztočilův případ je obestřen nádechem záhadnosti. V době, kdy probíhalo v Rakousku první vydávací řízení, místní tisk psal, že trestní řízení proti němu je výsledkem intrik čsl. tajných služeb. Někdy ho líčili jako důstojníka raketových vojsk, který uprchl s tajnými vojenskými dokumenty, jindy jako zběhlého agenta StB, jemuž se chce StB pomstít a dostat ho zpět za účelem vyřízení účtů. Také se objevilo podezření, že rozsudek je ve skutečností krycí legenda, která má zastřít pravé poslání čsl. agenta, vyslaného na Západ. K ozvláštnění případu pak přispěla okolnost, že v době, kdy Roztočil čekal ve vydávací vazbě na rozhodnutí rakouského soudu, čsl. orgány propustily do Rakouska jeho osiřevší děti. O jejich vydání se měl zasloužit sociálnědemokratický exilový předák Přemysl Janýr, přítel rakouského kancléře Bruno Kreiského, který měl o věci jednat přímo s generálním tajemníkem KSČ Gustávem Husákem. To je ovšem pověst, jejíž pravdivost nelze ověřit. Pokud by byla pravdivá, nabízela by se otázka, proč se tak významní lidé zasazovali o příznivé uspořádání rodinných poměrů uprchlíka, který se ve své vlasti živil jako taxikář, přivydělával si "vekslem" a ničím zvláštním nevynikal. Nebyl ani důstojníkem, jak psal rakouský tisk. V armádě sloužil v hodnosti vojína jako řidič. Jako zeť tajemníka KSČ byl přidělen veliteli brigády raketových vojsk a vozil také kontrarozvědčíky. Dosud se také nepodařilo objasnit, jak je možné, že několik let jezdil volně přes naše hranice v obou směrech, přestože na něj byl v r.1992 vydán zatykač a naše orgány upozornil na svou existenci tím, že si třikrát vyžádal nový pas. Dokumentace o jeho odbavování na hranicích byla po jeho zatčení skartována.

V této souvislosti je otazníkem také postoj soudu k uvedeným okolnostem. Předsedkyně senátu Oldřiška Rysová zatím drží dokazování v rámci přezkoumávání důkazů z původního trestního řízení. Otázky klade tak, aby svědka pokud možno nakonec přivedla k potvrzení, že letitý protokol odpovídá jeho tehdejší výpovědi, při které nebyl vystaven nátlaku. Na výrok obhájkyně o podezření, že proces z let 1982-5 mohl být zmanipulován StB, reagovala výrazným nonverbálním projevem znechucení. Dosud nenařídila obhajobou opakovaný výslech svědka, o němž obžalovaný tvrdí, že ho vyhledal v uprchlickém táboře Traiskirchen patrně jako emisar StB a přemlouval ho k návratu do vlasti. Prověřováním podezření proti komunistickým tajným službám se zabývá spolek Šalamoun, jehož člen se stal v r. 2004 zmocněncem sestry odsouzeného a je vybaven plnými mocemi obžalovaného. V říjnu 2004 mu ještě bylo povoleno seznámení se spisem. Od té doby mu soudkyně vstup do spisu zásadně odmítá. Odmítla jej jako zmocněnce sestry odsouzeného, tvrdíc, že ji musí zastupovat advokát. Zneužila její neznalosti práva a vyhnula se nutnosti rozhodnout o odmítnutí zmocněnce usnesením, jež by bylo přezkoumatelné opravnými prostředky. Není jisté, že zahrnula do spisu jím dodané listinné důkazy a zcela jistě se neseznámila s vyšetřovacími spisy StB z archivu ministerstva vnitra, na které ji písemně upozornil 31.10.2005. Ostatně podjatý postoj soudkyně Oldřišky Rysové k projednávané kauze je zřejmý z jejího opakovaného tvrzení, že návrh na povolení obnovy řízení, podaný sestrou odsouzeného, neobsahuje žádné právně relevantní důvody pro ni. Ve skutečnosti se v návrhu uvádějí dva důvody. Prvním je porušení mezinárodněprávních závazků České republiky upřením obžalovanému práva na spravedlivý proces po jeho zatčení. Před tímto důvodem se soudkyně Rysová musela sklonit, když z něj německý soud učinil vydávací podmínku. Druhým je změna politických poměrů v listopadu 1989, která umožňuje, aby se soud vypořádal s informacemi z dobového rakouského tisku o vlivu čsl. tajných služeb na proces z let 1982-5. V tomto bodu se možná zpracovatel návrhu na povolení obnovy procesu mýlil: díky promoření justice, státních zastupitelství a policie nomenklaturními kádry protiprávního režimu (k nimž patří také soudkyně Oldřiška Rysová) doba patrně ještě neuzrála natolik, aby intriky komunistických tajných služeb přestaly být tabu.

Na okraj výše uvedeného poznamenávám, že názor soudkyně Oldřišky Rysové na nezbytnost zastupování sestry odsouzeného advokátem je jedním z možným právních náhledů na tuto otázku. Lze jej přijmout, pokud sestru odsouzeného vnímáme jako "součást" obžalovaného, u něhož je povinné zastoupení advokátem stanoveno zákonem. Podle jiného názoru není postavení rodinných příslušníků, účastnících se trestního řízení, trestním řádem přesně definováno a povinnost zastupování advokátem jim není výslovně uložena. V tom případě jejich právo na volbu zmocněnce se řídí ústavou a občanským soudním řádem, čili je přípustné, aby se nechali zastupovat laikem. Připuštěním laického zmocněnce by sestře odsouzeného nevznikla žádná škoda. Na úhradu nákladů na právní zastoupení advokátem již nemá prostředky a ostatně žádná advokátní kancelář by se nepustila do akcí, které provedl spolek Šalamoun. Přestože právní názor soudkyně Rysové je možný, má ještě druhou stránku: obsahuje záměr zúžit možnosti obhajoby, čili škodit. Ve své podstatě je projevem nepřátelství k obžalovanému, který si paní soudkyně možná ani neuvědomuje, neb patří k příznakům profesní deformace jejího myšlení. V tomto smyslu je ale důkazem podjatosti. Tato věc má dnes již pouze význam ohlédnutí zpět k počátkům současného procesu: jednání o povolení obnovy skončilo a v řízení ve věci nemá sestra odsouzeného žádné procesní postavení, takže otázka jejího zastupování zmocněncem je nadále bezpředmětná.

Tajemnou postavou je i údajně zavražděný Nabil El Kallini Mohamed, o němž náš tisk vytrvale píše jako o studentovi. Ve skutečnosti měl v době zmizení 35 let a u nás prodělával vědeckou aspiranturu v oboru jaderné chemie. Podle rakouského tisku byl agentem egyptské zpravodajské služby a měl se ve skutečnosti jmenovat Kairos. Podle svědků disponoval značnými finančními prostředky. Na rozdíl od mnoha jiných cizinců neprodával valuty, ale naopak je skupoval. Číšník z jedné z jeho oblíbených restaurací tvrdil, že ho obsluhoval ještě v květnu 1975, a slyšel, že se domlouval se společníkem na přestěhování do tehdejší NDR. Dobový rakouský tisk tvrdil, že egyptské úřady jeho smrt nepotvrdily. Již v době probíhajícího řízení o povolení obnovy procesu požádalo ministerstvo zahraničí na popud spolku Šalamoun egyptské velvyslanectví o vyjádření k této věci. Obdrželo sice zdvořilou, leč nic neříkající odpověď. Úmrtní list na jeho jméno ani úřední prohlášení za zemřelého neexistují.

Nicméně je pravda, že Nabil El Kallini Mohamed odešel na konci ledna 1975 ze Sinkuleho koleje a již se neukázal. Od dubna 1975 po něm bezvýsledně pátrala Federální kriminální ústředna. Když 14.července téhož roku vyplavala z Labe u Obříství mužská mrtvola, policie ji s hledaným Egypťanem neztotožnila a po její identitě pátrala dokonce v Polsku. Asi po týdnu vydal vyšetřovatel souhlas k jejímu zpopelnění. Není jasné, proč o sedm let později policie přiřkla mrtvolu postrádanému.

Skutečná identita mrtvoly patří ale k otázkám, jež nelze uznat za jednoznačně objasněné, byť soud v r.1985 vzal za prokázané, že jde o zmizevšího Egypťana. Podle pitevního nálezu muž zemřel udušením z utonutí a mrtvola nenesla stopy násilí. To neodpovídá popsané brutalitě vraždy. Na násilnou smrt by snad ukazovala okolnost, že tělo bylo zatíženo kusem traverzy 70 x 10 cm, uvázaným na prsou: ale tím by se mohl zatížit i sebevrah. Podstatný je rozdíl v popisu chrupu v pitevním protokolu a ve svědeckých výpovědích. Mimo to Egypťan byl znám tím, že i v létě nosil dlouhé spodky, za což se mu spolubydlící na koleji smáli. Ale na těle mrtvého, který se do řeky dostal zcela jistě v zimě, byly nalezeny zbytky krátkých spodků. To vše vyvolává dojem, že mrtvola neměla s Egypťanem nic společného. Vzniká pak otázka, zda jde skutečně o tělo oběti odsouzených, a kdo vlastně byl nebožtík.

Podivná je i historie vyšetřování případu. Podle záznamů v trestním spisu bylo stíhání Rostislava Roztočila a jeho společníků zahájeno na základě anonymního udání bývalé družky jednoho z nich, které policie obdržela v březnu r. 1979. Jenže ve spisu se nachází ještě další anonymní udání, doručené koncem r.1980, podle kterého měli vraždit dva z jeho kamarádů. Nic nenasvědčuje tomu, že by policie druhé udání prověřila. Je nicméně zajímavé, že v době, kdy vyšetřovala celou Roztočilovu "stolní společnost" z vináren Split a Alfa, jeden z podezřelých z druhého oznámení nebyl k nalezení a nepodařilo se zjistit jeho bydliště ani zaměstnavatele -- to v době, kdy vyznačení bydliště a zaměstnavatele v občanském průkazu bylo povinností, jejíž neplnění se nevyplácelo. Obhajoba by jej ráda předvolala jako svědka před soud, ale historie se opakuje -- záhadný muž opět není k nalezení. Nepodařilo se ale předvolat ani oznamovatelku. Rozvedla se a žije nyní v zahraničí. Její bývalý manžel v prosinci 2005 při výslechu před soudem slíbil, že její adresu obstará přes syna a do týdne dodá soudu. Když byl vyslýchán znova v březnu letošního roku, pouze sdělil, že nezná adresu bývalé manželky. Paní soudkyně to vzala na vědomí, aniž by mu připomněla nesplněný slib a požadovala jeho dodatečné splnění. Možná ani nestojí o výslech svědkyně, která by mohla zkomplikovat obraz skutkové podstaty. Daleko zajímavější jsou však překvapující informace, které vyplynuly až z výpovědí svědků před soudem: všichni údajní Roztočilovi spoluodsouzení byli vyšetřováni již od r. 1976, a to dokonce vazebně. Při výsleších s nimi policisté mluvili o Roztočilovi jako o jednom z vrahů, ale jako jediného ho nechali na svobodě a nevyslýchali ho. Odebráním pasu a výjezdní doložky mu pak sice zmařili první pokus o emigraci, ale druhému již nezabránili. Nabízí se dvojí možný výklad: policie buď čtyři roky podezírala Roztočila ze spolupachatelství vraždy a z neznámých důvodů jej nestíhala, nebo po stejnou dobu pracovala na vytvoření legendy o něm jako o vrahovi. V každém případě chování orgánů činných v trestním řízení k Rostislavovi Roztočilovi bylo nestandardní. Je otázkou, jak se s tímto poznatkem vyrovná soud.

Zajímavé jsou i okolnosti Roztočilovy emigrace. Protože mu byl odebrán pas, musel si obstarat jiný. Podle jeho tvrzení jej koupil od kamaráda, který ovšem před soudem uvedl, že mu ho odcizil. Pas prý pak upravil výměnou fotografie a pod vypůjčeným jménem jeho původního majitele se vydal do světa. Odjel vlakem do Rumunska, pak do Jugoslávie a po neúspěšném pokusu odletět do Švédska se dostal do Rakouska. Tam ještě s pozměněným pasem získal krátkodobé pobytové vizum, ale pak mu byl zabaven. Rakouské orgány totiž nevěřily, že se jedná o amatérský padělek. Podle jeho vyprávění mu pak cestu k rychlému získání politického azylu pomohly tajné vojenské dokumenty, které během vojenské služby v letech 1966-8 odcizil opilému generálovi. Po celá dlouhá léta je opatroval, aby je pak vyvezl do zahraničí . S nimi převezl přes troje hranice také ilegálně drženou pistolí. Tu zahodil až v Jugoslávii a dokumenty nabídl v uprchlickém táboře v Traiskirchenu rakouské policii, která mu zprostředkovala spojení s lidmi ze zpravodajského oddělení centrály Severoatlantického paktu. Dostal za ně peněžitou odměnu a politický azyl. Toto vyprávění jsem přijal s nedůvěrou. V listopadu 2005 se mi ale přihlásil jako svědek čtenář mých článků, u kterého Roztočil nocoval před odjezdem z Československa, a mimo jiné mi potvrdil existenci pistole. Je také pravda, že obžalovaný získal politický azyl v Rakousku nápadně brzy. Spolek Šalamoun se snažil ověřit pravdivost této části Roztočilova vyprávění prostřednictvím Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, u něhož kvůli tomu podal trestní oznámení. ÚDV se o prověření vůbec nepokusil, nicméně vydal tiskovou zprávu, podle které se nepodařilo potvrdit podezření, že byl Roztočilův proces zmanipulován čsl. tajnými službami. Jak to ÚDV zjistil, když žádné relevantní vyšetřovací úkony neprovedl, také patří k záhadám tohoto případu.

Rovněž tvrzení, že právě Rostislav Roztočil je vrah, stojí na vodě. Na místě činu s ním prý byli dva Romové. Vraždu měli provést velmi brutálně. Egypťana zavezli na místo smrti v Roztočilově taxikářské volze. Již cestou ho zbili do bezvědomí a vzali mu peníze. Na mostě vytáhli bezvládné tělo z auta a Roztočil s jedním z Romů do něj tloukli kladivem a montážní pákou. Druhý Rom opodál hlídal a zvracel. Není ale žádný přímý důkaz o tom, že toto vyprávění je pravdivé. Vraždící Rom ve vězení zemřel. Na úmrtním loži se měl k činu doznat, ale při tom označil taxikáře (domnělého Roztočila) za nevinného: měl pouze splnit zakázku a nevěděl, co se na mostě děje a proč se vrazi vrátili do auta bez své oběti. Za práci dostal 1.200 Kč. Druhý z Romů se před soudem dušoval, že Rostislav Roztočil, s nímž se setkal u soudu, není ten Roztočil, jenž vraždil. Obžalovaného prý nikdy dříve neviděl. V rozporu s tímto tvrzením ho ale poznal na dobové fotografii, kterou mu soud ukázal. Byla to stejná fotografie, na které označil Roztočila během původního procesu. Poslední ze čtveřice odsouzených na místě vůbec nebyl a tvrdí, že nevěří, že by se Roztočil mohl dopustit tak brutálního činu. Zjevně se při tom neztotožňuje s úlohou návodce, kterou mu přisoudily čsl. orgány činné v trestním řízení. Jeho vystupování před soudem naznačuje, že v sobě nese nějaké nemilé tajemství, související s tímto řízením, jímž se cítí poškozen, ale z nějakého důvodu je nechce vyjevit. Nevíru v Roztočilovu psychickou způsobilost vraždit projevili snad všichni svědci, kteří ho v té době znali. Sdílím ji s nimi. Nechápu ostatně, proč by Roztočil, jenž působí dojmem "měkkého" člověka, volil tak brutální způsob vraždy, když nosil nelegálně drženou pistoli.

Zatím neproniknutelné jsou Roztočilovy vztahy k tajným službám. Sám o sobě tvrdí, že nebyl vědomým spolupracovníkem StB, vázací akt nepodepsal, ani mu nebyl předestřen. Ve veřejně přístupných archivech ministerstva vnitra a ministerstva obrany není evidován. Naopak tvrdí, že jezdil jako kurýr pro dva agendy západoněmecké špionáže, kteří do Československa jezdili jako obchodníci. Měl jim vozit zpravodajské informace do Berlína a Budapešti. Seznámit jej s nimi měla jeho známá L.D. a vědět o nich měla jeho tehdejší přítelkyně. Obě ženy ale o ničem takovém nechtějí vědět. O jednom z mužů se ale zmiňovala jeho sestra, a to nezávisle na výpovědi Rostislava Roztočila. Vzhledem ke shodě detailů považuji její výpověď za věrohodnou.

Hádankou je také věrohodnost svědků. Většina z nich má za sebou pobyt ve vězení, někteří opakovaně, a to i ženy. Žádný z nich inteligencí zrovna nejiskří. Po více než třiceti letech od událostí se na ně rozpomínají s potížemi, pokud vůbec. Předsedkyně senátu jim předkládá jejich původní výpovědi a snaží se je přivést k prohlášení, že takto skutečně vypovídali, a to pravdivě, ze své vůle, v žádném případě pod nátlakem. Zkoušela to i se svědkem- psychopatem, který se zjevně neorientoval, kde se nachází a co se po něm žádá, jehož výslech před soudem měl povahu týrání nemocného člověka. Je ovšem otázka, jak mohou svědci potvrdit pravdivost třicetiletého protokolu, když jinak si na události pamatují jen matně, skoro vůbec. Navíc někteří obsah zápisů zpochybnili.

Souhrn výše uvedených skutečností vytváří nejasný obraz skutkové podstaty souzeného trestného činu. Víme bezpečně, že Nabil El Kallini Mohamed odešel z koleje a již se nevrátil. Přímý důkaz o jeho smrti neexistuje. Máme popis mrtvoly, kterou za sedm let po kremaci policie z neznámých důvodů uznala za ostatky poškozeného. Některé její identifikační znaky ale nedokazují násilnou smrt a nesouhlasí s údaji ze svědeckých popisů zmizevšího. Nejsou přímé důkazy o účasti Rostislava Roztočila na vraždě. Prokázat mu za těchto okolností vinu bude velmi obtížné až nemožné, pokud soud nesklouzne do podjatosti. Potvrzení zájmu čsl. tajných služeb o proces z let 1982-5 by vůbec postavilo obžalobu na hlavu.

Za daných okolností by soud měl nakládat velmi opatrně s osobní svobodou obžalovaného. Je dost na tom, že Rostislav Roztočil v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky zmařil bez řádného rozsudku pět let života ve vězení. Jeho držením ve vazbě se dále rozšiřuje příkoří, které utrpěl postupem naší justice. Při tom důvody, jimiž soud hájí nařízení útěkové vazby, jsou protismyslné. Lze proti nim namítnout, že Rostislav Roztočil přiletěl do České republiky, aby se postavil před soud, nikoli proto, aby se skrýval a mařil soudní řízení. V první instanci o jeho osudu rozhoduje soudkyně, která byla jmenována ve stejném roce, kdy obžalovaný emigroval, tedy nomenklaturní kádr protiprávního režimu. V odvolacím řízení jeho žádosti o propuštění z vazby zamítá soudkyně, která se jako přísedící Nejvyššího soudu ČSSR podepsala pod jeho rozsudek z r.1985. Poslední a nejdůležitější otázkou případu je proto otázka po svědomí obou soudkyň, které klidně spí v situaci, kdy zbavily osobní svobody člověka, jehož vina dosud nebyla v řádném soudním řízení prokázána. Neoprávněné odnětí osobní svobody je trestným činem podle §232 tr.z.