15. 5. 2007
Lidi v rozpočtových organizacích nemají penízePan František Řezáč píše:
"Ale ve všech školách, úřadech, nemocnicích atd., se pořád čeká na zestárnutí jako na hlavní "kádrový předpoklad". Proto třeba slibovat nápravu ve školství je čirý klam, o policii nemluvě. K chirurgickému řezu se nikdo neodváží, vždy se prosadí status quo a spokojenost s málem, alespoň trochu jistým. Pokud se latentní generační konflikt nevyřeší, nelze čekat od mladých nic než pasivitu anebo zoufalý protest." Dojem pana Řezáče chápu. Pokud někdo vstoupí například do budovy Národní knihovny, může nabýt dojmu, že omylem vstoupil do domova důchodců. Je to opravdu první dojem. Nicméně zestárnutí není "kádrový předpoklad" v tom smyslu, ve kterém se mu jeví. Je pravda, že státní zaměstnanci jsou odměňováni za každý rok služby zvýšením platu, ale toto zvýšení činí kolem 100 korun měsíčně za rok služby - tedy za rok služby si státní zaměstnanec může navíc měsíčně zaplatit v hospodě dvě kávy. Jedná se o zvýšení platu, které můžeme nazvat v lepším případě symbolickým, v horším případě urážlivým. |
Hlavním důvodem, proč mladí nechtějí pracovat v rozpočtových organizacích, jsou platy. Spolužačka před časem nastoupila jako učitelka na částečný úvazek, odměna rozpočítaná na hodinu práce včetně přípravy činila 10 Kč. Za víkend průvodcování vydělala víc než za celý měsíc ve škole. Rychle s učením skončila. Další spolužačka učí, ale jedná se středoškolačku a ne vysokoškolačku a učí na vesnici, kde bydlí v domku, který rodina postavila ještě za komunistů, což znamená, že neplatí dnešní nájemné. Pokud jede s dětmi například na školu v přírodě, škola jí může dát maximálně pár korun odměn, ale plat, na který má zákonný nárok nedostane, škola nemá peníze. Můj otec, učitel, před lety koupil malý domek v Praze. Mohl si to dovolit. Domek ho přišel na dva roční platy.Ve stejné ulici jsem nedávno koupila sklep (10 m2). Jeho cena odpovídala dvěma ročním platům českého učitele. Nejlevnější byt, který se dá v našem okolí koupit je prvorepublikové sociální bydlení na hlučné výpadovce - pokoj 18m2 a kuchyň 9m2 - a to za pakatel 1 800 000 Kč. Dnes by můj otec rozhodně z učitelského platu byt nekoupil, ale také by rozhodně neučil, dal by se na podnikání. Starší generace, která má ještě regulované nájemné (v Praze okolo 40 Kč metr) si může dovolit pro stát pracovat. Většina z nich nedá za byt s regulovaným nájemným víc než polovinu platu (ano měla jsem známou, která platila 90% platu, ale to je spíše výjimka). Při 107 korunách tržního nájemného za metr to prostě nepřipadá v úvahu. Pracovala jsem kdysi pro rozpočtovou organizaci. V roce 1992 jsme už neměli jediného muže ve věku mezi 30 a 40 lety. Každý, kdo odešel dostal ihned trojnásobný plat (za méně kvalifikovanou práci). O pár let později odcházeli i padesátníci. A pamatuji se, že jsme hledali na volné místo někoho i přes rok. Byli jsme stavu získat pouze mladé dívky, které nikdo nechtěl - nemají zkušenosti a budou mít děti - které velkou část pracovní doby trávily hledáním jiného pracovního místa, ženy s malými dětmi, pro které byla tato práce jedinou, kterou mohly získat (i když jedné z žen bylo také u pohovoru řečeno, že ty dvě děti jsou příliš) a lidi, kteří před důchodem přišli o práci, takže to nějak potřebovali překlepat. S generačním konfliktem to nemělo nic společného, čímž neříkám, že k němu například ve školství nemůže dojít. Pokud zde bude mladá učitelka zavádět nějaké novoty, tamní důchodkyně, které budou mít většinu, jí rychle převálcují. A i kdyby jí nepřeválcovaly, brzy zjistí že, pokud nebude mít manžela, který jí bude živit, si luxus učení nemůže dovolit a sama skončí. Lidí, kteří jsou tak zapálení pro věc, že půl roku učí a půl roku si vydělávají na to, aby mohli učit, například obsluhou v restauraci, moc není. |