Pamatuji, jak před lety chráněnec a zplozenec mrzkého "mraveniště" urážel a provokoval v hotelové restauraci přítomné podřízené. Nejdříve mu chtěla nafackovat energická herečka paní H.R., pak byl vytažen na chodbu, kde splaskl a náhle se jal družit a na imunitu si nevzdechl -- imunita mu byla k ničemu, pracky mstitele blízko drzého čenichu.

Pozor, nenabádám nikoho, aby imunitního tajtrlíka fyzicky ohrožoval. Nabádám k tomu, abychom si lépe vybírali ty, co nám mají svou prací ulehčovat živobytí, starat se o věci veřejné a toužit vytvořit blahobytnou a spokojenou společnost. (Jak pravil jednou u pípy mizerný hostinský: navštívil jsem Spokojené státy americké, něco úžasného, lidi. Škoda,že nechtěl doma, Mizera, platit daně, podváděl, přikrádal, ba naservíroval lidem i zkaženou kachnu. Choval se jak v prasečáku, dobytek!)

Nejsem zvědav na tváře chameleónsky zbarvené, na zobáky klovající do úrodných lánů, na ty rádobyfilozofické mudrlanty, na pupíky kvičící jednoduché pravdy a řešení, na maminy vařící politické ajntopfy, nemusím vídat na obrazovce vážné pohledy nevážných a nepravdomluvných bytostí. Mnohomluvnost ubíjí případný dialog -- a někdy se zdá, že chrapoun se rád poslouchá, neboť je přesvědčen, že teďko káže národu "písmo stranické" a jedině to správné.

Herecké etudy hulvátů bývají nudné, trapné a vypovídají o hodnotě duchovního potenciálu včerejších regionálních kulišáků, kteří se vyšplhali po stranickém žbrblení k výšinám, odkud malé žáby stěží vidí druhé do očí či jinam. Nu, kdopak by se staral o kritiku? Jen otevřeš hubu, hned se dozvíš, že si špatně pochopil vyslovená slova -- musíš lépe poslouchat a pozorně se dívat. Padneš-li ovšem na dnešního demagoga, náfuku a šafářského těžkooděnce, pak tě nezachrání zhola nic. Tento druh hulváta zrozeného z malého českého člověka, stupňuje neomalenost na všechny způsoby. Pochopitelně, že o šlechetnosti tento druh neslyšel, má chování ptakoještěra, cítí se povolán k tomu, aby měl vždy pravdu, dal ji najevo jakýmkoli i nevhodným způsobem a ještě se tetelil při potlesku stranických láčkovců na tribuně hanby

. Kdo vlastní nevymáchanou hubu a ostré lokty, uspěje jistě v soutěži stálých rozmarů, roztodivností a změřitelné genetické úchylky se nemusí obávat.

Chlácholit se tím, že dříve či později mizera upadne v zapomnění a boží mlejny ho semelou pomalu, ale jistě, přináší uspokojení bytostem naplněným vírou. Bezvěrectví nám skutečně přineslo ve větší míře promiskuitu, alkoholismus, závislost na drogách i na slávě, pobořilo rodiny, zanechalo u cesty ke štěstí miliony nešťastných dětí -- bezvěrectví a neschopnost vyznat vyšší mocnost je základem k nevídaným a pustošivým konečným řešením. A zase, věř nevěř, tvoje věc.

Zajímavé, jak jsou církve se sebou samými spokojeny. Přijde do domu Páně deset lidí, dobře, nikdo, taky dobře. Staré nahrazuje nové, někdy i ke škodě starého. Staré je prověřeno, nové neověřeno. Jenže, my potřebujeme pokrok. V zájmu pokroku zavřeme obě oči i to kuří na noze, necháme se převážet z břehu bídného na břeh prabídný. Nedávno jsem se musel smát, když zvolenec a pověřenec vládnutím pravil: že se musíme zbavit černých pasažérů, na mysli měl sociální oblast; prsknul do světa hloupost a nic se neudálo, média raději uvádějí kravěnku v nedbalkách a ochotnou shodit i poslední svršek, jen aby nezapadla v zapomnění lidiček. Černých pasažérů by ubylo, kohoutku ochablý, jen vymysli, jak jim nabídneš místo, máš-li ho, zda-li se ti nehrnou do země investoři s nahým zadkem a smělými plány, jak dobrat již obrané! Zamysli se nad sebou, slez laskavě z vrcholku máslového dortu ozdobeného stranickými pochutinami. Slova nic nestojí. Usedneš ve studiu, napudrují ti drštičku, někdy držku, vybaven jsi moudry podúředníků, nu a co, můžeš začít v klidu vytrubovat smyšlenky, ochablé pravdy, předvádět se v drůbežím tanečku, vykládat zhovadilosti, urážet lidi, protivníky a čím více budeš chrapounským krvavým jelitem, tím lépe pro zdání vítězství nad lží a nenávistí.

Dívání na chrapouny, a jedno tomu z jaké jsou politické školky, bývá častokrát zábavné a věru poučné. Nalezneš je u stovky zrcadel. Krasavci, ozdoby nejedné univerzity i zapomenutého VUMLu, písmáci, rétorikové, hlavy pomazané i vymazané -- lány makovic v lavicích volitelných, žel, prázdné!

Vidět krutihlavy, co si nepamatují ani včerejší pšouk vyšlý z jejich ochablé hlavinky vytváří u lidí se smyslem pro černý humor potvrzení -- že v tomto státě je ale úplně všechno možné. Cožpak není spíše k smíchu, než k vážnému kárání, člobrdínek, v potu tváře sestavující "projevy" malosti a žalostného jazykového minima, pomáhající si starými fašounskými vzkazy a výhružkami. Pak se nelze divit, že umně překrucuje z huby vyřčené "pitomosti" a snaží se zažehnat lavinu odsudků a trefných srovnání s majitelem íkvé tykve.

Úkrok sem a úkrok tam, otočit a zůstat stát. Pohledět si do očí, jak jinak! Riziko pošlapání velké. Tancmajstři klasických tanců=nedostatkové zboží. Pár zoufalců se v politickém tanečním reji snaží o rokenrol, ale dechu mají tak na ploužák. Taneční kreace politických méďů nám mohou být krátkodobě k smíchu, z hlediska mezinárodních dopadů se můžeme ale lehce ocitnout v izolaci, v karanténě, pro zvláště nebezpečně nakažený druh virem hulvatismu, křížený křovakismem a totálním selháním zaběhnutých mravních kodexů.

Pomalu se přestaneme podivovat našim výstavním "krasoduchovním" politickým nádeníkům a málo svéprávným božím kouskům. Budeme si muset více připomínat stále aktuální rčení pana Mikuláše Dačického z Heslova: Vůl zůstane volem a pařez pařezem.

Jakpak je dnes u nás doma? Dobře.