4. 5. 2007
Může být básník darebák?V dopise, který před časem zaslal internetovým Britským listům, se Petr Štengl ohradil proti souzení básnické tvorby morálním profilem autorů, zejména těch, kteří sloužili komunistickému režimu. Má za to, že jedno s druhým nesouvisí, ani u Josefa Kainara, ani u Miroslava Floriana; jeho "poznatky o člověku Kainarovi s verši básníka Kainara nic neprovedly, nijak je nesnížily", Florian sice psal agitky do Rudého práva, ale jeho básně z konce šedesátých let byly "skvostné", autor dopisu si je "s povděkem zařadil do knihovny". Dovoluji si živě nesouhlasit a říci tu aspoň stručně proč, ne tak kvůli Petru Štenglovi osobně jako proto, že otázka zřejmě dodnes zůstává živá -- a nedořešená -- v obecnějším smyslu. |
Především si myslím, že i kdyby darebáci -- nebo vykukové -- mohli vzdor svým lidským vlastnostem psát dobré básně, nebylo by to tak zanedbatelné, jak se zdá Petru Š., ale nanejvýš mrzuté -- a bylo by naléhavé se tím zabývat, tak znepokojivou by to znamenalo trhlinu v pletivu lidského světa. Už ten rozpor sám by přitom na básně vrhal zvláštní světlo, díky němuž bychom je nečetli stejně jako jiné, ale právě jako dobré básně darebáků. Je to ale opravdu tak, jsou básně darebáků na svých autorech natolik nezávislé? Jsou ty Florianovy jednoduše skvostné? Ve svém nejšťastnějším období jistě napsal pár slušných, to se ale stane i průměrným autorům, natolik se poesie jako živel dovede projevit skrz náhodné prostředníky a přesáhnout jejich běžné schopnosti. Nemáme-li však ocenit jen jednotlivé básně, ale celou básníkovu osobnost a jeho dílo, musíme vzít v úvahu také jeho vývoj a směřování, a v tom ohledu je u Floriana sotva co obdivovat. V průběhu času bývá lidský úpadek obvykle doprovázen tvůrčím, který z něj také dost přirozeně vyplývá; konformismus služebných a prospěchářských básníků neubírá jejich dílu na kráse jen zvnějšku, jako stín jinak pohlednému tělu, ale odráží se přímo v díle, v omezeních imaginace a tvůrčího dobrodružství, v pokřivenosti postojů a myšlení, k nimž básníky vede. Vztah jistě může být komplikovanější, autorovo šejdířství se může v díle stát také nástrojem paradoxního ozvláštnění jistých stránek světa a lidské povahy. Hledat v básních odraz lidských selhání jejich autorů stojí ale za to, a bezpochyby jej tam skoro vždycky lze najít. A upřesnit jím své čtení a uchopení díla, i kdybychom v něm měli lépe rozeznat -- jako u Kainara nebo Jaromíra Pelce -- jen krajní případ básnického svědectví o lidských ambivalencích. Pozn. JČ: Otázka, zda může darebák či zločinec vytvořit autentické umělecké dílo, a přidružená otázka, zda může být propaganda pro zločineckou ideologii uměním, je zajisté složitější, aspoň myslím. K tomu viz článek Jana Paula Ještě jednou k otázce morálky v umění" (též v knize Jak Češi bojují, Praha, Libri, 2003, str. 360-362) ZDE a předchozí diskusi. |