Kuba: Nekonečný tropický totalitarismus

6. 9. 2006 / Daniel Veselý

V roce 1952 se na Kubě k moci násilně dostal Fulgencio Batista, který se netajil svou proamerickou orientací. Země se stala brutálním policejním státem, vládla zde značná korupce, sloužila Spojeným státům coby ráj "bordelů a kasin" a levné odbytiště zemědělských produktů i jiných komodit. Sociální otázka zůstala nezodpovězena, jakýkoliv projev odporu a odlišného politického smýšlení byl násilně potlačen. Odhaduje se, že za Batistovy diktatury bylo zabito mnohem více lidí než během Castrova režimu a životní úroveň obyvatelstva byla nesrovnatelně horší.

V roce 1959 Fidel Castro a jeho přívrženci po dlouhém odboji namířeném proti Batistovi smetli nenáviděný režim a soustředili veškerou moc ve svých rukách. Během revoluce byl znárodněn americký průmysl, zavedeny zákony, které eliminovaly rozsáhlou korupci, byla vyhlášena pozemková reforma. Castrova idea socialistického státu spočívala v centrálně řízené ekonomice, která měla zaručit rolníkům a dělníkům větší práva a podíl na rozhodování o důležitých hospodářských problémech země. Kubánská zahraniční politika byla orientována na Sovětský svaz, který zemi poskytoval finanční a politickou podporu.

Kubánská revoluce vyvolala ve světě, především v zemích třetího světa, velmi kladnou odezvu. Na Západě, v intelektuálních kruzích i mezi příslušníky střední vrstvy, byl Castro oslavován jako novodobý hrdina a jeho popularita se dala měřit se slávou hollywoodských hvězd.

V roce 1960 Spojené státy na Kubu uvalily extrémní ekonomické embargo, které trvá dodnes. Americký prezident Eisenhover prohlásil, že Kubánci budou tvrdě potrestáni za to, že masově podporovali revoluci s tím, že když budou trpět moc, zbaví se vlády sami. Současně byla Kubě vyhlášena neformální teroristická válka. Kubánský exil v Miami byl vycvičen a vyzbrojen CIA; americká letadla řízená členy exilu plošně bombardovala rozsáhlá pole s cukrovou třtinou, ničila mlýny a civilní infrastrukturu. Jen v roce 1960 bylo uskutečněno dvacet ničivých náletů, jak dokazuje zpráva kubánské vlády předložená téhož roku Radě bezpečnosti OSN.

Hlavním záměrem americké vlády bylo vyprovokovat Kubu k vojenské akci, aby měla záminku pro dlouhodobě připravovanou vojenskou invazi do země.

V roce 1961, v době vlády prezidenta Kennedyho, provedl kubánský exil za pomoci CIA invazi v Zátoce sviní, kterou dobře připravené kubánské vojsko zmařilo.

Cílem operace "Mongoose" vypracované Kennedyho administrativou bylo vytvoření rozsáhlé sabotážní sítě, v rámci které se prováděly různé podvratné akce v kubánském zemědělství a průmyslu včetně ostřelování přímořských hotelů a rybářských lodí. Tyto teroristické akce se staly jedním z hlavních faktorů, které vedly k tzv. kubánské krizi, kdy svět stál několik dnů na pokraji nukleárního holocaustu. Během těchto osudných dní vyhodila jedna teroristická buňka do vzduchu továrnu, kde podle kubánských zdrojů přišlo o život 400 dělníků. Další akce probíhaly po skončení kubánské krize, hlavně v průmyslu a infrastruktuře. Prezident Kennedy rovněž schválil plán na zabití Fidela Castra. Jeden z "termínů" ironicky připadl na 8. listopad 1963, tedy na den, kdy byl on sám zavražděn.

Ekonomická blokáda, jež byla americkými vládními činiteli po celé dekády prosazována coby hráz proti šíření komunismu ve světě, (stejně tak USA ospravedlňovaly svoji imperiální politiku v ostatních zemích Latinské Ameriky, v jihovýchodní Asii a v jižní a východní Africe) ztratila svoji ideologickou fasádu poté, co se SSSR zhroutil. Avšak v devadesátých letech minulého století bylo embargo ještě více upevněno, což pro Kubu znamenalo citelné zhoršení ekonomické situace. Rada bezpečnosti OSN od té doby pravidelně vydává rezoluci, jež odsuzuje toto ilegální ekonomické embargo, které porušuje Chartu OSN, proti níž s železnou pravidelností hlasují osamoceně Spojené státy a Izrael. Dopady této dlouhotrvající ekonomické války odsoudila EU, Světová zdravotnická organizace (WHO) a další významná seskupení. Amnesty International v jedné své zprávě uvedla, že ekonomické embargo uvalené Spojenými státy na Kubu slouží „k ospravedlnění represí prováděné kubánskou vládou a přispívá ke klimatu, kdy jsou v zemi pošlapávána lidská práva prostřednictvím špatné jurisdikce, arbitrárních uvěznění, policejního teroru atp.“

V amerických obchodních kruzích i v Kongresu se delší čas objevují hlasy, které tuto nesmyslnou blokádu odsuzují s tím, že neprospívá ani Kubě ani Spojeným státům a nemá racionální ospravedlnění. Kubánská vláda vyčíslila hmotné škody, které utrpěla během čtyřicetileté hospodářské izolace na 100 miliard dolarů. Renomovaná lékařská periodika The Lancet a British Medical Journal doslova uvedla, že „americká blokáda způsobuje nedostatek jídla a léků a nejhorší epidemii neurologických onemocnění v tomto století“.

Od šedesátých let 20. století do současnosti pokračuje ze strany USA zastrašování a destabilizace Kuby – a taktéž teroristická kampaň: Vyhození belgické lodě do vzduchu v havanském přístavu, kde zemřelo sto lidí, vyhazování skladů a divadel do povětří, bombardování železnic, biologická válka včetně zamořování úrody, příkladně polí s cukrovou třtinou, odpálení bomby na palubě kubánského letadla, kdy zahynulo 73 lidí atp.

Samozřejmě je nutno vzít do úvahy, že na Kubě panuje tvrdý režim, vláda jednoho muže, jsou potlačována základní občanská práva: Svoboda slova a shromažďování. Platí zákaz vystěhování pro Kubánce -- velice ožehavý problém, jsou prováděna nezákonná uvěznění, nedemokratické volby atd.

To ale nedává výsadu žádné zemi na světě provádět výše zmíněné zločiny, vezmeme-li v potaz, že se tak děje proti světovému mínění a mezinárodnímu právu. V jedné z posledních zpráv Amnesty International o Kubě je uvedeno, že v zemi stále dochází k masovému potlačování práv, nejvíc ovšem na americké základně Guantánamo. V kontextu latinskoamerického regionu je ale Kuba, co se týče porušování lidských práv, zemí s relativně fungujícím právním systémem a nízkou kriminalitou.

Během čtyřiceti sedmi let trvající Castrovy diktatury probíhal v ostatních zemích v regionu neutuchající teror, naprosto děsivý v porovnání. USA přímo i nepřímo instalovaly a vydržovaly klientské režimy v těchto zemích: Brazílii, Dominikánské republice, Guatemale, Haiti, Chile, Argentině, Paraguayi, Nikaragui a Salvadoru. Jen během volebního období prezidenta Ronalda Reagana, kdy probíhala válka proti "terorismu" v Nikaragui, Salvadoru a Guatemale, povraždily eskadry smrti placené z kapes amerických daňových poplatníků na 200 000 lidí, mučily další stovky tisíc osob a miliony vyhnaly do exilu.

Přes špatné politické klima v zemi dosáhla Kuba pozoruhodných výsledků na poli vzdělávání a zdravotnictví. V roce 1989 ocenila Světová zdravotnická organizace (WHO) kubánský zdravotnický systém jako "modelový". V oblasti lékařské vědy dosáhli kubánští lékaři vynikajících výsledků ve vývoji testů na AIDS, výrobě léků na meningitidu a žloutenku typu B. Tisíce kubánských lékařů obětavě pracují především v rozvojových zemích, mnohdy bez nároku na honorář.

Na Kubě existuje vynikající edukační systém, který poskytuje obyvatelstvu zdarma vzdělávání od primárního stupně až po univerzitní. UNESCO ocenila tento systém jako nejlepší v celém latinskoamerickém regionu.

"Vývoz revoluce" z Kuby přinesl pozitivní výsledky v Angole a Mosambiku, kdy tyto země od poloviny 70. let minulého století vzdorovaly, spolu s kubánskými jednotkami, zabijáckým guerillám podporovaným Jihoafrickou republikou a částečně Spojenými státy.

Přes nedávnou "indispozici" Fidela Castra, již kubánský vůdce úspěšně překonal, je zřejmé, že země potřebuje rozsáhlé reformy, především na poli lidských práv. Bushova administrativa vypracovala plán nazvaný " Zplnomocnění k pomoci osvobodit Kubu", (Commission for assistance to free Cuba) který má "stabilizovat" politickou a ekonomickou situaci v zemi. Jinými slovy plán počítá s tím, že se země navrátí do předcastrovského období, tedy do náruče USA se všemi negativními aspekty, které provázejí ostatní země, trpící pod americkou ekonomickou a politickou nadvládou.

Prvním krokem, který je třeba uskutečnit, je zrušení destruktivní ekonomické blokády, jež očividně castrovské elitě neubližuje, ba naopak, a postoupit řešení problému mezinárodnímu společenství, nikoliv jednostranné destruktivní politice Spojených států.

 

 

 

Vytisknout