Otázka, kde končí morální soud a kde začíná kádrování, kde končí rozum a cit a kde začíná politika, je důležitější než otázka o Florianově poezii a zvláště ve vztahu k umění nabývá velmi groteskních rozměrů, neboť chtě nechtě může velmi snadno implikovat funkční požadavek, aby umění či přímo poezie tak či onak odpovídalo "požadavkům doby". Jistě tak tomu je v jistém smyslu vždycky, alespoň ve vrstvě "kulturně vedoucího" umění, které diktuje estetickou normu, jak píše Mukařovský. Jestliže dříve bylo tzv. "morální" psát o traktoristech a družstevnicích, dnes je tomu jinak; to je však, domnívám se, estetika doby, jakkoliv zvrhlá a směšná. Umělcův Weltanschaung, jenž je v díle obsažen, se vždy vztahuje k dobovým zvykům, ať už jako Klíma v antikonformitě či naopak v přitakávání většinovému diktátu jako u mnoha autorů socrealismu.

Pro surrealisty a dadaisty byli morálně odouzeníhodní klasicistní autoři, stejně jako pro francouzské filmaře nové vlny bylo nemorální "tatínkovo kino". Každá estetika s sebou přináší i vzorce, jak hodnotit básníkovu osobnost podle vlastních ideálů.

Na druhou stranu má Petr Král pravdu v tom, že nikterak neslevuje umělcům v morálních prohřešcích lidských. Člověk je tvor obdařený rozumem a svědomím a mělo by být jeho povinností "konat a sledovat dobro a vyhýbat se zlu," smím-li si vypůjčit několik slov od Tomáše Akvinského. A nejde jen o konkrétní činy, i když právě ony jsou svědkové člověka především. Jde jistě i o to, co Akvinský nazývá sapientia, tj. získané "nejvyšší důvody" člověka, onen Weltanschaung. Nemohu jako morálního brát člověka, jenž věří v druhořadost nějaké lidské rasy, nemohu morálním nazvat někoho, kdo v dosažení svých cílů chce přinášet lidské utrpení. Udavačské dopisy jsou jen tím nejkřiklavějším příkladem, ale už samotná lhostejnost k utrpení druhého, a tedy i vědomá participace na strukturách, které k utrpení vedou, je morálně nepřijatelná.

Na druhou stranu něco takového nemůže soudit žádná instituce, nemají na to právo literární ústavy, natož pak nějaké úřady pro vyšetřování kdoví čeho. Kriminální vinu určuje soud, provinění vůči určité ideologii její vůdci, provinění vůči určité estetice její teoretici. To však ještě není otázka viny morální.

Morální vina je spíše záležitostí jednotlivce, osobní otázkou, jak o tom píše Karl Jaspers ve své Otázce viny. Mnohem důležitější než ptát se v čem se provinili druzí a hřímat rádobymorálními paušálními zaklínadly (aneb jak slýchám od lidí, co často ani normalizaci nezažili: "být v KSČ(M) bylo a je nemorální") je klást otázku po vině sám sobě. Důležitější než to, jak se provinili jiní je to, jak jsme se provinili my sami. Každý má bezesporu právo na pokání a i zločinec se může napravit; cejchování a ostrakizace jsou výsostnými principy totalit. My bychom se měli snažit pochopit a odpustit (ve smyslu mravním, nikoli ve smyslu kriminálním, kde je trest právoplatnou odměnou za zločin) a raději se zaměřit sami na sebe a na to, abychom se my ve své přítomnosti, "tady a teď", nedopouštěli zla.

Tedy souhlasím s Petrem Králem, že i básník může být darebák, ale nesouhlasím s jeho ostrakizací, souzením či lynčováním. Raději se zamysleme nad tím, zda vinu na zvěrstvech a nemorálnosti (kterékoliv) doby neneseme všichni svým mlčením a lhostejností k utrpení. Je snadné ukázat na druhého, ale omnoho těžší a cennější je ukázat na sebe a pokusit se o nápravu.