Royalová především musela překvapit, když získala kandidaturu na prezidentské volby v rámci své Socialistické strany. Je ovšem otázkou, jak může Royalová získat další hlasy slibem, že vytvoří další pracovní místa, když konkrétně neuvedla, jakými prostředky toho hodlá dosáhnout. Také zahraniční politika je zřejmě její slabé místo. Lze se obávat, že sám pouhý důraz na sociální smír nebude dostatečnou nadějí pro nerozhodnuté voliče, aby dali hlas poprvé právě ženě jako kandidátu na prezidentský úřad.

Sarkozy se zdá mít v rukou řadu trumfů. Jako ministr vnitra má zkušenosti z vládnutí; a pokud vyvolal silný odpor pro svá tvrdá opatření a výroky na adresu těch, kdo vyvolávají násilnosti, najde jistě dost jiných lidí, kteří naopak jeho kroky a postoje schvalují. Problémem pro něho může být, jak důvěryhodně oslovit možné voliče z jiných původně táborů. Sarkozy se vyjádřil, že nehodlá své principy prodat za nějaké dočasné výhody. Přesto též ze Sarkozyho úst zazněla slova o nutnosti snížit zadlužení a zvýšit částky na sociální podpory. Má zřejmě dostatečný náskok již z prvního kola, aby ve druhém zvítězil.

Stojí za připomenutí, jak zcela jinak se volí prezident třeba v ČR nebo v USA. V USA je vážnou kandidátkou v rámci primárek Demokratické strany senátorka H. Clintonová, s mnohem obtížnějším zadáním, než jaké teď má paní Royalová ve Francii; i když se může zdát, že parametry jsou obdobné. (Už jsem na to upozorňoval skoro před půl rokem v příspěvku, jehož 1. část byla vytčena otázkou: Konečně ženy v politice? Viz: Miniohlédnutí vzad i vpřed na konci roku 2006)

Pokud jde o ty francouzské prezidentské volby, jejich některé souvislosti byly již naznačeny také v:

Zlatá střední cesta, aneb když nemusí být lepší vpravo, anebo vlevo

Nejde nakonec jen o to "vzrůšo" kolem?