Kdykoliv si zapnete televizi nebo rádio, vyskočí na vás oba dva jako králíci z klobouku. Nečekaně útočná Ségolène a překvapivě velkorysý Nicolas, opakují v tyto dny média, která komentují jejich duel. Socialistické kandidátce naskakovala při středečním vystoupení modrá žilka na pravém spánku, pravicovému lídru se dařilo zvládat rozčílení poněkud autistickým pohupováním celého trupu. Podle analýz v televizi Sarkozy získal, zatímco Royalová vypadla z role.

Již před samotným duelem se na televizní stanici France 24 sešli dva psychologové a jeden expert na nonverbální komunikací, aby využili času "en attendant" k vyjádření svých spekulativních vizí. Psychologové měli ve výzbroji svých klasických výkladů nástroje, sahající od rodinného zázemí přes pubertální vzpoury až po různé variace na biblické příběhy, nonverbální expert zdůrazňoval roli pohybů -- a převážně tedy rozporu mezi slovy a pohyby.

Podívejme se na oba kandidáty v tomto napětí a připomeňme některé dosud neznámé detaily, které většině českých médií unikají. Pro formování osobností, a v tom mají psychologové pravdu, hraje dětství výraznou roli. Sociální růst osobnosti zase utvářejí podmínky, v nichž může talent dozrát -- hrají v ní důležitou roli i výrazní tutoři nebo protektoři.

Jak to bylo u obou nynějších vrcholových kandidátů?

Království Royalové

Stojí za to si připomenout, že výchova malé Ségolène se odehrávala ve znamení vzpoury proti autoritativnímu otci Jacquesi Royalovi -- jinak také vojáku z povolání, který byl na misi v Senegalu a Martiniku -, a potažmo i vůči svým pěti bratrům (jeden z nich, Gérard Royal, působil v rozvědce DGSE, a to zrovna v rámci skandální operace proti Rainbow Warrior -- podle některých informací nechal plavidlo Greenpeace vyhodit do povětří právě on). Vzpouru tiché dívky, která ve svých 25 letech vstoupila do Socialistické strany (PS), provázeli dva muži: její budoucí partner, nynější generální sekretář strany, François Hollande a Mitterrandova "šedá eminence" Jacques Atalli.

Prezident François Mitterrand, který měl vždy zálibu v šarmantních ženách, ji svěřil ve 30 letech administrativní správu sociálních věcí a životního prostředí při prezidentském úřadu. Poznamenejme, že pro úplnost jejího portrétu, který zůstává zahalen a nepovšimnut, patří i její obhajoba styků Mitterranda s dávným vichistickým přítelem René Bousquetem, který byl zodpovědný za deportaci židů z Francie v červenci 1942. Royalová se poté poprvé stala ministryní, a to právě životního prostředí, za vlády Pierra Bérégovoye v letech 1992-1993 (premiér Bérégovoy spáchal sebevraždu po sérii obvinění z korupce). O Mitterrandově dědictví více zde: ZDE ZDE

Vzpoura ženy, jak o sobě do omrzení socialistická kandidátka tvrdí, se připravovala zvolna, ovšem důkladně. Uvnitř socialistického aparátu se tato přitažlivá žena rozhodla doslova pro strategii slona v porcelánu. Co ale chcete dělat tváří v tvář těm, kteří jsou partajními dinosaury? V současnosti je na francouzském knižním trhu k dispozici rozsáhlá literatura, která se snaží zachytit techniku nástupu k moci, jak ji uprostřed PS tato "první dáma levice" připravovala. "S nástupem dobrodružství jménem Royalová vstoupili jsme do království improvizace, amatérismu a zdání," napsal ve své knize bývalý socialistický tajemník Eric Besson v knize Qui connaît Madame Royal? (Kdo zná paní Royalovou? Grasset 2007)

Sarkozyho nejistoty

Příběh vzpoury "malého Nicolase", jak s oblibou dlouhá léta přezdíval Sarkozyho "velký prezident" Jacques Chirac, je ukázkou vzpoury proti otci: nejde tu o rodinné zázemí (Sarkozy, vlastním a úplným jménem Nicolas, Paul, Stéphane Sárközy de Nagy-Bócsa, pochází z maďarské aristokratické rodiny, jež uprchla před Rudou armádou v roce 1944), jeho vzpoura je ale vzpourou právě proti Chirakovi, v jehož stínu vyrostl.

Muž, kterému "nikdo nic nedaroval", jak s oblibou říká, na sebe upozornil jako radní v buržoazní pařížské čtvrti Neuilly-sur-Seine -- vládnul tu od roku 1983 neuvěřitelných 28 let! Svá studia si ovšem "malý Nicolas" financoval jako prodavač květin. Ne vždy mu navíc všechno vycházelo: diplom na prestižním Institutu politických věd v Paříži nezískal například kvůli chabé znalosti angličtiny. Pustil se potom do studia práv a rychle zahájil advokátní praxi. Do politického života vstoupil ale již ve svých 19 letech za podpory charismatického Charlese Pasquy, který mu byl tutorem a také například svědkem na první svatbě -- Pasqua je mimochodem velmi kontroverzní figura francouzského gaullismu, v poslední době čelí vážným obviněním z korupce, viz: ZDE ZDE ZDE

Sarkozy se vždy vyznačoval přemírou energie -- v televizních duelech byl mimořádně aktivní a jeho vlnité vlasy, lesknoucí se v televizních světlech, připomínaly rytířskou kštici, jen o poznání kratší a adekvátnější dobovému stylu. Za tou přepjatou snahou byla ale vždy velká míra nejistoty. Rozhodnutí vzepřít se Chirakovi nastalo v době, kdy padl hlavní prezidentský nástupce uvnitř Sdružení pro republiku (RPR) -- poněkud nomenklaturní Alain Juppé, premiér, kterého měl prezident Chirac nejraději. Juppé, nyní opět starosta města Bordeaux, obviněný před několika lety z korupce na pařížské radnici, byl dlouholetý Chirakův spolupracovník. Zůstal mu věrný dosud -- a byl to patrně také Chirac, kterému se podařilo zmírnit jeho původně vysoký trest z 10 let na pouhý jeden rok nevolitelnosti, ZDE

Ačkoliv některé jazyky přisuzují Sarkozymu vysokou míru přizpůsobivosti, on sám spoléhá především na vlastní síly. V tomto duchu se opravdu vymyká tradičnímu pojetí francouzského klientelismu. Když před třemi roky dal vážně najevo, že usiluje o prezidentský mandát, měl už za sebou mnohé úspěchy -- zejména na ministerstvu vnitra, kde se mu po Pasquovi podařilo dosáhnout toho, že byl přezdívaný "první policajt Francie". Čas velké vzpoury na sebe nenechal dlouho čekat...

Tehdy nastala otevřená válka proti Chirakovi, ZDE Dnes je mu ze strany levice, zvláště po bouřích na pařížských předměstích, které se rozlily v jednu chvíli po celé zemi, vytýkán nebývale tvrdý postup. Nikdo ale nemůže Sarkozymu vytknout nízkou pracovní morálku. Právě tento styl mu získal odporu v 1. kole, kdy se mu podařilo přetáhnout milion voličů populistického Jean-Marie Le Pena, zakladatele Národní fronty (FN). Podařilo se mu ale získat také silnou podporu mediálních magnátů...

Oba kandidáti, vzešlí ze vzpory uvnitř svých aparátů, nabízejí změnu: úměrně svému zázemí, úměrně svým ambicím. Zatímco Royalová se omezuje na vágní formulace v ekonomické oblasti a je až patetická při zdůrazňování boje proti "nespravdlnosti", Sarkozy je často necitlivý v sociální oblasti, zato mu nechybí pevná vize Francie. Psychologové i nonverbální experti se shodli, že proti sobě vlastně stojí naprosto nesrovnatelní kandidáti: poprvé je to žena, a to velmi oblíbená žena, která má jeden nedostatek: nezdá se být příliš fundovaná. Proti ní stojí dlouhá léta podceňovaný kandidát, jehož "polovina Francie nenávidí".

Těžká volba: Dáte přednost bojovné ženě (jakési kombinace Jean d'Arc a svaté Marie), nebo zavrženému synovi (podobnému trochu Astérixovi a Tintinovi zároveň)?

Konec režimu?

Letošní francouzský prezidentský duel, který někteří nazývají nejzajímavějším od roku 1981 (jiní jdou ještě dál: například filozof André Glucksman napsal v deníku Le Monde, že jde o nejdůležitější volby za posledních 30 let!), by nebyl tak závažný, kdyby se s ním zároveň neuzavírala kariéra prezidenta Chiraka. On sám svůj odchod oddaloval, a ještě na podzim nechal svou ženu Bernadette naznačit, že stále není rozhodnut, zda neobhajovat potřetí svůj mandát. Katastrofální závěr jeho kariéry, i přes odmítnutí války v Iráku, ho nakonec od tohoto úmyslu odradil, viz také: ZDE ZDE

Z Elysejského paláce v těchto dnech odchází monarcha, další z řady těch, kteří naplnili literu režimu V. Republiky, jak ji v roce 1958 za okolností, připomínající až příliš vojenský puč, nastolil legendární generál Charles de Gaulle. Přichází čas nového režimu?

Kandidát středu François Bayrou, jenž se v 1. kole umístil na třetím místě, přirovnal před časem stav francouzské společnosti k dominovému efektu uvnitř viskózy -- pád jedné z destiček vyvolá další. Pád, který se zdál ještě před rokem být velmi pomalý, nyní nabral na dynamice. Uvnitř socialistické levice sílí myšlenka, že je zapotřebí politický režim zreformovat, Bayrouův Svaz pro francouzskou demokracii (UDF), jak ho kdysi převzal od Valéry Giscarda d'Estaing, není sám ale schopen dále hrát roli arbitra, byť si od těch posledních prezidentských voleb Bayrou polepšil o 12 procent a mezi dvěma koly se snažil hrát o čas. Jeho schizofrenie má podobu přihrávek pro Royalovou, vlastní poslanci ale dávají přednost Sarkozymu.

Exkluzivní rozhovor o Bayruových vizích přinesly Britské listy zde: ZDE

Role "extrémního středu", jak se pozice Bayroua někdy vysvětluje, může dostát nové kvality pouze tehdy, podaří-li se mu nabídnout pevnou vizi: pro jeho budoucnost bude mnohem více rozhodne efektivnost nově vyhlášené formace Demokratické strany, v níž by se mohli sejít centristé spolu se sociálními demokraty (podobně jak to nedávno učinili v Itálii Levicoví demokraté Pierra Fassina a La Margherita Franceska Rutelliho). Těžko si jinak představit, že by UDF nebo PS měli sami o sobě sílu změnit sami režim -- řekněme do podoby více parlamentní VI. Republiky. Sarkozy, který nějakou dobu mluvil o odstřižení od Chirakova dědictví, se jím vysloveně nechal podpořit a na svým mítincích ho vítá s otevřenou náručí jeho choť Bernadette.

Protiestablishmentový týdeník Canard Enchaîné zveřejnil informace, že Sarkozy s Chirakem uzavřeli dohodu o beztrestnosti, což se týká zejména problematického období za Chirakovy vlády na pařížské radnici, dosud podléhají prezidentské imunitě. Dá se očekávat, že v případě Sarkozyho vítězství, projde tato éra generálním pardonem.

***

Poslední výzkumy agentur po televizním duelu dávají vítězství do rukou (nebo do náruče, chcete-li, jak zpívá dojemně Enrico Macias) právě Nicolase Sarkozyho. IFOP, CSA, IPSOS, TNS-Sofres nabízejí skóre, v kterém se Sarkozy pohybuje minimálně o 6-10 procent výše než Royalová, tedy mezi 53-54,5% proti 45,5-47%.

Nestane-li se zázrak -- a co jsou čísla proti emocím a magii? -- bude tuto neděli zvolen občany Francouzské republiky kdysi "malý Nicolas", nyní nový prezident: Nicolas Sarkozy.

Vive la France! Vive la République!