Bez ohledu na to, zda Raúl Castro znamená jen kontinuitu nebo už i předzvěst možné změny (poněkud na čínský způsob), některé faktory současné světové a domácí ekonomiky naznačují, že kubánskému režimu nehrozí ze dne na den žádná vnitřní revolta. Budiž zároveň řečeno, že Fidel Castro se neobjevil na veřejnosti ani při příležitosti svých osmdesátin, ani na oslavu padesátiletí od 2. prosince 1956, kdy začal výsadek Fidelem Castrem vedených povstalců k zahájení druhého ozbrojeného převratu na Kubě.

Stojí za povšimnutí, že brzy po 1. lednu 1959 (po svržení Batistovy diktatury) tři programy nemohly ujít pozornosti: pozemková reforma, alfabetizace a důraz na zdravotnickou péči. Právě pokud jde o lékařský a zdravotnický personál, péče o něj teď nese také finanční ovoce. Ve Venezuele teď je nasazeno 20 000 zdravotníků, z toho 14 000 lékařů (celá pětina jejich počtu na Kubě; prý doma nechybí!). Venezuela recipročně posílá na Kubu za velmi výhodných podmínek 90 000 barelů ropy denně. Sám levicový venezuelský prezident Hugo Chávez považuje Fidela Castra za svého učitele.

V roce 1959 žilo na Kubě necelých sedm milionů obyvatel. Nejméně milion Kubánců žije dnes v exilu, především na Floridě. Na Kubě nyní žije 11,3 milionů lidí. Odhaduje se, že mezi jednou až dvěma třetinami z nich si může přilepšovat ve svém živobytí penězi, které jim posílají z ciziny příbuzní. Fidel Castro před časem zajistil, aby se ty peníze dostaly vhodným převodem do státní banky (obdobnou bonifikací, jakou u nás kdysi byl Tuzex). Ze sta těhotných žen se 6 % uchyluje k interrupci. Porodnost je značně nízká (1,1 %).

Kuba bývala "cukřenkou" světa. Dnešní světové ceny cukru opět po letech stagnace v tomto směru umožňují Kubě získávat z této komodity slušné finanční zdroje. Týká se to také velmi výhodného exportu niklu (joint venture s Kanadou). Přímo na Kubě teď také investuje Čína. Slušně se rozvíjí turismus. Vnitřní spotřebitelský trh prakticky skoro od samého začátku popřevratových časů (určitě od roku 1961) dodnes trpí setrvalými nedostatky v sortimentu. Ekonomika teď přitom každoročně roste oficiálně o málem 12 % (střízlivěji ale snad o celých 8 %).

Nepřipomínejme si teď, proč Kuba vysílala své vojáky do Angoly. Nezavírejme ovšem oči před tím, že na Kubě je už skoro půl století podvázána svoboda slova; byť jinak než tomu bylo za předchozích, ne zrovna demokratických režimů. V pohoří Sierra Maestra nosil Fidel Castro ještě na řetízku medailonek s Pannou Marií. Po nepodařené invazi kubánských exulantů z USA v dubnu 1961 Fidel prohlásil Kubu za socialistickou zemi. V říjnu 1962 hrozil světu atomový konflikt kvůli chystaným sovětským základnám na kubánském území. Kuba byla Fidelem Castrem už předtím proklamována jako "maják" pro celou Latinskou Ameriku. S důrazem na to, že se tak děje pouhých 90 mil od USA!

Stojí za to všimnout si toho, že překvapivě před měsícem navštívilo Kubu deset kongresmanů ze Spojených států. Těžko se dnes bude člověk dohadovat o tom, co všechno mohlo být kdysi jinak, když Fidel Castro spolu se svými věrnými začínal svůj druhý odboj proti batistovské diktatuře a když pak začal s konfiskacemi majetku po vítězství revoluce. Ti, jimž se dostalo neblahé charakteristiky reakcionáře, byli nazvání "gusanos" ("červi").

S mnohými byl zaveden krátký proces --- trest smrti ("al paredón"). Jiní včas prchli. Výbory pro obranu revoluce ("CDR") udržovaly navenek představu, že to odpovídá vůli lidu...