Dodatek k destabilizační a destruktivní kampani západního společenství proti jugoslávské federaci na úsvitu balkánské tragédie

4. 5. 2007 / Daniel Veselý

Reakce na článek pana Urbana "Jugoslávská federace. Jaká byla role Západu?" 

Pan Urban se ve svém článku, na nějž reaguji, táže již poněkolikáté, jaký měl mít zájem Západ na demontáži jugoslávské federace během let 1991 až 1992. Nuže, rád se zmíním o několika případech, konkrétně mediálních atacích, v jejichž sílu a destruktivní schopnost pan Urban, na rozdíl ode mne, nevěří.

Cituji z článku pana Urbana: "Ale původní Jugoslávie se rozpadla už v letech 1991 až 1992 a tento rozpad odstartoval etnickou válku v Chorvatsku a Bosně."

Sám se ve svých článcích zmiňuji, že: "Západ měl lví podíl na násilné demontáži jugoslávské federace", a dále: " Chtěl jsem Západ označit minimálně za spoluviníka balkánské tragédie."

Soudím, že jde v našich polemických hrátkách o jednu důležitou rozepři, pakliže jsem pochopil autorův text správně. Myslím si, že v dějinách konfliktů se válčí různými prostředky. Například válka v Indočíně v 60. letech byla jakousi další krmí servírovanou k večeři Američanům, kteří tehdy večer co večer sledovali "hrdinské" činy amerických vojáků v boji proti nepříteli, a byla prvním konfliktem takto mediálně pojatým. Na rozdíl třeba od války v Koreji. Válku v Zálivu začátkem 90. let jsme již mohli sledovat jako počítačovou hru. Opět šlo o specifické mediální ztvárnění konfliktu.

V prvním případě se začalo hlasitěji protestovat proti akcím americké armády až v roce 1967, tedy až šestý rok poté, co Kennedyho administrativa odstartovala plošné bombardování Jižního Vietnamu, a třináctý rok poté, co zde byla Státy instalovaná krvavá Diemova diktatura, během níž byly miliony rolníků umístěny do koncentračních táborů, aby byl znemožněn jejich kontakt s Vietkongem, který se těšil jejich nebývalé podpoře.

Zločiny americké armády během první války v Zálivu byly milosrdně zatemněny gloriolou vítěze studené války. O tom, že naprostá většina států OSN nesouhlasila s vojenskou akcí proti iráckým jednotkám, které napadly americký satelit Kuvajt, a upřednostňovala diplomatická jednání, a také o tom, že se v USA zformovalo silné protiválečné hnutí, se moc nemluvilo. Přitom zde bylo Američany zabito více dětí než v čečenském konfliktu ruskou armádou. Opět tu byl přítomen faktor ideového a mediálního mlžení, který není radno podceňovat.  

Vezmeme-li v potaz angloamerickou ilegální invazi do Iráku v roce 2003, byli jsme svědky unikátního historického precedentu; několik měsíců před samotnou invazí vyšly na celém světě do ulic miliony demonstrantů žádající, aby invaze nebyla provedena.

A balkánská odysea? To byla přímo přehlídka mediálního a ideového šamanismu, jaký dovede vyplodit jen západní propaganda, mající možnost využívat technických vymožeností a výstřelků moderních informačních triků, o nichž se stalinistům ani hitlerovcům nesnilo.

Pro pana Urbana, snad naposledy, jen několik událostí, které potvrzují má tvrzení ohledně vměšování Západu prostřednictvím sil sedmé velmoci do jugoslávských záležitostí v letech 1991 až 92.

Západní média se v roce 1991 exkluzivně zaměřila na osvobozování města Vukovar Chorvatskou národní gardou, ale ignorovala masakry stovek Srbů, které tomuto předcházely. Velké pozornosti, rozuměj – cílené pozornosti, se těšily srbské zajatecké tábory, ale o to méně se referovalo o zajateckých táborech bosenských muslimů a Chorvatů, kde byly také neradostné životní podmínky. Ovšem snad největší mediální šmíra se týká proslulých podobenek vyhladovělého rezidenta v tranzitním táboře Fikreta Aliče. Tento muž byl zvěčněn tak, aby vynikl jeho zbídačený stav na pozadí ostnatého drátu, který měl vnuknout náročnému recipientu skutečnost, že Srbové vystavěli novou OSVĚTIM, ačkoliv byl následně odvezen do Švédska, aby zde léčil svou tuberu. Ano, nacistická rétorika byla používána často v souvislosti se srbskými zvěrstvy – na rozdíl od zvěrstev páchaných dobrými hochy z druhé strany barikády, ačkoliv to byli Srbové, kteří byli po statisících vražděni nacistickou hydrou během 2. světové války. Ničivé bombardování Sarajeva v roce 1992 nebylo jednoznačně přišito Srbům, ale západním andělům. Pár informací si neodpustím k "velkému muslimskému hrdinovi" Alijovi Izetbegovičovi, který ve své islámské deklaraci již v 70. letech odmítl jakýkoliv smír s bezvěrci. Počátkem roku 1991 prohlásil toto: "Obětoval bych mír pro suverénní Bosnu a Hercegovinu, ale pro tento mír neobětuji její suverenitu."

Této fanatické a zaslepené figuře se dostalo vedle mediální virtuální reality velkých poct od politiků typu Richarda Holbrooka až po francouzského prezidenta Chiraca.

Zkusme si představit, jaké by nastalo zděšení, kdyby jednoho pěkného dne hlásala přední světová periodika: "NEOLIBERÁLNÍ EKONOMIKA ZABILA A ZABÍJÍ MILIONY LIDÍ VE TŘETÍM SVĚTĚ", což je holý fakt. Síla médií, dle mého, vězí v tom, že je snadnější uvěřit věrohodným lžím než suché pravdě. V případě neoliberalismu nejde o nutné zákony trhu nebo nevyhnutelnou daň na oltář minoritní euroatlantické společnosti, ale o ideologii, která má své kanonizované apoštoly, rozsáhlou vědeckou literaturu, široké edukační krytí, apologetickou obhajobu atd.

Myslím, že to byl Goebbels, který prohlásil, že plynová komora může najednou otrávit "jen" stovky lidí, ale dobře naservírovaná lež miliony. Soudím, že pro balkánskou tragédii to platí dvojnásob.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 11.1. 2017