Nixon si coby začínající poslanec po válce získal důvěru jako jeden z mladých vlčáků ve Výboru pro neamerickou činnost, kde roztáčel propagandu studené války. Aby se -- paradoxně - za dvě desetiletí nechal pro změnu oslavovat za vyjednávání se Sověty a Čínou, vedené v rámci jeho prezidentství v úzkém tandemu s národně bezpečnostním poradcem a ministrem zahraničí Kissingerem v druhém období.

Invaze na Kubu byla i předmětem prezidentské volební kampaně v roce 1960, kdy informaci o přípravách postranním kanálem získal Kennedy a použil ji v médiích. Protikandidát Nixon naopak musel kontrovat, že se nic takového nepřipravuje. Je pravda, že po vítězných volbách Kennedyho administrativa plán převzala a oba bratři byli o stavu příprav informováni, do jaké míry se stále vedou spory.

Prezident Kennedy (JFK), teprve několik měsíců v úřadu, opakovaně odloženou invazi nakonec autorizoval, ale na poslední chvíli neustále snižoval očividné zapojení amerických sil (letectva a námořnictva) do akce, což velitele detailně naplánované operace vedlo pochopitelně k nemalé zuřivosti. Preferoval údajně politické řešení. Poté, co se první fáze útoku, především z hlediska vylodění setkala s nezdarem, došlo také k úniku fotografií dosvědčující použití americké techniky (U.S. bombardérů v kamufláži exilových Kubánců) do tisku a v OSN způsobilo menší skandál. Nakonec převážil názor kolem ministra zahraničí Deana Ruska o zastavení akce. Připravovanou hlavní leteckou kampaň JFK na poslední chvíli zastavil, invaze bez masivní slíbené letecké podpory tak ve výsledku selhala.

JFK pak v médiích přímou americkou účast zapíral, v další reakci využil příležitosti a vyházel několik generálů a především hlavních šéfů CIA, Allena W. Dullese, Charlese P. Cabella, Richarda Bissella. Těch, kteří předtím provedli za prezidentů Trumanna a Eisenhowera úspěšně celou řadu státních převratů v Latinské Americe, Středním východě či Asii. Tito lidé tvořili od konce druhé světové války spolu s průmyslem silný mocenský blok a stále cítili nedůvěru v novou administrativu, natož po jejich odvolání.

V následujícím krátkém období byl především Robert Kennedy (RFK; min. spravedlnosti, formálně dozoruje FBI) minimálně zčásti informován o plánech CIA na provedení řady neúspěšných atentátů na Castra, jako operace "Mongoose" apod. Na druhé straně některé "kreativní" plány odsouhlasené generálním štábem jako operaci "Northwoods", ne tak zcela neznámý scénář unést americká civilní letadla, vyměnit pasažéry, nechat stroje explodovat a svést to na Castra, tehdy ještě neprošla.

Názorový přelom představovala zřejmě následující rusko-americká raketová krize na Kubě. Historici se ne zcela shodují na tom, do jaké míry JFK skutečně zamýšlel změnit směřování politiky Spojených států po tomto velmi vyostřeném konfliktu, ale faktem zůstává, že další invaze na Kubu připravovaná CIA a armádou, již zelenou nedostala. JFK provedl několik zavazujících projevů o zastavení eskalace mezinárodního napětí a připravoval si půdu pro praktické kroky k dohodě o postupném odzbrojení pro druhé volební období, ačkoliv i zde existují dílčí rozpory mezi historiky a autory. Například zleva argumentující Noam Chomsky a Cockburn zastávají poněkud prazvláštní linii, že by Kennedy eskaloval Vietnam v každém případě, i přes jasné znění dokumentů pro stažení "poradců" jako NSAM 263 -- 273 (dostupné přes Elsbergem vynesené "Pentagon Papers") z října -- listopadu 1963.

Rovněž se tito dva zmínění myslitelé shodují v tom, že nemá cenu více rozebírat politické atentáty z 60-70. let, které efektivně dekapitovaly středovou a levicovou politiku (sic!). Po úspěšném atentátu nebo také provedeném puči (podle úhlu pohledu) v Dallasu dne 22. listopadu 1963 byla řada ekonomických i zahraničně politických pozic okamžitě vrácena na původní kolej, tj. posílení zbrojení na úkor diplomacie atd.

Bratr prezidenta Robert Kennedy své angažmá v přípravě neúspěšně invaze a několika neúspěšných atentátů na Castra do své smrti vehementně tajil, včetně odposlechu a jiného špiclování i předních aktivistů té doby. RFK zašel dokonce tak daleko (nejen z těchto důvodů), že ve dnech po atentátu na jeho bratra pro nového prezidenta Johnsona (LBJ) neúspěšně orodoval u předsedy nejvyššího soudu Warrena, aby přijal předsednictví této dnes již zcela zkompromitované komise pro vyšetření atentátu.

Nakonec musel LBJ soudce Warrena "zpracovat" osobně. Audio záznam a přepis telefonu o této epizodě mezi LBJ a senátorem Russellem a ředitelem FBI Hooverem je opravdu k popukání. A je vřele doporučován především příznivcům dosud aktivního kultu s L. H. Oswaldem, jako samotným šíleným vrahem či podobných ahistorických derivátů. Těch, mezi které kromě některých médií s prokázanou minulostí volné absorpce vládních propagandistů patří překvapivě i elitní ""pastýři -- disidenti" levice jako Chomsky či Cockburn. Náhodička?

Pozice RFK se s eskalací války ve Vietnamu a vnitropolitických problémech dost změnila a v roce 1968 byl v podstatě hlavní protiválečný prezidentský kandidát s velkou popularitou, pravděpodobně by se na závěr vítězně utkal s Richardem Nixonem. O možném zapojení elementů CIA na jeho vraždě v hotelu Ambassador v L.A. po vítězství v kalifornských primárkách pak nedávno BBC Newsnight přinesla nová závažná svědectví - dokument Shane O'Sullivana bude v plné délce uveden letos.

Řada exilových Kubánců z doby operace Zátoky sviní našla uplatnění v dalších akcích, podobně jako řada operativců z americké strany. George Bush sr. byl v době invaze v oblasti kontaktní osoba agentury pro některé exilové guerilly, později jako šéf CIA, vice prezident a prezident, prostřednictvím stejných kruhů (Bosh, Posada, Rodriquez) dozoroval další politické atentáty a jiné akce od 70.let. O své přímé účasti z titulu nadřízeného buď zapíral, nebo systematicky omilostňoval hlavní svědky z nejbližšího okolí, pokud vůbec nějaké vyšetřování započalo. V následující dekádě se stejné postavy objevují při pašování drog z Nicaragui, Panamy, Columbie a Bolívie výměnou za zbraně pro pravicové guerilly Střední Ameriky, což je na této hemisféře část známého skandálu Iran-Contra.

Novináři jako Bob Parry (AP, Newsweek) a Gary Webb (San Jose Mercury News) nakonec přinesli o této drogové aféře začínající u Iran-Contra na přelomu 70-80. let tolik důkazů, že CIA se musela k již dobře ututlanému případu vrátit a provést v druhé polovině 90. let vnitřní kontrolu. Ta podezření o vzniku devastující epidemie cracku v USA prostřednictvím držení ochranné ruky nad drogovým kartelem de facto potvrdila. Jako obvykle v neveřejném zasedání dolní sněmovny. Následovalo vykostěné shrnutí pro tisk.

Pro média to bylo tehdy nezáživné sousto i po seznámení se s celou zprávou, zrovna byla na pořadu dne aféra Clinton-Lewinská a tak drogová šaráda, která zdecimovala převážně menšiny v každém větším americké městě a stála daňové poplatníky desítky miliard dolarů, nemluvě o dědictví diktatur Střední Ameriky, zapadla pod koberec. Je také ale pravda, že úředníci Clintonovy éry, jako šéf CIA George Tenet či ministryně spravedlnosti Janet Reno, pracovali v této věci velice pilně, ale spíš se nažili o mediální přežehlení prohřešků minulých administrativ.

Je dost pravděpodobné, že podobné obchody vesele pokračují i dnes, přestože zažíváme v USA období bobtnajících státních výdajů na zbrojení a akumulaci fízlů všeho druhu. Prostředků mimo oficiální rozpočet pro "černé operace" není nikdy dost, ale to je námětem jiných detailnějších článků i zde, v BL.

Toto byly jen některé fragmenty z nedávné historie, které leptají prefabrikovaná dogmata o poslání vlády v situaci, kdy se nikdo nezajímá o to kdo a zda vůbec někdo ochraňuje veřejnost před těmito "ochránci" - ať se definují jako modří, červení, oranžoví či zelení. Pokud se předložené argumenty zdají z globálního pohledu příliš jednostranně kriticky zaměřené, ano je to možné. Ovšem to je přirozený důsledek deklamativní hry na možnost demokratické volby, mezi klikou politických šarlatánů A, B, C nebo D.

Přehled Zátoky sviní v kostce ZDE