Mělo by tu být také hned úvodem řečeno, že sám koncept "lidských práv" se zrodil teprve jako novověké desideratum. ([1], [10], [16]) Předchozím kulturně- a sociálně-politickým epochám (formacím) v rámci státně se profilujících doktrín a praktik nutně šlo především o zajištění nikoli nějakých "práv", nýbrž prioritně o sankcionovanou deklaraci a zajištěné plnění povinností, a to---na společenské škále---zdola vůči těm směrem nahoře. S přihlédnutím k tomu, že lidská práva byla artikulována a prosazována nejdříve v evroamerické civilizaci (a tam zároveň nepřehlédnutelně výchozím způsobem jako základní ideový prostředek odporu vůči náboženskému útlaku), nemusí být respekt k těmto právům ani jako "ideál" v odlišně žijících kulturách dostatečně zřejmý a přijatelný.1) Nedávno bylo možno zaznamenat již 50. výročí od vzniku "Všeobecné deklarace lidských práv", zaštítěné OSN (a vyhlášené 10. 12. 1948; [13]).

Vzhledem k tomu, že se náš svět ekonomicko-politicky (ale už i zčásti kulturně a určitě též informačně) globalizuje, může se stát problematika lidských práv ze shora letmo naznačených důvodů citlivým místem celosvětové integrace. (Po 11. září 2001 se zde jako ilustrace přímo očividně nabízí Huntingtonova koncepce "střetu civilizací" z roku 1996; [9].) Zároveň můžeme být až příliš často svědky toho, že se tzv. "lidských práv" dovolávají nejednou lidé s ne vždy neproblematickou motivací, takže také "zdola" dochází přinejmenším aspoň k rozostření koncepce těchto práv a jejich závažnosti ([4], [6], [8]).

Je účelné všimnout si aspoň heslovitě těch závažných otázek, které tvoří teoretické zázemí problematiky a zároveň nezapomínat na aktuální souvztažnosti této---nikoli běžnému životu zrovna vzdálené---tématiky.

Především: každý člověk žije v celé řadě hierarchicky odstupňovaných "světů". Samozřejmě je zaklet v "karteziánské" komnatě vlastní psychiky, z níž pak vzcházejí veškeré individuální reflexe reality, včetně té prožívané vlastní individuality. Každý člověk jako Homo sapiens sapiens (tedy jako biologický druh) je nutně zároveň---jak to kdysi zformuloval Aristotelés---"zóon politikon", tj. "tvor občanský"; z čehož plynou rozmanité souběžně realizované a působící vztahy: jedinců vůči sobě navzájem (tj. interpersonálně), intrasociálně (jedinců ve vazbě na nějakou---tak či onak strukturovanou---komunitu, včetně státu), internacionálně (kam spadá i současné globalizační úsilí), a také mezigeneračně (tj. "napříč" všemi čtyřmi ostatními shora uvedenými úrovněmi vazeb). Na všech těchto pěti vytčených úrovních (s pochopitelnými vzájemnými přesahy) se promítá potřeba vytknout jistá "práva"; u jedince např. jde o svobodu svědomí, v interpersonálních vztazích třeba o vzájemná práva a povinnosti životních partnerů (včetně sexuálních aspektů), pro intrasociální klima je nepřehlédnutelným tématem případné uplatnění/zákaz euthanasie či trestu smrti, v internacionální sféře patří mezi nejožehavější otázky "právo" vyhlásit/uskutečnit nukleární válku nebo provozovat atomovou elektrárnu; a na té mezigenerační (a zároveň interpersonální i intrasociální) úrovni se mj. promítají třeba "právo" ženy na potrat nebo "právo" na důchod.

Obecně "práva" bývají intuitivně spojována a nějakým "dobrem", jež je výsledkem jejich uplatnění ([12]; srvn. s [7]). "Dobro" signalizuje morální zakotvení takových "práv". Pak ovšem zřejmě stojí za to o takové "právo" usilovat. Jenže vyvstává tu přinejmenším trojí problém: možnost objektivizace "dobra", nutnost sladit je se závazným "právem", a navíc nezbytnost propojit dispoziční danost vytčeného "práva" s jeho (intrasociální) vymahatelností.

"Práva" bývávají východiskově často vymezována jako "přirozená" nebo "morální" ([5], srvn. s [11]), často s odkazem na jejich racionální základ (např. legální idealismus Grotiův); a jejich vyústěním pak jsou (někdy) práva "zákonná". Přitom ovšem není automaticky dána ani míra obecnosti takového "práva", ani jaké konkrétní závěry z něho nutně plynou. Pokud jsou (a nejednou takto skutečně bývají) "práva" vymezována jako "nezadatelná" či "nezcizitelná", samotná formulace bez efektivní vymahatelnosti jejich plnění (či aspoň dílčího respektu k nim) je sice definičně svůdná, ale jen předběžně je samo slovní znění ve sledované oblasti zatím možná testující přípravou na sugestivní artikulaci příštího politického tlaku k prosazení kýžené zákonné úpravy.

"Lidská práva" mají podobnou genezi jako "společenská smlouva"; oba termíny/pojmy jsou výchozím způsobem fikcí politické teorie a souhlas k restrikcím mezi podílníky na "právech"/na "smlouvě" se prezentuje dík rozporným zájmům stran váhavě, kompromisně a jako východisko z nouze. Od práva nějaká "práva" vyslovovat k jejich uzákonění, a tím spíše k jejich plnění bývá dlouhá cesta. Vnímaná negativně (že se jim jenom v účinnosti nebude bránit) bývají vesměs "cost-free"; nenárokují od těch mocných nahoře (či zatímními zvyklostmi privilegovaných) žádné aktivní plnění. Vnímaná pozitivně vyžadují kromě nějaké právně závazné deklarace přímo jistá konkrétní plnění; a mohou znamenat---přímo či nepřímo---nemalé finanční náklady. Vzhledem k tomu, jak jsou tato "práva" motivována, mohou být dichotomicky (a nepřesně, a de facto ideologicky) vnímána jako výraz "liberálního individualismu", anebo "sociálních jistot" [1]. Deklarace samotných "práv" automaticky nemusí znamenat souběžnou deklaraci povinností s tím spojených, tím méně vymahatelnost jejich plnění (spolu s doprovodnými sankcemi). Samotné uvědomění si těchto "práv" artikuluje jejich potřebu (nutnost jejich realizace) a předem vymezuje dvě potenciálně zainteresované strany: těch k jistým plněním oprávněných a těch druhých, jež "práva"---podle jejich povahy---zavazují k jejich negativnímu respektu, ne-li dokonce k pozitivnímu (vý)konu (a pro něž pak nejsou "právy", nýbrž "povinnostmi").

Samozřejmě se můžeme na tomto místě a v právě vytčených souvislostech okamžitě dohadovat o tom, zda tato "práva"2) věcně jsou---a do jaké případně míry---v korelaci s "povinnostmi". Vždyť výsady pro jedny jsou nemožností podílet se na nich pro druhé. Zde nejednou můžeme považovat za málem synonymum "výsady" ("privilegia") "svobodu (nějak konat)"; taková "svoboda" má ovšem přinejmenším dvě základní modality: dispoziční právo nějak si počínat (případně i takové právo neuplatnit), ale také ve specifických případech nutnost určitým taxativně vymezeným způsobem konat, anebo se vytčeného konání zdržet [11].3) V některých situacích může stačit deklarace toho, "co má být", jindy je přímo nutností vymezit, "co musí/nesmí být" [3].

Jádrem k posouzení realizace nějaké "svobody" nebo nějakého "práva" je pochopitelně subjektivní pocit jedince, který k prožitku takové "svobody" či "práva" dospívá. Pak tu nepůjde o nějaký abstraktní "standard", nýbrž o žitou (vědomě prožívanou) životní hodnotu [3]. Aktuálně pak mezi námi lidmi lze za kýžené považovat, pokud může člověk žít, aniž by si uvědomoval potřebu těch či oněch "práv" či "svobod". Neboť být životními podmínkami dostrkán k trýznivému vědomí jejich nedostatku sice navozuje v takto postiženém člověku přání (ne-li požadavek) nějak přece jen mít možnost se jich dopídit, být jimi nějak obdarován, anebo se dokonce pokoušet vymáhat je vynaloženým úsilím/násilím, ale pak k tomu vesměs dochází mimo jakoukoli teorii ("filosofii"), spontánně navozeným tlakem, doprovázeným mimoracionálně vzbuzenými emocemi.

Jeden z nejvýznamnějších autorů právní teorie, H. L. A. Hart si byl před půl stoletím jist, že "právo" vůbec nelze adekvátně definovat [6]. Jeden z klasiků práva, Hohfeld, vymezil čtyři jeho---vzájemně v elementárních vztazích odlišné---koncepty [8].

A co platí o "právu" obecně, platí snad ještě nutkavěji o tzv. "lidských právech", mají-li být chápána---ne-li dokonce "prožívána"---konkrétně. Ve svém nedávném příspěvku F. Butegwa-ová [2] si posteskla nad tím, že---pokud jde přímo o "lidská práva", pokusy o jejich definování zůstaly kdesi na okraji pozornosti, a to bez ohledu na 50 let vývoje od jejich vyhlášení na půdě OSN. Názorovou amplitudu vymezila v krajních bodech od abstraktních přístupů až po pragmatické.

Asi by se mělo výchozím způsobem hned říci, že to, co všechno se skrývá pod vývěsním štítem "lidských práv", je velmi pestré věcně a až příliš často jen obtížně uchopitelné nějakým jednoznačným a neproblematickým způsobem; anebo v relevantní situaci "pragmatické" důvody znemožňují intervenci, poněvadž akt jevící se jako flagrantní porušení "lidských práv" a prezentovaný jako zralý k takové intervenci (jakoby "v mezinárodním/"lidském"/občanském zájmu") se většinou vymyká účinnému diplomatickému zprostředkování (a vojenský zásah bývá zatím stále považován za krajní a zcela výjimečné řešení).

Jen jako příklad za mnohé teď vezměme instituci rodiny. Podle bodu 3 v článku 16 Všeobecné deklarace lidských práv [13] je rodina "přirozenou a základní skupinovou jednotkou společnosti", ale proč, čím a jak plní rodina takovou funkci, text neříká; tím méně vymezuje, čím---a za jakých okolností---rodina je.4) Jinak žije rodina v duchu římskokatolických zásad, jinak v podmínkách fundamentalisticky muslimských, a zas jinak se odlišuje v dříve netradičních partnerských vazbách jak bisexuálních, tak zčásti již institucionalizovaných homosexuálních v mimonáboženských podmínkách.V této rovině prezentace pak stěží lze postihnout jako obecné lidské právo, aby se svět/OSN ujal nezletilých dívek ze subsaharské Afriky a zabránil konečně jejich zohavování jednou ze tří zavedených forem obřízky (zde aspoň [22]). Právně hned první tři články citované Obecné deklarace by tu měly/mohly být oporou; a samozřejmě též bod 1 onoho článku 16, výslovně uvádějící "rovná práva na sňatek" a "během sňatku"; tedy včetně sexuálního prožitku (jehož bývají zmíněné dívky obřezáním nešetrně a surově s předstihem zbavovány). (Kromě [13] zde speciálnì viz i [28].)

Anebo si všimněme článků 13 a 14. Píše se tam (13:2), že "každý má právo opustit kteroukoli zemi" a právo požívat azylu před pronásledováním (14:2). Za "perzekuci" (motivující exil) lze považovat řadu omezení či forem nátlaku, nejen ty politické; text to nespecifikuje (14:1). Není vyloučeno opuštění kterékoli země bez ohledu na osobní důvody (13:2). Už dost dlouho jsme svědky toho, že cílové země migračního tlaku se vesměs setrvale brání přílivu přistěhovalců. Samozřejmě že tu vyvstává jako problém legalita tohoto málem nového "stěhování národů", specifického pro poměry, kdy až příliš mnoho lidí se vydává za vidinou slušnějšího živobytí do neznáma jen proto, že rodná země neskýtá (často ani vzdáleně) ani přiměřenou obživu, ani osobní bezpečnost. Narážejí na sebe okamžitě dvě protikladná "práva": jedinců, zaštítěných deklarací OSN, a státních orgánů imigračních zemí, bránících se přílivu obyvatel, kteří jsou okamžitě přítěží pro státní pokladnu a latentně možná i pro další nelegální aktivity (kromě "nelegálního příchodu"). (Chtěl bych tu upozornit mj. na [17] a [18].)

A do třetice: Článek 17:1 hlásá "právo" na vlastnictví a 17:2 navíc ještě říká, že by nikdo neměl být svého vlastnictví "arbitrárně" zbaven.5) Co to znamená, řekne-li se "arbitrárně"? Co je "svémocné", "svévolné", "libovolné", "tyranské"...? Byly tím také konfiskace (bez náhrady) majetku kapitalistů v socialistických státech, anebo také deklarovaných "zrádců" národa a státu při poválečných či revolučními zvraty navozených účtech s poraženými/práv zbavenými?6)

Takto by bylo možno dlouho pokračovat. Pokud je něco "právem", mělo by být luxusem být za ně (nebo za jeho zprostředkování) vděčný. Realita lidského života však není tak idylická.

"Lidská práva" začínají zcela prozaicky (jako u Locka) právem na život. Mluví-li se tolik o "bohatství" národů, tím základním bohatstvím by měli být samotní lidé (nejen jako subjekty vytvářející toho bohatství; [11], [16]). Každý člověk na této zemi by měl mít nezadatelné a nezpochybnitelné "právo" (možnost) podílet se přijatelně na dělbě práce, dostávat přiměřenou odměnu za práci, žít v "ekologicky" slušném a sociálně bezpečném životním prostředí, mít přístup ke zdravotně nezávadné vodě a nezávadným potravinám. Realita zvláště tzv. "třetího světa" moc nesvědčí ve prospěch brzké a efektivní realizace těchto "práv". Co "má být", lze často přímo a účinně vymáhat jen problematicky, i když jde o relevantní požadavky.

V tomto ohledu se nejednou uvádí, že právě globalizace znamená spásné řešení sociální bídy (zvl. hladu), předčasné úmrtnosti (jak dětí, tak dospělých), potlačení nebezpečných/infekčních chorob, žádoucí zřetele k životnímu prostředí a zajištění osobní bezpečnosti (mj. [14], [20], [21). Spojené státy jako ekonomicko-politicky hegemon v současném světě sledují nyní prostřednictvím svého "Státního departmentu" stav "lidských práv" již ve 194 zemích a přijímají rozmanitá opatření na základě svých zjištění (přičemž ovlivňují ve smyslu svých vlastních priorit další státy). Na druhé straně ovšem také sílí kritické hlasy poukazující buďto na dále se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými státy (a také lidí v nich žijících), na zvyšující se nejistotu (ne-li nekorektnost) finančních trhů pro investory (počínaje známou aférou "Enron-gate"; ale i viz k úplatkářskému klimatu [25] nebo [26],43,62,63,73), ale problémy zřejmě jsou i s úrovní a charakterem tzv. "zahraniční pomoci" chudým zemím7). Právě v těchto dnech polemika mezi koncepcí jakoby Světové banky (J. Stiglitz) a Mezinárodním měnovým fondem (K. Rogoff) znovu a dramaticky upozornila na citlivou problematiku finanční pomoci vládám a jak to ovlivní přímo občany (od investic po inflaci); [23], [15] (nebo aspoň [26],80).8)

Problémem tu je nejenom často problematická efektivnost této pomoci, ale rovněž i svérázný přístup bohatých naftařských arabských států aspoň k chudým souvěrcům v dalších zemích.9) Pokud výkonnost země poměřujeme věkem, jehož se obyvatelé dožívají, gramotností (a dostupností vzdělání) a průměrným příjmem na hlavu, pak registrované ukazatele přímo jen v 21 arabských státech se za posledních 30 let zlepšily ([26],24), ale "oblast je bohatší než rozvinutější" ([26],25). Problematickými v této oblasti nadále zůstávají základní svobody, stav informačních technologií a statut žen. Přitom svět, jak se zdá, dosud nevzal na vědomí, že 38% Arabů je ve věku do 14 let ([26],24). A to jsme zatím nehovořili o subsaharské Africe, kde v řadě států setrvalé sucho vede k nedostatku vody anebo zatím nekontrolovatelné šíření AIDS přímo ohrožuje existenci některých populací. Navíc celé planetě zřejmě ohrozí "skleníkový efekt" a v některých státech dokonce začali spekulovat s komerčním odprodejem nevyčerpaných kvót CO210) (viz i [26], spec. příloha, 3-16).

Pokud jde o "lidská práva", často hýříme velkými a noblesními slovy. Přitom všechno začíná zrozením dítěte, které by nemělo zemřít v dů-sledku nedostatečné péče po narození, ani vinou nakažlivých chorob, a tím méně jako oběť krvavých střetů. Milion dětí ročně lze snad zachránit už tím, že by měly možnost mýt si ruce mýdlem ([26],83). Bylo by neuvěřitelné (kdyby to nebylo hořkou pravdou) jenom číst o tom, že už i děti se naučily zabíjet (anebo---zatím výjimečně---odcházet dobrovolně ze života); také jsou evidovány případy jejich odprodeje do otroctví.

"Práva člověka" jsou i v dnešním světě stále pošlapávána. Nezdá se, že by pro nás byla tím, co "je nám předsazeno"11) ([1],177), co mají zodpovědní činitelé "nahoře", ale i samotné publikum "kdesi dole" setrvale nikoli na očích, nýbrž v krvi. Liberálové první poloviny 19. století hledali jisté řešení žalostné situace dělnictva jako kompromis mezi konzervativci a "socialisty". Nacismus na svém beztrestném pronásledování Židů/židů opětně přízračně ilustroval ještě na počátku druhé třetiny 20. století, že moc může vytvářet "právo". V situaci po 2. světové válce postupně zanikaly staré kolonialistické struktury, aby uvolnily půdu vesměs autoritativním a korupčním (nejednou přímo krvavým) režimům domácím. Když byl koncem 80. let 20. století dán nečekaný impuls k likvidaci "komunismu" v Evropě, zdálo se (bez ohledu na hlasatele tzv. "třetí cesty"), že nad "kapitalistickými" ideály slunce nezapadá. Po 11. září 2001 jako kdyby došlo k novému vytýčení barikád: jako kdyby šlo jen a právě o neadekvátní výraz protestu chudoby proti bohatství [21], anebo kultury Východu proti Západu ([9], [20]; [19], [24], [27]). U nás se občas mluví o "občanské společnosti" jako alternativě vůči stávající---poměrně dosud formální---parlamentní demokracii (neměli-li její stoupenci nasazenu vlčí hlavu "radikálních levičáků").

Integrace států v nadnárodní celky, tam, kde k ní dochází, jistě navodí lepší celkové klima hospodářsko-politické i sociální. Ale ani tam nejsou vyřešeny již signalizované problémy se stárnutím populace, s nelegálním přistěhovalectvím, nebo se stále napjatými---zdravotními či bezpečnostními---nároky na životní prostředí. Nelze přehlížet, že ani ve vyspělých demokraciích nemůžeme tvrdit, že politické reprezentace jsou dostatečně a přiměřeně vzorkem obyvatelstva, jež "reprezentují". V sázce nejednou není jen právo na informace, ale přímo i právo na pravdu, jež by měla v nich být obsažena.12) Nemělo by zůstat stranou ani to, že znatelně ubývá vědomí o zděděné kulturní tradici, již jako "právo" a "povinnost" uchovat skoro přestáváme vnímat, takže se ocitla v pásmu ohrožení, ne-li vykořenění.

Rovněž by mělo být nepřehlédnutelné, že a jak si nadnárodní bankovní, komerční a výrobní společnosti zajišťují stále levnější pracovní sílu, aniž přitom přijatelně dochází k omezení dysfunkčních struktur zemí, jimž má právě ta velebená mezinárodní pomoc (už v rámci informační společnosti) usnadnit přechod k méně svízelnému zítřku.

A světu nemůže být dobře, žije-li se dobře zatím jen nemnohým. Stačí položit si otázku, kolik z těch šesti miliard lidí žije už (konečně) aspoň trochu lidsky. (Můžeme s klidným svědomím tvrdit, že takto žije aspoň jedna šestina lidstva?) Ten, kdo nežije pod úrovní životního minima (a je to opravdu ten jeden dolar denně?!), stěží si představí život v oblastech stižených epidemiemi nebo válkou, nutnost pít jen závadnou vodu, odulé bříško a vystouplá žebra podvyživeného dítěte, anebo oči těch dětí, jimž umírá už druhý z rodičů na AIDS.

Stávající úroveň "globalizace" zatím není dostatečně spásonosná. Není ani dost předvídavě opatrná, ani dost vstřícně velkorysá. A to jsme zatím nemluvili o (případném?) právu na city, prožitky, nálady, ale i třeba na vnitřní ztišení z údivu nad velkým "zázrakem života" na této planetě; anebo o případné nutnosti jisté pozitivní diskriminace k "rozjezdu" některých zatím nedosti "zaběhaných práv"; anebo taky o tom, že korelace "práv" s "povinnostmi", i když samozřejmě není ani absolutní, ani relativně vyvážená, je zároveň výrazem jisté---možná že ne vždy dobře artikulovatelné---odpovědnosti. Nejen v horizontu dneška, ale také jako odkaz těm, kdo tu teprve budou žít po nás.

POZNÁMKY:

1) Za klasickou se považuje formulace lidských práv zformulovaná koncem 17. století Johnem Lockem; viz jeho proslulé Dva traktáty o vládě. Na tento odkaz v 18. století navázal jak utilitarismus Benthamův, tak liberalismus Adama Smitha. "Materializovanou" podobou těchto práv jsou dva dokumenty z poslední čtvrtiny---osvícenského---18.století, Ústava Spojených států a francouzská Deklarace práv člověka.

2) Samozřejmě: jako "lidská práva"; a kdo z nás přesně ví, co specifického má ten nadmíru obecný přívlastek vlastně znamenat?

3) Zde raději přímo vytkněme celou kapitolu Lockova proslulého díla; jde o 2. pojednání, kap. ix, s názvem "O účelech politické společnosti a vlády", str. 198-201. Neměli bychom samozřejmě opomínat další stěžejní díla, jako např. J. St. Milla "O svobodě". Mezi moderními autory nutno uvést (byť na základě odlišné "filosofie" a s odlišně založenými prioritami) přinejmenším tři: Johna Rawlse, Roberta Nozicka a Ronalda Dworkina. (V tomto kontextu bohužel tyto strohé zmínky musí stačit.)

4) Ten přítomný čas slovesa, tj. čím rodina je, není výtkou tomu, že citovaný dokument vznikl před půl stoletím; a že ve dvou vlnách, koncem šedesátých let a pak od konce osmdesátých let, začal se tvořit vždy jinak uvolněný model párových mezilidských vztahů mezi mládeží (nehledě na devalvaci manželských vazeb a pronikavě se zvyšující rozvodovost v průmyslově rozvinutějších zemích v souvislosti s nabytou tam ekonomickou nezávislostí žen po 2. světové válce). Kupodivu v obou periodách bez zřetele na "ty třetí", tj. děti a jejich práva, včetně zcela zásadního práva v předškolním věku získat možnost nasát do sebe v párové---ovšemže přirozeně bisexuální---"rodině" jisté předběžné předpoklady k příštím (tak relevantním a leckdy senzitivním!) sociálním rolím.

5) Záměrně zde vycházím z anglické verze těchto "práv". Problém ovšem není ani čistě terminologický, ani jen sémantický či speciálně právní. Interpretace vždy přihlíží k aspektům utilitárně politickým.

6) Nic ve zlém: Ale kdo se dnes zeptá jak Čechů odsunutých či prchajících z českého pohraničí po Mnichově na podzim 1938 nebo Němců odsunutých po 2. světové válce z Východních Prus či ze Slezska a rovněž ze Sudet, podle jakého nesporného práva---když museli své domovy opustit (a pokud přežili)---ztratili právo na svůj nemovitý majetek (a na všechno, co si nemohli s sebou odnést do neznámého nového domova)? Argumentovat "právní kontinuitou" nebo odkazovat na "mezinárodně-právní závazky" může mít (a jistě má) závažnou relevanci. Ale ať se "v dobré víře" argumentující diskutér vžije do kůže zrovna teď ožebračovaných či na životě ohrožovaných lidí a nechť si položí otázku, zda tedy máme lidi různých kategorií a přístupů k nim, podle toho, jaké okolnosti potřebujeme zakalkulovat do "sociálních jistot"?!

7) Asi překvapí, když podle cíle OSN má každý stát věnovat na takovou pomoc 0,7% svého HDP, že jen čtyři---relativně menší "západoevropské---státy splňují (ba překračují) tento limit, zatímco pomoc USA za rok 2001 v nemalé výši 9,1 miliard dolarů je na úrovni 0,1% HDP, tj. 7x nižší, než předpokládá desideratum. Absolutně nejvíc věnuje na sledovaný účel Japonsko, 15,3 miliardy dolarů, což zůstává na úrovni 0,35% HDP, tj. poloviny onoho "desiderata" [21].

8) V tomto rámci nelze rozvádět. Ač má J. E. Stiglitz renomé autora řady pozoruhodných publikací (včetně Nobelovy ceny ze ekonomii a závažný rozbor socialistického typu ekonomiky), zdá se, že pravda je na straně Rogoffově. Viz aspoň [15] a ([26],80), a ovšem [23].

9) Navíc také těžba ropy a zisky s tím spojené mají zatím větší relevanci než žádoucí masivní dotace zajišťující---už s ohledem na životní prostředí---postupný přechod na již doporučované vodíkové motory. ([26],11,81-2.)

10) Dokonce v ČR vznikla společnost, aby se touto činností zabývala.

11) V originále čteme: "das uns Vorgesetzte".

12) Nelze se zabývat "detaily". Ale třeba právě v této době (červenec 2002) se ve světle nových možností daných analýzou DNA objevují úvahy, zda znovu neotevřít některé soudní procesy, při nichž původně tento důkazový prostředek nebyl k dispozici. Přitom zatím byla respektována stará právní zásada, že po pravomocném verdiktu nelze být pro týž čin před soudem podruhé. Není to poprvé, kdy je na vahách spravedlnosti problém, zda upřednostnit maximálně postih zločinů, anebo spíše zajistit právo nevinných před nenáležitou právní nejistotou (ne-li zvůlí).

LITERATURA (ve výběru)

a) "výchozí":

[1] Baruzzi, Arno: Freiheit, Recht und Gemeinwohl: Grundfragen einer Rechtsphilosophie. Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1990.

[2] Butegwa(-ová), Florence: International Human Rights Law and Prac- tice: Implications for Women. Viz ZDE.

[3] Dokulil, M.: Deklarace diferentnosti hodnot a relevance jejich míry. In: Svobodná společnost---Svobodná morálka. Olomouc, Univ. Palackého 1995, str. 74-80.

[4] Feinberg, Joel a Gross, Hyman: Philosophy of Law. Belmont, Calif.; Wadsworth Publ. Co. 19802.

[5] Finnis, J.: Natural Law and Natural Rights. Oxford, Clarendon Press 1980.

[6] Hart, H. L. A.: Problems of Legal Reasoning. Mj. in: [4],134-140.

[7] Held, V.: Rights and Goods: Justifying Social Action. New York a London, Free Press 1984.

[8] Hohfeld, Wesley N.: Fundamental Legal Conceptions. New Haven a London, 1919 (ed. Cook, W. W.: z roku 1964).

[9] Huntington, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha, Rybka Publ. 2001.

[10] Komárková, Božena: Původ a význam lidských práv. Praha, SPN 1990.

[11] Locke, John: Dvě pojednání o vládě. Praha, Nakl. ČSAV 1965.

[12] Ross, W. D.: Rights and Good. Oxford, Oxford Univ. Press 1930.

[13] The Universal Declaration of Human Rights. New York 1948 (dostupné v různých verzích, médiích, a překladech, vč. internetu).

b) "doprovodně ilustrativní":

[14] Becker, Gary: Interview with Gary Becker. The Region; June 2002. Viz: http://minneapolisfed.org/pubs/region/02-06/becker.cfm.

[15] Blustein, Paul: IMF Economist Assails Author of Critical Book. Washington Post. July 2, 2002. (Dostupné i na internetu.)

[16] Dokulil, M.: Ve věci tolerance. Brno, Masarykova univerzita 1995.

[17] Dokulil, M.: Central Europe as a Bridge on an Unsettled Exponential into a Simplistic World? VI. ICCEES World Congress/Abstracts. Helsinki (Finland) 2000, str. 100.

[18] Dokulil, M.: Standing at the Crossroads: The Future of Central Europe in the Face of Globalization. The Bi-Monthly Journal of The BWW Society, California (USA), 1./2001, č. 2, str. 32-39 (reprint 2./2002, č. 1, str 81-89).

[19] Fisk, Robert: UN highlights uncomfortable truths for Arab world. Independent. July 3, 2002. (Dostupné i na internetu.)

[20] Fukuyama, Francis: Economic Globalization and Culture.

ZDE a ZDE

[21] Graham(ová), Carol: Can Foreign Aid Help Stop Terrorism? Not With Magic Bullets. In: Brookings Review, Vol. 20, No. 3, str. 28-32; viz ZDE

[22] Gibson, H.: Somalia's Desert Flower. Time. July 15, 2002, str. 58. [23] Rogoff, Kenneth: An Open Letter. To Joseph Stiglitz.

ZDE

[24] Said, Edward W.: The Clash of Ignorance. The Nation. October 22, 2001 (také přístupné na webu).

[25] Thomas, R. a Theil, S.: The End of Swag? In: Newsweek, July 1, 2002, str. 42-45.

[26] The Economist. July 6th-12th 2002.

[27] UN Development Programme. Creating opportunities for future generations. (8 kapitol detailní zprávy pro arabský svìt na rok 2002.) www.undp.org/rbas/ahdr

[28] UN: FWCW Platform for Action: Human Rights of Women. Viz: ZDE

Human Rights as a Global Problem

The concept of "human rights" has to be considered as a rather modern phenomenon emerging first in the Western civilization. It is a sensitive point in the contemporary world-integration efforts. Five levels can be considered here. Such "rights" have intuitively been connected with some "good", and---as "rights"---are conceived as "natural", "moral" and, not always, "legal". Declaring them does not automatically mean their successful claiming. "Human rights" should not, and cannot, be an abstract standard. They are to be a consciously lived life value. It is difficult to take them "to the point". Globalization is not automatically a viable solution of the problems connected with the recognition of "human rights". It is neither foreseeably cautious, nor enough salutary. Let us not forget that even in the Western democracies the political representation of the citizens is not representative and responsible enough. To say nothing about the majority of mankind living much below the supportable level of existence. And the world cannot be happy in the face of so much sorrow, wratchedness, vicissitude, and adversity, to say nothing of unnecessarily dying children, decaying families, life and social, as well as environmental, insecurity, and scaling down of culture.