V jedné věci má exprezident pravdu. Něco tady opravdu smrdí. Nejsou to ale hlasy občanů proti základně ani jejich vůle rozhodovat suverénně na vlastním území o tom, zda tu chtějí či nechtějí cizí vojska. Tím, kdo tu opět smrdí, je právě Havel, který se před médii zahraničními i domácími zase začíná prezentovat jako věrný proamerický zbrojnoš, vysazený na nepřátelském území, tedy v Česku.

Fascinující na celé záležitosti není fakt, že jedinci s takovou mírou arogance a drzosti mají tu odvahu vystupovat na veřejnosti, jako spíš fakt, že česká veřejnost si něco takového nechá líbit.

Havel se v posledním rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung podivuje nad tím, jak si "Čecháčkové" dnes dovolují kritizovat záměr cizí mocnosti vybudovat u nás radarovou základnu, když "Čecháčkům" kdysi nevadili vojáci sovětští. Havel asi neví, že čeští občané před rokem 1989 mohli stěží co mluvit do rozhodování věcí veřejných. Zato exprezident asi velmi dobře ví, že ani po jeho instalování na prezidentský stolec v Československu na tom ti "Čecháčkové" nebyli o mnoho lépe. Všechny základní politické skutečnosti rozhodovala jen "vyvolená" parta politiků, skládajících se s někdejších disidentů a uprchlíků z KSČ, která se na názory občanů věru moc neptala.

Divoká privatizace, v níž se poztrácely miliardy, rozbití Československa proti vůli většiny Čechů a Slováků, vstup do NATO a pak do EU bez referenda nebo s referendem, jehož "vysvětlovací"kampaň připomínala brainwashing, neoblomná podpora všem americkým akcím, v nichž přicházely o život tisíce lidí, to všechno byl kurz "naší" politiky za Havla a po Havlovi. Tedy věru politika "svobodného" státu a "svobodných" občanů. Nesmíme zapomínat ani na další vymoženost, neodmyslitelně spojenou s havlovskou érou: "náš", a to naprosto "svobodný" a "nezávislý" tisk a média, u nichž by člověk nepoznal, že nejsou PR agenturou americké vlády.

Čeští občané by se ale Havlovým vyhrožováním a urážkami neměli nechat zastrašit. Naopak častější frekvence, se kterou se tato "morální autorita" bude objevovat na televizních obrazovkách, by je měla zvednout ze židlí a přimět k efektivní politické aktivitě. A také připomenout dosud nenaplněnou touhu žít ve skutečně svobodné zemi, a ne protektorátu nějaké zahraniční mocnosti.

A také touhu z konce 80. let, kdy čeští občané našli odvahu říci své ne nadutosti a aroganci tehdejší komunistické moci, třebaže v návalu nadšení ze svobody si jaksi zapomněli všimnout, že nová moc je v mnoha směrech stejně arogantní, jako byla ta předešlá.

Ale zpět k Havlovým "Čecháčkům". To slovo nevymyslel Havel, který nikdy nebyl originální myslitel, ale vždycky jen plagiátor, a má poukazovat na jisté rysy našeho národního charakteru, které se mimo jiné projevují "skrčenectvím" před mocnými tohoto světa.

Podíváme-li se na naše kolektivní chování po roce 1989, byli jsme vskutku vzornými "Čecháčky", ovšem přesně v opačném gardu, než jak to prezentuje Havel. Právě "Čecháčkové" věrně před rokem 1989 jezdící na školení do Moskvy totiž jako první pochopili, že nyní se náš "Velký Bratr" přestěhoval do Washingtonu. A Havel sám po celou dobu své vlády symbolizoval triumf tohoto "čecháčkovství" a právem by mu tedy náležela medaile za nejdokonalejšího a nejčistokrevnějšího "Čecháčka".

Naštěstí "Čecháčkové" nejsou všichni čeští občané. A ne pro každého českého občana je národní a státní příslušnost hadrem, kterou je ochoten kdykoliv podřídit zájmům cizích mocností, jako pro Havla.

Aktivizace českých občanů proti záměrům Američanů udělat si v budoucnosti nad naší zemí střelnici dává důvod k optimistické naději, že Česká republika zemí "Čecháčků" nebude. Prubířskou zkouškou toho, zda tomu tak není, je fakt, že se čeští občané nenechají urážet od lidí jako je Havel právě tímto častováním.

Ostatně představme si, že by se něco takového stalo třeba v Izraeli a bývalý izraelský prezident by se na své spoluobčany, odmítající vybudování cizí vojenské základny řekněme někde poblíž Jeruzaléma, obořil, že jsou to jen nedůvěryhodné a pokrytecké hlasy "žiďáčků".

Jak by asi dopadl?

V Čechách zatím podobné drzosti na adresu českých občanů možné jsou.

Havlovy proslovy sice Češi jako národ Švejků už dávno berou hodně s rezervou. Myslí-li to ale s vlastní suverenitou a svobodou vážně, neměli by aktivizaci Havla a jeho staré party úplně podceňovat.